C.C .- I. KAPITOLA

15. února 2011 v 13:00 | Sissi |  Pisálek
1. KAPITOLA
               Seděla jsem ve svém pokoji a přemýšlela o tom, jak zvládnu zahajovací zkoušky ve škole. Na naší akademii je zvykem, že se dělají zkoušky vždy na začátku i na konci školního roku. A jelikož jsem doposud nedělala vůbec nic, zdůrazňuji vůbec nic, bude to asi trochu problém. Protože kdo nezvládne zahajovací zkoušky, má jeden opravný termín, za dva měsíce. A když to nezvládne ani na druhý pokus automaticky dostává zápis, který se s ním veze do konce života, a to já nemůžu potřebovat.
               Povzdechla jsem si a řekla si, že bych se mohla jít učit do parku, který je kousek za naší vilou.
Vzala jsem si knížku do genealogie a utěšovala jsem se, že mám ještě dva týdny čas, za tu dobu se toho dá stihnout spousta. Stále jsem přemýšlela o zkouškách, a když jsem vyšla z domu, závan horkého vzduchu mě praštil do nosu. Je to vážně něco, když jste celý den v domě s klimatizací a najednou vyjdete ven do parného, letního dne. Vedro nás všechny strašně unavuje a vysiluje. V létě spotřebujeme 2x víc krve, než v zimě a na podzim dohromady.
               Když se narodí vampýrské dítě, je to podobné jako u lidí. Máma mu dává pít mléko, ve kterém je mimo jiné obsažen globin z krve, kterou matka pije, aby se dítěti dostávaly živiny obsažené v krvi. Když dítě tyto živiny nemá, třeba kvůli tomu, že matka neprodukuje mléko, nebo v horším případě při porodu zemře, dítě slábne, až nakonec zemře také.
Jsou to ale ojedinělé případy a v téhle době se to už skoro ani nestává. Časem dítě dostává krev ředěnou s mlékem, aby si pomalu zvykalo. A potom už pije jen krev, nedostává nic jiného. Až, asi v roce a půl (když dítě začne chodit, u každého je to jinak)začne přijímat i ostatní potravu.
               Zamkla jsem za sebou dveře a vyšla na ulici. Slunce svítilo jasným, zlatavým světlem. Nastavila jsem tvář proti němu. Přestože nám slunce ve velkém množství může ublížit, miluju opalování. Miluju vše, co je teplé, barevné, veselé. Zima je depresivní a smutná. Nemám ráda smutné věci, jsem velký optimista a sangvinik a vše co je smutné, nudné a nezábavné mě naprosto odrazuje. Stejně tak lidé, lehce se skamarádím, ale potom mám problém si přátele udržet, protože jsem strašně přelétavá. Často se mi mění nálady, jsem příšerně výbušná a někdy dost sobecká. Jediné, čemu se snažím vyhýbat, je snobství a povyšování. To, že je naše rodina bohatá neznamená, že si můžeme dovolit všechno. Rodiče mě drží v některých věcech dost zkrátka a já jsem jim za to vděčná.
                Vykročila jsem směrem k parku a hlavou se mi proháněla spousta myšlenek. Málem jsem vrazila do sloupu, ale včas jsem se zastavila. Podívala jsem se na tu železnou tyč od shora až dolů. A vyplázla na ni jazyk a řekla: "Najdi si jinou dobu, kdy mě zabít, dneska mám dost učení."
                "To se mi snad zdá! Slavná Caroline Campbellová si povídá s lampou?" Málem se mi zastavilo srdce. Ten hlas bych poznala kdekoliv na světě. Ano, byl to TEN Andrew Lorenz, tátův kolega z práce. Je mu něco kolem třiadvaceti. Někteří jsou toho názoru, že je to jen usmrkanec, který dostal místo protekčně, protože má dobré známosti, ale není tomu tak. Andrew je velice pracovitý, schopný, chytrý a neuvěřitelně přitažlivý muž. Ale to sem teď nepatří. Táta si ho může jen vynachválit, dělá jednoho z dvanácti radních. Většinou se tam přijímají starší a zkušenější, ale jak již bylo řečeno, Andrew má dobré známosti.
                Otočila jsem se rychlostí blesku a provokativně jsem se na něj podívala. "Má pan Andrew Lorenz nějaký problém s mojí samomluvou?" Natočila jsem hlavu na stranu a čekala, co odpoví. Nijak dobře se neznáme. On o mně sotva ví a já ho znám jen z tátova denního vyprávění o práci. Potkali jsme se možná tak třikrát.
                Neodpověděl a jen si mě prohlížel. Nejdřív se zaměřil na mé husté černé vlasy a potom přejel přes celé tělo až ke kotníkům. Sakra, ať tohle nedělá, znervózňuje mě to. Přesto jsem stále vyčkávala, nechtěla jsem, aby poznal, že jsem z jeho pohledu nervózní.
                Když se dlouho neměl k odpovědi, rozhodla jsem se to trapné mlčení přerušit. "Kdyby mě ctihodný pan omluvil, pokračovala bych ve své cestě za vzděláním." Nečekala jsem na odpověď a stejně rychle, jak jsem se otočila na něj, jsem se otočila na opačnou stranu. Neušla jsem ani dva metry, když konečně něco řekl.
                "Za vzděláním? Myslel jsem, že máš prázdniny." Řekl to způsobem: Já jsem "velkej" kluk a Ty "malá" holka, já už pracuju a Ty teprve chodíš do školy, když mi bylo dvacet, Tobě bylo třináct.
                Povytáhla jsem obočí, ale šla jsem dál. S arogantním blbečkem se bavit nehodlám. Pohodila jsem svým dlouhým ohonem a rozešla se rychleji. Co nejdřív pryč odsud. Věděla jsem, že je to nafoukanec, ale nemyslela jsem si, že je to až takový kretén.
                "Počkej," zavolal a rozběhl se za mnou. Zastavila jsem se a otočila jsem se. "Hm?"
                "Vůbec se neznáme, ani jsme se osobně nepředstavili. Já jsem Andrew, vím, že mě znáš, ale oficiální představení je holt oficiální." Natáhl ke mně ruku a usmál se. Dobře, možná to není zas tak strašný kretén.
                "Caroline," řekla jsem jen a ruku jsem mu nepodala. Nevím, jestli mě těší, že ho poznávám. Jasně, moje tělo křičelo:ANO, je to přece ten úžasně sexy chlápek! Ale můj mozek a rozum mi napovídal, abych se nezapletla do něčeho, z čeho bych pak špatně hledala cestu ven. Založila jsem si ruce na prsou a čekala, jestli ještě něco dodá.
                "Nezašla bys na kafe?" Sakra a tohle je jako co? Přijel k nám do města už přede dvěma lety a za tu dobu jsme se sotva pozdravili, co tak najednou jeví zájem? V tom bude něco víc.
                "Ne, já se chtěla jít učit." Striktně jsem odmítla jeho nabídku. "Měj se." Otočila jsem se a chvatně se rozešla zpátky domů, aby ho náhodou nenapadlo jít za mnou do parku. 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama