C.C .- II. KAPITOLA

9. června 2011 v 11:00 | Sissi
2. KAPITOLA
Došla jsem domů a byla jsem zmatená z toho zvláštního setkání. Co to mělo znamenat? Nikdy si mě ani nevšiml a teď se mnou chtěl jít na kafe? O Bože, jak já bych s ním ráda šla. No, nejpravděpodobnější vysvětlení je to, že se chce dostat ještě výš do společnosti. Jiný důvod tady nevidím. Proč by chodil se šestnáctkou na kafe, když může být v přítomnosti krásnějších, starších a více sexy ŽEN?
S těmito myšlenkami jsem se odebrala na zahradu k bazénu a k zahradní houpací sítí, upevněné mezi dvěma stromy. V tu chvíli mě přepadly sentimentální vzpomínky na dětství, když jsme ještě bydleli v Německu, kde jsem měla kamarádku Lindu, s kterou jsem do svých pěti let zažila ty nejkrásnější chvíle svého dětství. Vzpomínám si, jak jsme spolu seděly na podobné houpací síti, smály jsme se a povídaly si. Jak jsme se spolu ládovaly nejrůznějšími dobrotami, házely po sobě banány a potom jsme vždycky dostaly vynadáno. Tenkrát mi bylo nejlépe. Byla jsem malá, neměla jsem takové problémy, jako mám teď. Nemusela jsem řešit podobné situace, jako jsou zkoušky z genealogie a genetiky. Nic z toho.
Jak jsem se tak houpala sem tam a přemýšlela, docházelo mi, co mi chybí. Chybělo mi objetí někoho blízkého, s někým se něčemu společně smát. Mít někoho pořád po ruce. Někoho, na koho se můžu obrátit s prosbou. Někoho kdo mě bude milovat a já jeho. Nějakého hodného kluka, co má pochopení pro moje zvláštní nálady. Častou protivnost, otrávenost a výbušnost. Kluka, který pochopí, že mám spoustu problémů, a že pro mě není nejdůležitější to, co se stalo, ale co je a co se teprve stane.
Přemýšlela jsem a vzpomínala a najednou se kolem rozprostřela tma… Usnula jsem. Hlava mě bolela, cítila jsem se slabá a bylo mi na nic. No, jak jsem se již zmiňovala, dlouhý pobyt na slunci nám zrovna dvakrát dobře nedělá. Zvedla jsem se a vracela se zpátky do domu.
Právě v okamžiku, kdy jsem otevřela terasové dveře, slyšela jsem, že je někdo doma. Opatrně jsem zavřela dveře a vydala se po zvuku. Vedl mě po schodech nahoru do patra. Lehce jsem našlapovala a strachem jsem skoro nedýchala. Máma je na služební cestě v Mexiku a táta se má vrátit až v noci. Podívala jsem se na hodinky a bylo teprve deset.
Zvuk se ozýval z první ložnice v chodbě. Byla určená pro hosty, nebo pro rodinu, která přijela na návštěvu. Vpadla jsem do dveří a zarazila jsem se. U okna stál strýček George z Ameriky.
"Strejdo? Co tady děláš? Víš, jaks mě polekal? Jak ses dostal dovnitř?" Sypala jsem na něj jednu otázku za druhou.
"Carol! Drahoušku, ahoj! Já se přijel podívat za Tvým tátou, dlouho jsme se neviděli. "Zapomněla jsi, že jste mi dali klíč?" Nastavil mi náruč a já ho běžela obejmout.
Strejdu mám hrozně ráda. Je to správný chlap, zábavný, se skvělým humorem a přesto tvrdý a neoblomný. Je to tatínkův bratr a dřív k nám jezdíval na návštěvy dost často, proto měl klíč od našeho domu.
"Přijela s Tebou i Margaret a Dakota?" Marge a Dakota jsou moje sestřenice, jsou to typické Američanky, ale jsou zábavné a mám je ráda, ikdyž mě už po pár hodinách obvykle začnou štvát.
"No, Marge zůstala doma s mámou, nebylo jí dobře, ale Dakota přijela. Jenže ihned jak jsme dorazili do města, musela jít pozdravit nějaké kamarády, nebo co. Však ji znáš," vlídně se na mě usmál a dal se do vybalování věcí.
Jo, Dakota je prostě taková. Společenská a člověk by o ní řekl, že je dokonce i namyšlená. Což koneckonců je.
"A jak dlouho máte v plánu zůstat?" Vyptávala jsem se.
"No, asi do konce prázdnin, aby Dakota nechyběla hned na začátku v prvním ročníku.
Holky jsou mladší než já. Zatímco já už jsem ve druhém ročníku, ony jsou teprve v prvním, lépeřečeno budou v prvním a já budu ve druhém. Na akademiích nemáme 9. třídu, takže to takto vychází.
"Jé, tak to je skvělé," ale úplně tak skvělé mi to nepřipadalo. Nic proti mému americkému příbuzenstvu, ale vždyť mám dělat zkoušky! Jak se budu učit s Dakotou za zadkem?
Strýček se na mě usmál a pokračoval ve vybalování. Já se vydala do svého pokoje. Byla jsem unavená z toho dlouhého pobytu na sluníčku a vůbec z celého dne. Po cestě jsem přemýšlela, kdy se to stihnu všechno naučit. A v tu chvíli mi do hlavy vstoupil báječný, dokonce i reálný nápad. Odjedu na pár dní do Německa.
Mám tam babičku s dědou, takže s ubytováním není problém. Je tam krásně, budu na čerstvém vzduchu a je to v horách, tudíž tam nebude takové vedro jako tady a bude se mi tam lépe učit.
S touto myšlenkou jsem usínala a začínala se těšit na svůj malý výlet.

Probudila jsem se asi okolo osmé hodiny, což mi není vůbec podobné, jsem totiž hrozný spáč. Vstala jsem, oblékla si župan a šla dolů se do kuchyně nasnídat. Po cestě jsem promýšlela detaily mého geniálního plánu na báječný výlet do Německa. Měla bych jet autem, nebo bych snad měla poprosit tátu, aby mě odvezl? Ne, rozhodla jsem se, že tatínka nebudu zatěžovat a všechno si zařídím sama. Rozhodla jsem se, hned jak se nasnídám, zavolám babičce, že na pár dní přijedu.
Dala jsem vařit vodu na kafe, na stůl jsem rozložila celozrnný chleba, bagetu a rýžové chlebíčky. Z lednice vytáhla sýr, salám, šunku a jogurt. Podívala jsem se na hodiny: bylo přesně 08:15. Vydala jsem se nahoru do poschodí, probudit tátu a strejdu k snídani.
Zaklepala jsem na dveře hostinského pokoje, strejda vystrčil hlavu a zašeptal, že za chvíli přijde. Šeptal, protože Dakota ještě spala, a když ji někdo ráno probudil, byla protivná jak necky. Na tátu jsem jen klepla a šla zpátky do kuchyně dodělat to kafe.
"Beruško, ty jsi už vstala?" Miluju, když mi takhle táta říká, připadám si pořád jako malé dítě, ale to nic nemění na tom, že za 13 dní dělám zkoušky a neumím nic!
"Dneska jsem nějak nemohla spát, musím ti něco oznámit." Teprve teď mi docvaklo, že to asi nebude jen tak. Musím se domluvit s rodiči a už si nejsem tak jistá, že je to tak skvělý nápad.
"Děje se něco?" Zneklidněl hned táta.
"Ne, ne! Jen… musím se dost učit a ve městě se nedokážu soustředit, tak mě napadlo, že bych mohla jet navštívit babičku s dědou do Německa." Podívala jsem se na něj, co tomu říká.
Táta se tvářil zvláštně. Nevypadal, že by ho to nějak zaskočilo, ale taky to nevypadalo, že by štěstím planul.
"Carol, drahoušku, promiň, ale teď tě nemůžu nikam pustit. George přijel na návštěvu a já musím dnes do Londýna, mám tam schůzku s jednou moc důležitou osobou. Nemůžeme tu nechat strýčka a Dakotu samotné." Zatvářil se tak omluvně a tak prosebně, že jsem se na něj nemohla zlobit. Teda pro tuhle chvíli.
"Aha, tak to já tedy zůstanu doma, no. Snad se něco naučím." Zklamaně jsem přislíbila tátovi, že zůstanu doma.
"Děkuju, holčičko, jsi moje zlato." Řekl táta a políbil mě na čelo.
Tím, že mi táta zkazil všechny plány, všechno mé nadšení a hlavně naději, že se něco naučím, mi pěkně zhoršil náladu a vzteky jsem nevěděla, co mám dělat.
Osladila jsem si kávu, nalila do něj trochu mléka a šla jsem si ho vypít v klidu ven. Přemýšlela jsem, co budu dělat. Mám na to už jen necelé dva týdny. A jak se znám, tak se k tomu v přítomnosti Dakoty nedokopu a jestli ano, tak jak znám Dakotu, nedá mi k tomu ani příležitost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama