Lovestory jak vyšitá

12. srpna 2011 v 17:04 | Pheobe |  Pisálek
Když jsem byla malá, máma mi často vyprávěla o babičce. Jelikož umřela když mě máma teprve čekala, mohla jsem si jen představovat jak asi vypadala. Jediná věc, kterou jsem si vážně jistá je, že musela být nádherná, překrásná ba až božská. Protože jak jinak bych si měla vysvětlit, že je máma taková jaká je?

Je to nejúžasnější dáma na celém světě a neříkám to jen já. Je nádherná, miluje své děti a manžela, nevadí jí práce v domácnosti. Zkrátka je to snad až nemožné, že někdo takový existuje. A co je na tom nejlepší - je to moje maminka. A z její krásy jsem nezdědila zhola nic.

Proč vám tohle povídám? Protože tohle je mé nejtěžší období v životě. Ta sladká, neohrožená maminka, MOJE maminka mi odešla. Neodešla někam nakoupit, nebo ke kadeřníkovi. Ne, zkrátka mě opustila. Odešla na onen svět. Co se dá v takovémto případě dělat? Řeknu vám co... jen nečinně sedět, protože plakat už není co a přihlížet, jak den po dni stárnete a stává se z vás skoro dospělý člověk.

* * *

Stojím u okna a přemýšlím. 'Co jsem za celý svůj život - ano, za celých 17 let - dokázala?' Jistě, dokázala jsem se naučit chodit, čůrat do nočníku a podobné věci, ale za to nevděčím sobě. Za to patří dík mým rodičům. Mé mámě, na kterou stále myslím a která mi tak strašně chybí, že mám občas pocit, že z toho zešílím.
Tak přesně takto trávím každý svůj den. Život středoškoláka je poměrně náročný a v žádném případě mi nepomáhá tesknění po milované osobě. Ve škole jsem si zasloužila přezdívku "Fňukna" a doma musím vídat tátu s jeho přítelkyní.
Je to namyšlená čůza, které nejde o tátu, ale o prachy a pozemek. Jenže táta si toho nevšímá a mě neposlouchá. Je hluchý, slepý. Zkrátka zamilovaný. To já nikdy nezažila a nejspíš asi ani nezažiju se svojí pověstí ubrečené nány, které se stýská po mamince. Ale řekněte mi kolik děcek potká podobný osud jako mě? Všude samé rozvody a hádky, ale když je někde šťastná a ÚPLNÁ rodinka, tak to asi nestačí a musí se to pokazit jinak.
Takhle já trávím dny. Sebelitováním a přemýšlením. No, tak to prostě musí skončit.
Vzala jsem Fredyho na procházku. Fredy je černý kokršpaněl, můj miláček a asi jediný tvor na světě, který mě bere takovou jaká jsem. Jako malá jsem myslela, že se po polibku promění v mého vysněného prince. Ale Fredy z toho ''líbání! měl akorát šok.
Procházela jsem kolem domu jednoho mého spolužáka. Bylo už pozdě večer, něco kolem desáté a z domu se linula hlasitá hudba doprovázená křikem přiopilých teenagerů. Zakroutila jsem hlavou a šla dál.
Kousek dál jsem viděla nějakou osobu, která seděla na patníku. Chtěla jsem jít dál, když v tom jsem si uvědomila, že tu osobu poznávám. Kluk z béčka. Takový normální, ne příliš nápadný, ale ani žádný vyvrhelec, jako například já.
Vždycky, když jsem byla v jeho přítomnosti jsem divně "ztuhla", jakoby někdo mávnul kouzelným proutkem a já zamrzla, či co. Každopádně teď musím vypadat klidně a v pohodě. Skoncuju se svým starým životem. Budu tvrdá, neohrožená. Budu v pohodě.
S tímhle jsem se rozešla dál k louce, která byla kousek za těmito domy.
"Ahoj." Chvíli jsem nechápala kdo mě zdraví a pak jsem pochopila, že to asi promluvil Kuba. Promluvil... a na mě! Jo, tak to je rapidní změna.
"Ahoj," odpověděla jsem na pozdrav trochu zaraženě a překvapeně.
"Ty jsi z déčka, že? Andrea, pokud se nepletu?" Panebože, to koukám! Že ví, z které jsem třídy, to ještě docela chápu, přece jenom kdo by neznal "Fňuknu" z 2.D ? Ale že mě zná i jménem. No, to vážně teda čumím.
"Jo," na nic jiného jsem se asi nezmohla. "Já už musím jít, než bude úplně tma, tak ahoj." Zběžně jsem se rozloučila, ještě úplně zaskočená tímhle (ne)rozhovorem a a opět jsem se rozešla směrem k louce.
Potom už jsem slyšela jen tiché:"Tak ahoj."

* * *

Od toho večera se všechno úplně změnilo. Doteď jsem nežila, nýbrž jsem jen přežívala, ale s tím už je teď konec.
Druhý den jsem odpoledne vyrazila nakupovat. Nikdy jsem nebyla z těch holek, které by potřebovaly nové oblečení, ne, nosila jsem poděděné věci od sestřenic, nebo věci koupené v secondhandu. Ve městě jsem se zmateně dívala po ochodech a s hrůzou jsem zjistila, že absolutně nemám tušení do jakého obchodu jít.
Nakonec jsem to nějak zvládla a asi o dvě hodiny později jsem se odplazila směrem k domovu. Připadala jsem si jako obživlá chodící mrtvola. Šla jsem kolem školy a před ní postávalo pár lidí. Rychle jsem zabočila do postranní uličky, abych se jim vyhla. Ještě jsem se otáčela, jestli za mnou někdo nejde. No to je vážně k smíchu! Jsem paranoidní a mám strach ze svých spolužáků a vlastně všech lidí. No to je skvělé!
Jelikož mě nenapadlo se otočit zpátky, do někoho jsem narazila. Naštěstí jsem to ustála a celá zrudlá jsem se otočila na toho chudáka, kterého jsem převálcovala. Do háje.
"Omlouvám se ti, moc se ti omlouvám, já... nenapadlo mě, že bych mohla do někoho vrazit. Vážně jsem nechtěla, moc mě to mrzí." Zděšená svojí vlastní nešikovností jsem opět ztuhla.
"Nic se neděje, občas je pěkné do někoho vrazit." Kuba odpověděl tak prostě, jako by byla samozřejmost, že se mnou vybuje, až jsem si říkala, jestli se mi to prostě jen neobjevilo v té mojí hloupé palici jako výplod fantazie. Vážně řekl to, co mé uši zasechly?
"Co? Jak to myslíš?" Zeptala jsem se zaraženě a pokusila se "romzrznout". Moc úspěchu jsem neměla.
"Tak, jak to říkám," řekl tajemně a usmál se.
'Panebože,' říkala jsem si v duchu já se snad zblázním! Nezdá se mi to jen?
"No, ehm, takže..." Já jsem jak vygumovaná! To snad ani není možné!
"Takže?" Opět se usmál. Ne, ne! S tou zamilovaností jsem to asi zakřikla.
"Já už půjdu domů, tak se měj a ještě jednou se ti omlouvám." Zase jsem se pokoušela vypařit.
Tentokrát jsem ale byla zastavena. "Počkej, jdeme dnes večer s děckama ze třídy do čajovny. Nechceš se přidat?"
Nervózně jsem si skousla ret. "Já nevím. Vždyť víš, že mě nikdo ze školy nebere."
"Protože jsou hloupí," odpověděl prostě Kuba.
Přemýšlela jsem, jestli je to nějaký trik jak mě zase zesměšnit, rozhlížela jsem se, kde je skrytá kamera... "Takže přijdeš?"
"Já nevím, nezdá se mi to jako dobrý nápad."
"Neboj, postarám se o to, aby to proběhlo v klidu a hladce." Moje nervozita byla zřejmě očividná, když se mě snažil uchlácholit.
"Tak dobře, ale nevidím to moc dobře." Rezignovala jsem.
"Skvělé, stavím se pro tebe před sedmou, ano?"
"Počkej, jak víš kde bydlím?" Nechápala jsem.
"No, včera jsem tě viděl když jsi šla z procházky se psem." Opět se usmál.
"Aha, dobře. Tak se zatím měj pěkně, ahoj." Nečekala jsem na odpovědět a rychle se vydala k domovu.

* * *

Je půl sedmé a já vyvádím jak malá. 'Není to rande, není to rande!' Přesvědčovala jsem sama sebe. Rychle jsem zaběhla do koupelny. A vytáhla, kdysi, maminčinu kosmetiku, kterou jsem nikdy nepoužila. Už je na čase ji oprášit.
Zkontrolovala jsem se v zrcadle a musela jsem přiznat, že jsem odvedla docela dobrou práci. Make-up jsem si neudělala příliš výrazný, ale přesto jsem vypadala jinak. Začínám vidět jistou podobu mezi mámou a mnou.
V tu chvíli zazvonil domovní zvonek, přehodila jsem si tašku přes rameno, obula si (nové) boty a naposledy jsem se podívala do zrcadla. Nové tyrkysové tričko mi zvýraznilo skoro černou barvu vlasů a černé kalhoty zase bledou, mléčnou barvu kůže.
"Vypadám dobře." S tímhle jsem otevřela dveře nejen Kubovi, ale úplně novému životu, který právě teď začíná.


Vážně nechápu, kde na takohvéhle nápady chodím. Je to jak z hloupého amerického filmu! Každopádně to o něčem asi vypovídá. Jsem nevybouřená a začíná mi to lézt na mozek...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama