Září 2011

Hermiona Grangerová - nebo spíš pokus

30. září 2011 v 22:30 | *Christen |  Má tvorba
Tak :D Moje nejnovější dílo. Opět díky Hanttek. Tak posuďte sami, jestli se mi to povedlo nebo ne. :) A prosím vás, odpusťte mi ty vlasy... ty mi nikdy nešly... :D


P.S.: Když se na to teď dívám zpětně, tak jsem si uvědomila, že to vůbec nevypadá jako Hermiona a že je to na papíře úplně jiné. :D

Zaručený recept na vystrašení lidí

30. září 2011 v 19:17 | *Christen |  Blbosti
Čeká tě návštěva, kterou bys nejradši i hned vykopl/a ze dveří? Mám pro tebe skvělý plán jak to udělat.

Budeš potřebovat:
- linecké těsto
- polovičky oloupaných mandlí
- marmeláda (musí být dobře červená)


Ztvrdnuté těsto si nakrájíme na menší dílky.


Poté si z těsta vytvarujeme malé válečky a na konec každého z nich dáme půlku mandličky. po celém válečku uděláme zářezy, dáme na plech a potom do trouby.

Až je z trouby vytáhneme, odlepíme mandličky a pod každou z nich dáme vrstvu marmelády. Marmeládu také dáme na druhý konec válečku a výsledek je takový:


Recept mi dneska přišel na mail od mojí maminky. Úžasné! :D

Alexander Rybak ft. Opptur - "FELA IGJEN"

30. září 2011 v 17:16 | *Christen |  Hudba
Že by nový idol? No, i kdyby ne, tak na housle umí hrát jedna báseň... :) A taky se mi strašně líbí, jaký vždycky dělá xichty. :D Nejlepší.


Upoutávka

30. září 2011 v 15:29 | *Christen |  Billie Ileyová - studentka školy čar a kouzel v Bradavicích
Tak jsem včera s "nakopnutím" od Hantekk načmárala tady tuhle prapodivnou upoutávku. Kreslila jsem to asi tak deset minut a je to podle toho také znát! :D
Doupravila jsem to dneska ve photoshopu a přidala stáhnutý obrázek z internetu (též kreslený, ale není to moje tvorba) a prolnula jsem je spolu, přidala jsem přechod a takhle to dopadlo:


Co na to říkáte?

Lži

29. září 2011 v 22:08 | *Christen |  Billie Ileyová - studentka školy čar a kouzel v Bradavicích

Přináším další pokračování povídky. Doufám, že se vám tato kapitola bude líbit a své připomínky, kritiku, nebo pochvalu mi pište do komentářů, rozhodně to pro mě bude lepší, protože to vidím jen ze své perspektivy.

Lži


Po obědě mi Zabini ukázal celý hrad a druhý den i školní pozemky. Vyučování bylo opravdu velice poučné a na rozdíl od Krásnohůlek i docela zábavné. Ačkoliv to nerada říkám, myslím, že tady se mi bude moc líbit. Volný čas jsem trávila s Jeffem, nebo se Zabinim a mrzelo mě, že jsem vůbec neměla čas popovídat si s Harrym. Chtěla jsem mu moc poděkovat za to, jak mi pomohl ten první den, ale kdykoliv se naskytla nějaká příležitost, hned ji něco zmařilo. Proto jsem se rozhodla, že mu pošlu sovu. Zrovna bylo říjnové páteční ráno a já šla na snídani, když jsem dostala tento primitivní nápad. Ne, nemohlo mě to napadnout dřív, rozčilovala jsem se. Na schodišti u Vstupní síně jsem se proto otočila nazpátek, a vrazila do pár lidí, včetně Zabiniho.
"Hej, Ileyová!" křikl na mě.
"Ano?" otočila jsem se.
"Kam valíš? Za chvíli je snídaně a sama přece dobře víš, že po osmé už ti na jídlo nic nedají." Tím asi narážel na moje časté zaspávání. Částečně jsem tak usuzovala kvůli tomu, jak se šklebil a taky proto, že mu v očích poskakovaly takové veselé jiskřičky, které se mu tam objevily vždycky, když si ze mě mohl dělat legraci. Ten kluk mi byl čím dál víc sympatičtější. Jenomže jsem nechtěla, aby věděl, co teď jdu udělat. Nejsem sice žádný strašpytel a své názory si zásadně hájím, ale v tomhle případě je to jiné. Za ten měsíc tady jsem poznala, jak to tady je. Že zmijozelští (až na výjimky) nesnáší nebelvírské. Problém byl v tom, že já byla jedna z těch výjimek, ale většina z těch, se kterými jsem trávila tolik času, byli pravý opak včetně mého bratra. Jeffrey je strašně snadno ovlivnitelný, co se takovýchto věcí týče. Dělá zkrátka všechno proto, aby vzbuzoval respekt a byl v takové té 'elitce' školy.
"Musím si ještě něco zařídit. A kdybych to nestihla do konce snídaně, spoléhám na tebe." Mrkla jsem na něj. Pochopil a zasmál se, potom se odloudal do Velké síně na snídani. Když zjistil, že snídani občas prostě nestíhám, navykl si mi schovávat nějaké jídlo, abych neumřela hlady a tak to udělá i teď. Doufám.
Vyběhla jsem po schodech nahoru do sovince, který se nacházel v nejvyšším patře západní věže, a vyhledala svoji oblíbenou sovu. Pojmenovala jsem ji Dory, protože pod tím jménem jsem si vždycky představila malichernou a pyšnou holku. A tak se Dory také chovala. Stále si čistila své jemné světlehnědé peří a tvářila se velice důležitě. Víc než sovu mi spíš připomínala bratra. Kdykoliv jsem jí na nožičku připevňovala nějaké psaní, seděla bez pohnutí na místě, na rozdíl od ostatních školních sov a jediný důkaz toho, že mi rozumí, bylo, že mě vždycky klovla do prstu. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Celou dobu, co jsem Harrymu psala dopis s poděkováním, vedle mě seděla na bidýlku a nehýbala se.
"Potřebuji, abys tento dopis přinesla Harrymu, teď, dokud je ještě snídaně. Měl by být ve Velké síni." Kladla jsem jí na srdce mezitím, co jsem jí psaní připevňovala k nožce. Jako vždy mě klovla do prstu a vylétla oknem ven. Chvíli jsem se ještě dívala, jak se snáší ke spodní části hradu, ve které se nacházela Velká síň a potom jsem se vydala zpátky do zmijozelské společenské místnosti.
Zrovna jsem procházela chodbou ve čtvrtém patře a přes dveře jedné učebny, tuším, že učebna Věštění z čísel, se ozývaly tlumené hlasy. Jsem už od přírody strašně zvědavá a ani tentokrát mi to nedalo. Musela jsem zjistit, kdo tam s kým mluví. Dveře nebyly pořádně zavřené a tak jsem slyšela slova docela zřetelně.
"-to přece nemyslíš vážně! Ta, že ti vyhrožovala?" Podivila se nějaká holka s pištivým, roztřeseným hlasem.
"Přesně jak ti říkám, Tanyo, ta Ileyová mi málem vypálila díru do zad, jak hnusně se na mě pořád dívá." Při mém jméně jsem trošku strnula a škvírkou ve dveřích jsem se podívala dovnitř.
"Nevím, Pansy, ale nezdá se mi, že by byla špatná. Proč myslíš, že by ti chtěla ublížit zrovna ona, vždyť je docela… milá." Ustrašeně povídala Tanya Ginsbergová, Pansynina největší následovnice a přítelkyně.
"Říkám ti, že mi vyhrožovala, že jestli nenechám Draca na pokoji, měla bych si hlídat svoje zdraví. Určitě mě chce otrávit nebo tak něco!" Přesvědčovala Tanyu Pansy.
Cože? Nikdy jsem nic podobného neřekla a rozhodně jsem nikdy nikomu nevyhrožovala. Dobře, no. Malfoyovi možná a je fakt, že to zapůsobilo. Od té doby, co jsem mu řekla, že vím o tom incidentu, co se stal v kupé po cestě do Bradavic, se mi vyhýbal velkým obloukem, takže nechápu co to tu Pansy vykládala. Myslím, že už jsem slyšela dost na to, abych zas měla dlouho o čem přemýšlet.
Rychle jsem se vzdálila od dveří a spěšně pokračovala do společenské místnosti. Měla jsem zlost. Prostě perfektně zkažený den, kvůli jedné pitomé lži, kterou vypustila z pusy nějaká hloupá husa. Nepochybovala jsem, že tahle 'novinka' se školou prožene rychlostí blesku.
Když jsem došla do zmijozelské společenské místnosti, naštvaně jsem vkráčela do ložnice, o kterou jsem se dělila s dívkami z mého ročníku. Byly docela v pohodě, jen strašně namyšlené a hloupoučké. Nijak zvlášť jsem s nimi čas netrávila a moc mi to nevadilo.
V ložnici nikdo nebyl a mně se ulevilo. Být s Pansy v jednom ročníku, to by byla moje smrt, nebo spíš její. Začínal se mi líbit nápad, že bych ji mohla otrávit. Naštvaně jsem si nachystala všechny učebnice, brky a pergameny do předmětů, které mě dneska čekaly. Byla jsem vážně vděčná, že už bude víkend a ta představa mi alespoň trošku zvedla náladu. Vzhledem k tomu, že jsem se ráno probudila nachlazená, se mi to vyloženě hodilo. Vyšla jsem z ložnice a bylo už něco po osmé. První hodina nám začínala o půl deváté. Měla jsem Obranu proti černé magii s Mrzimorem. Najednou jsem si uvědomila, že nemám žádné zprávy o Rory. Dlouho jsem ji neviděla a naposledy, když jsme spolu mluvily, nevypadala příliš dobře. Rozhodně nebyla tak nadšená jako já a Jeffrey, že jsme tady, ale každý jsme čelili určitým problémům, akorát já s bratrem jsme se s tím dokázali vypořádat.
S myšlenkami stále ubírajícími se k Rory, jsem do někoho vrazila a učebnice, které jsem držela v náručí, protože se mi taška včera náhodou (jako náhodu jsem to moc neviděla, ta taška byla nová, hádala bych, že v tom měla prsty Pansy) roztrhla, se rozlétly po podlaze a já zakopla o tlustou bichli z předmětu Kouzelné předměty.
"Sakra, dávej trochu pozor." Škrábala jsem se zpátky na nohy a dívala se, kdo je viník. Ou.
"Promiň, nevšiml jsem si tě, není ti nic?" Tuhle větu, že vypustil z úst Malfoy? Draco Malfoy? Tak tomu se mi vážně nechce věřit. Zhnuseně jsem se na něj podívala a rozhodla se, že nemá cenu na něj plýtvat slovy. Navíc, jako by se mi znovu živě vynořily Pansynina slova, která jsem před chvílí vyslechla. "Říkám ti, že mi vyhrožovala, že jestli nenechám Draca na pokoji,…"
Chtěla jsem se sehnout, abych posbírala spadlé knížky, ale Malfoy byl rychlejší.
"Vážně promiň, myslel jsem, že už tady nikdo nebude a zamyslel jsem se." Špatně slyším, nebo se vážně znovu omluvil? Pátrala jsem v jeho obličeji po stopách neupřímnosti, přetvářky, nebo jeho obvyklého sarkasmu, ale nic takového jsem nenašla. Viděla jsem jen kluka, který na mě koukal obrovskýma modrýma očima, kluka který se mi omlouval a podával mi učebnice. Dost mě to zarazilo, a tak jsem úplně ztratila řeč.
"Jo, ehm, no, dík." Vykoktala jsem a pořád se na něj nedůvěřivě dívala. Co se tak asi stalo, že se ke mně najednou chová úplně jinak? Radši jsem rychle vyklopýtala z místnosti a koutkem oka jsem zahlédla, že se za mnou ještě chvíli díval. Dneska je asi den překvapení.
Od tohoto incidentu jsem s Malfoyem nemluvila. Měla jsem pocit, že se mi opět vyhýbá a já to vůbec nechápala. V jednu chvíli namyšlený, arogantní blbeček, podruhé zase ignorant a nakonec milý kluk? To přece nedává smysl. Také jsem si všimla, že od rozhovoru mezi Pansy a Tanyou si na mě každý ukazuje a dívá se, nevím, jestli si to jen namlouvám, ale zkrátka mi to tak přišlo. Radši jsem si toho nevšímala, ale co mě dost mrzelo, bylo to, že i Blaise se teď na mě díval jinak. Trávil se mnou podstatně méně času a už se na mě nedíval tak pěkným pohledem jako dřív. Pansy se zas na mě usmívala, až mi bylo špatně. Nevěděla, že jsem slyšela jejich rozhovor s Tanyou a bylo na čase, aby se ukázalo, kdo je tady mocnější. Jestli nějaká hloupá holka z 6. ročníku z podřadné rodiny, nebo sedmačka z vysoce postavené rodiny. Všimla jsem si, že od té dobu, co jsem v Bradavicích, se mé chování rapidně změnilo a podstatně přiblížilo k bratrovu chování. Jeffrey se ke mně nepřestal chovat pěkně, ani se nestalo, že by si mě přestal všímat, ale občas jsem v jeho očích zahlédla něco jako nesouhlas. Co ještě ta mrcha nechala šířit po škole za drby? Bylo na čase to zjistit.
"Tak hele, mladá dámo, myslíš si, že nevím, že za tohle všechno můžeš ty?" Ležérně jsem se opřela o stěnu ve společenské místnosti jednoho sobotního dopoledne, když tam zrovna nikdo nebyl. Nebo jsem si to alespoň myslela.
"Nechápu, o čem to mluvíš," mlžila ta mrcha Pansy.
"Jo tak ty nevíš, možná bych ti to mohla připomenout," ledabyle jsem si odhrnula kousek mikinu, aby viděla na moji hůlku, kterou jsem měla zastrčenou za kalhoty. "Nemyslím, že je dobré si se mnou začít něco, něco tak-" hledala jsem správné slovo, "nebezpečného, jako šířit drby, které ani ze čtvrtiny nejsou založené na pravdě. Moc dobře jsem vás slyšela s Tanyou. Já ti vyhrožovala? Pokud vím, tak doteď ne, ale jestli ještě někdy cekneš něco podobného, poznáš jaké to je mít po celém těle vředy a nemysli si, že jen planě vyhrožuji, v soubojových kouzlech jsem byla vždycky dobrá. A i když se vlastně vůbec nemusím ospravedlňovat, protože ty sama víš nejlíp, že to není pravda, o Malfoye rozhodně zájem nemám, ale pochybuji, že ti to nějak pomůže, protože neznám kluka, který by si začal něco s tak odpornou holkou, jako jsi ty. Dokonce i o Malfoyovi mám větší mínění. A abys opět nešířila nějaké pomluvy, jak jsem zlá, počkám, až se veřejně, nebo klidně individuálně každému vyjádříš, že to cos o mně napovídala, vlastně není pravda a je mi jedno, jak to uděláš. Dávám ti na to dva dny. Jestli to uděláš, tak už neřeknu ani slovo a budu si tě dál nevšímat jako doposud, ale pokud to neuděláš, pocítíš můj hněv." Sama jsem se divila, jak hrozivě má slova vyzněla a viděla jsem to i na Pansy. Vyděšeně na mě zůstala civět a já si v duchu musela mnout ruce, jak dobře jsem to vyřešila. Bohužel jsem si neuvědomila, že není možné, aby Pansy byla někde bez Tanyi. Došlo mi to, až se stejně vyděšená Tanya vynořila zpoza rohu. Bylo mi jasné, že to Pansy udělala schválně, ale stejně byla vyděšenější než bych do ní čekala, tak jsem využila příležitosti.
"Měla si to perfektně vymyšlené, že? Zabrala jsem ti teritorium, už tu nejsi hvězda, protože to já jsem tady nová," vím, jak panovačně to vyznělo, ale nemohla jsem si pomoct. "A ty už nejsi nic, nikdy jsi asi nebyla nic moc, ale pomohlo ti, že ses začala bavit s Malfoyem. Jenže připadá mi, že poslední dobou ani ten už nevyhledává tvoji přítomnost, co říkáš? Možná se mi to jen zdá a možná to vůbec není pravda…" andělsky jsem se usmála a čekala, co ony na to.
"Já, nechápu - tys nás poslouchala?" Ta holka je nějaká zpomalená, to jsem ji tolik vystrašila?
"Jo, náhodou jsem šla okolo, klidně si mysli, že to náhodou nebylo, mně je to fuk, ale podstatnější je, jestli jsi schopná přijmout moji nabídku."
"Žádná pitomá holka mi nebude nakazovat, co mám dělat!" Opáčila Pansy, Tanya jenom nečinně přihlížela s děsem v očích.
"Já - nejsem - pitomá - holka," odsekávala jsem jednotlivá slova a v mžiku jsem měla připravenou hůlku v ruce. "Takže to beru jako ano a pokud nechceš mít o několik centimetrů větší nos, být tebou bych o tomhle nikomu neříkala," oznámila jsem jí už v klidu a hůlku jsem si zastrčil zpátky za kalhoty. "To samý platí samozřejmě i pro tebe, Tanyo." Na ni jsem neměla důvod být hnusná, ale musela jsem si nějak ověřit, že o tomhle nikomu neřeknou.
V tu chvíli do místnosti vešel Blaise, Jeffrey, nějaký jeho spolužák a Crabbe s Goylem. Kde byl Malfoy, to jsem netušila. "Nezapomeň, na čem jsme se domluvily," kývla jsem na Pansy a odešla si sednout na pohovku. Byla pohodlná a moc dobře se na ní sedělo. Jeffrey o něčem horlivě hovořil se Zabinim a občas mu pohled sjel ke mně, ale když si všiml, že ho pozoruji, vždycky stočil pohled zpátky na Blaise. Přestala jsem po nich pokukovat, zabořila jsem se hlouběji do sedačky a plně se oddala svým vlastním myšlenkám.

Nečekaný obrat

28. září 2011 v 22:40 | *Christen |  Billie Ileyová - studentka školy čar a kouzel v Bradavicích

Nečekaný obrat


Malfoy nepromluvil, dokonce ani nepozdravil Brumbála a vyšel ven dveřmi, ve kterých se před chvílí ztratil Snape.
Znechuceně jsem našpulila rty a šla za ním. Ve dveřích jsem se zastavila a otočila se na ředitele. "Nashledanou a děkuji za," musela jsem se trochu přemáhat, abych to dopověděla. "A děkuji za doprovod." Vysoukala jsem ze sebe nakonec a v profesorově tváři jsem viděla něco jako pobavení.
"Přeji příjemný zbytek dne a odpolední vyučování, Billie. Držte se s panem Malfoyem, jistě vás teď čeká pár příjemných okamžiků." Rozloučil se se mnou a já bych se vsadila, že se musel hodně držet, aby potlačil smích. Kysele jsem se zašklebila a vyšla ven.
Malfoy už byl nejspíš dole, a tak jsem se vydala za ním. Neměla jsem v plánu zabloudit, i když by to možná bylo lepší, vzhledem k tomu, že mě po hradu měl provázet zrovna Draco Malfoy.
Byl to blonďatý vysoký bledý a vyzáblý chlapec. A nebýt jeho arogantního chování, řekla bych, že je i docela pohledný.
Když jsem se ocitla zpátky na chodbě před chrličem, čekal u okna, ze kterého rozčarovaně hleděl ven. Když zjistil, že ho následuji, vydal se chodbou, kde po chvíli zabočil doleva.
"Hej! Počkej," křikla jsem za ním, protože šel dost rychle a já s ním chtěla srovnat krok, navíc mi měl ukázat školu a ne se mnou lítat po chodbách.
Malfoy se zastavil a počkal, než ho doběhnu. Když jsem stála vedle něj, vykročil, že budeme pokračovat, ale já stála pořád na stejném místě.
"Pochybuji, že mi nějak pomůže, když se mnou budeš pobíhat po chodbách. Jsem tu poprvé, vůbec nevím, kde jsou jaké učebny, dokonce ani nevím, kdo je se mnou v ročníku." Rozčilovala jsem se a propalovala mu záda zlobnými pohledy. Znovu se zastavil, otočil se ke mně a zamračil se.
"Myslíš, že mám náladu tady s tebou trávit čas a ukazovat ti kde co je? Mě to v žádném případě nezajímá." Posměšně se ušklíbl jako včera ve vlaku, když zlomil Harrymu nos.
"A ty si myslíš, že mě těší, že mě má na starosti takový idiot, jako jsi ty?" Narovnala jsem se a opětovala mu triumfální pohled. Stáli jsme od sebe asi pět metrů.
"Cože jsi to řekla? Zopakuj to," vyzval mě výhružně Malfoy a pomalu se ke mně přibližoval.
"Myslím, že nejsi hluchý a slyšels moc dobře, co jsem ti právě řekla," opáčila jsem nenuceně. "Jestli se podivuješ nad tím, že jsem tě označila za idiota, pak bys měl možná přehodnotit, jestli jsi vážně tak skvělý, za jakého se pokládáš, když ani nejsi schopný rozeznat čistokrevného kouzelníka od 'mudlovského šmejda', jak ty s oblibou označuješ mudly. Chápeš, na co tím narážím, Malfoyi?" Přimhouřila jsem oči a postoupila k němu o pár kroků. Nyní jsme mohli být asi tak metr od sebe. Oba jsme si toho druhého měřili stejně výhružným pohledem. Nebála jsem se ho, naopak, měla jsem na něj zlost.
"Nechápu, o čem to mluvíš," opáčil pomalu, naklonil hlavu na stranu a naoko dělal, že přemýšlí.
"Myslím, že víš moc dobře Malfoyi. Vzpomínáš si, jak do vašeho kupé vstoupila taková hnědovlasá holka, kterou jsi vyhodil s těmi špinavými slovy ven? Tak to byla moje sestra." Poslední slova jsem procedila skrz zaťaté zuby. Tak moc jsem po něm chtěla skočit a pořádně ho praštit. Ovšem druhá část mě, ta chytřejší, se tomu bránila. K čemu by mi bylo, kdybych mu zlomila ruku, nebo pár žeber? Ne, já nechtěla jen pomstu, chtěla jsem něco víc. Chtěla jsem, aby se omluvil.
"O tvojí sestře nic nevím," odpověděl Malfoy prostě.
"Lžeš!" zlostně jsem na něj vyštěkla.
"To mi ale nedokážeš," ušklíbl se a propaloval mě škodolibým pohledem.
"Možná ne, ale počkej," nasadila jsem výhružný tón hlasu. "Brzo zjistíš, že zahrávat si se mnou je dost nebezpečné." Oznámila jsem mu a naposledy si ho změřila pohrdavým pohledem.
Potom jsem kolem něj prošla a zamířila chodbou dál. Věděla jsem, že se chovám hloupě, jako malé děcko, ale urazil mě a ve mně se nejspíš probudila Ilyovská hrdost, která ve mně doteď jen dřímala. Více než kdy jindy jsem si připadala, že do naší rodiny opravdu patřím… a to se vším všudy.
Chodba byla dost dlouhá a já vůbec netušila, kam vede. Najednou se přede mnou rozdělila, mohla jsem pokračovat buď doleva, nebo rovně. Úplně ztracená jsem se rozhlížela na všechny strany, jestli někde není někdo, kdo by mi poradil, jak se dostat do zmijozelské společenské místnosti. Jenomže na chodbě nikdo nebyl.
Vydala jsem se tedy chodbou, která zabočovala doprava, ta se potom stáčela doleva a já se objevila na nejpodivnějším schodišti, jaké jsem kdy spatřila. Mělo nejmíň šest poschodí a jednotlivá schodiště se hýbala. Opatrně jsem vstoupila na jedno z nich. V ten moment se schodiště pohnulo doleva. Zděšeně jsem vyjekla a pevně se chytla kamenného zábradlí. Portréty na stěnách se na mě nechápavě dívaly a něco si pro sebe mumlaly. Když se schodiště zastavilo, rychle jsem seběhla na odpočívadlo, o kterém jsem doufala, že je pevně připoutáno ke zdi. Asi o pět minut později jsem se ocitla na posledním pohyblivém schodišti a zvažovala jsem, kam se nyní vydat. Sešla jsem posledních pár schodů a s údivem jsem zjistila, že se přede mnou vynořila Vstupní síň. Úplně ta samá, kde jsme včera s Harrym čekali na Snapea. Takže pokud se nepletu, hradní jídelna byla napravo ode mě.
Otevřela jsem dveře a naskytl se mi pohled na obrovskou síň s vysokým stropem a co bylo nejzajímavější, bylo to, že tam, kde měl být strop, byly obrovské husté šedé mraky a místy byla vidět světlomodrá obloha. S údivem jsem zůstala stát a dívala se na tu nádheru. Nepochybně to bylo způsobeno nějakým velice složitým kouzlem.
V síni bylo jen pár jedinců, kteří měli nejspíš volnou hodinu před obědem. Stála jsem ve dveřích a nejspíš jsem přilákala pozornost, protože několik hlav se ke mně otočilo a zaujatě mě sledovalo. Jistě, byla jsem tu nová, takže prostě taková atrakce. Nevěděla jsem, kam mám jít, nevěděla jsem co dělat, byla jsem úplně ztracená.
"Můžu projít?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a za mnou stála nějaká vysoká černovláska s brýlemi a výrazem šprta. Sebrala jsem odvahu a zeptala jsem se.
"Jistě, promiň, že tě zdržuju, ale nevíš, kde sedí nějaký student ze Zmijozelu? Jsem tu nová a vůbec nevím, kam mám jít." Popravdě jsem jí pověděla.
"Ano, zmijozelští sedí u stolu vlevo. Myslím, že támhle zrovna sedí Zabini, s tím by sis mohla promluvit, tedy pokud má dobrý den." Ukázala směrem k hezkému černému chlapci, potom se zachichotala se a odkráčela ke stolu na opačné straně, než kde ukazovala, že je ten zmijozelský.
Nervózně jsem k němu vykročila a utěšovala se, že se vůbec nemám čeho bát. Když jsem byla skoro u něj, zhluboka jsem se nadechla a naposledy k sobě v duchu pronesla pár konejšivých slov.
"Ahoj," oslovila jsem jej nesměle. Zabini seděl u stolu a četl si nějakou knížku.
"Necháte mě alespoň v klidu dočíst kapito-" rozčíleně se na mě otočil, otevřel pusu dokořán a zmlkl.
"Moc se omlouvám, jestli tě ruším. Jen bych od tebe potřebovala menší radu, pomoc, nebo tak něco." Využila jsem situace, že na mě civěl, jako by viděl ducha.
"Ehm, jo jasně. A o co jde?" Ten kluk vypadal jako zfetovaný. Pořád se tak divně díval, dokonce ani nemrkal.
"Jsem tu nová a vůbec nevím, kde jsou jaké učebny, ani kde máme společenskou místnost, jsem tu úplně ztracená." Vypověděla jsem mu své problémy a on jen přikyvoval.
"Jasně, to nebude problém. Můžeme začít hned po obědě, mám pak ještě jednu volnou hodinu." Konečně se trochu zmohl na slovo, jako by se právě probral z transu, nebo přinejmenším hodně divného snu. "Oběd bude asi tak," podíval se na hodinky. "Za deset minut. Chceš si sednout za mnou?
Páni, to je úplně jiný přístup, než jakého jsem se tu dosud dočkala. Teď jsem pro změnu zase hleděla já. "Jo, jasně," usmála jsem se a sedla si vedle něj. Mimochodem já jsem Blaise Zabini." Představil se a podal mi ruku. "Billie Ileyová."
"Takže, ty jsi ségra od toho Ileya?" Zapředl se mnou rozhovor. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že se máme sejít u oběda a hned jsem se cítila lépe.
"Jo no, vlastně jsme dvojčata," kysele jsem se zasmála.
"Vypadá docela v pohodě, teda, kdyby o tobě furt nemluvil,-" nenechala jsem ho domluvit.
"Můj bratr mluví o mně?" překvapeně jsem se na něj podíval. Zřejmě ho potěšilo, že mě vyvedl z míry.
"Jo, už jsem z toho začínal být znuděný, ale nakonec měl asi pravdu…" Zazubil se na mě.
"Cože? Pravdu? A v čem jako? Podivila jsem se, ale Zabini mi už nemohl odpovědět, protože v tu chvíli se k nám přiřítil Jeff.
"Čau ségra! Ježiš já jsem tak rád, že tě vidím, ani nevíš jak!" Vychrlil na mě, sedl si vedle mě a uštědřil mi pořádnou herdu do zad, až jsem se rozkašlala.
"Jo ty blbče, já jsem taky moc ráda, že tě vidím." Řekla jsem mu se slzami v očích a mnula si bolavé místo.
"Tak co na ni říkáš?" Zeptal se bratr Zabiniho a sundal si plášť. Nechápavě jsem hleděla z jednoho na druhého. Zabini se jen opětovně zazubil. Radši jsem si řekla, že to nechám plavat a změnila jsem téma.
"Tak co, brácha? Jaký bylo vyučování, dobrý?"
"Paráda! Nevěřila bys, ale tady dokonce dávám pozor a přemýšlím." Zašklebil se Jeffrey.
"No, to by člověk vážně nevěřil." Zasmála jsem se a všimla si, že se místa u stolů začala rychle zaplňovat. Rozhlížela jsem se po síni a hledala Harryho, Rona nebo Hermionu. Tu jsem zahlédla od nás o dva stoly. Všimla si mého pohledu a zamávala mi, tak jsem se na ni usmála a zamávala jí také.
"Komu to máváš?" Podivil se Zabini.
"Ále," protáhla jsem. "V kupé jsem potkala tři lidi z Nebelvíru."
"Z Nebelvíru?" Zamračil se Zabini. Hodila jsem po něm nechápavý pohled, ale on jen mávl rukou.

V jednom ohni

28. září 2011 v 14:46 | *Christen |  Diary
Strašně mě bolí v krku a proč?
Včera jsme byly s mojí sestrou, jejím přítelem, jejíma kamarádama a s mýma kamarádama na pevnůstce, kde byl koncert. Hráli tam: Polemic, Horkýže Slíže, Sto Zvířat, UDG... naštěstí bylo docela teplo, ale když se člověk zahřeje ( říkejte si tomu jak chcete, prostě jsem pila a blbnula :D ), tak si neuvědomí, že je vlastně zima a jaký to bude mít následky, takže jsem nastydlá a je mi zle.

Každopádně koncert se nejvíc povedl. Potom jsme byli na rockové afterparty v U-klubu, kde byla mrda lidí, fakt, tolik lidíj sem tam snad v životě neviděla a že tam trávím dost svého volného času. Před vchodem 50 metrová řada (na šířku asi tak 10 m). Ale tak aspoň jsem tam potkala spoustu svých známých. :) A naštěstí nás tam kamarád od ségry protáhl zadara a ještě jsme předběhli njemíň 80 lidí. Když už se tam nahrnulo až moc lidí, tak jsme se domluvili, že ještě půjdem do hospody. Takže jsem přišla domů až ve tři. Ale prostě paráda. :)


Paráda na druhou

26. září 2011 v 19:08 | Pheobe |  Diary
Musím se vám pochlubit, jak jsem si užila dnešní den a noc. Příběh k popukání, no vážně. :D

Hned, jak jsem včera zveřejnila 5. díl povídky, jsem vypla počítač s tím, že už je pozdě a že si půjdu lehnout. Jistě! Udělala jsem tak a šla se převléct do pyžama. Asi za deset minut už jsem ležela v pokoji, když se mi nad hlavou ozvalo vysoké "bzzzzzzzzzzz" ... JAK JÁ NESNÁŠÍM KOMÁRY. Dělala jsem, že ho neslyším, řekla jsem si, že když ho budu ignorovat, třeba bude následovat mého příkladu. Ale ono ho... nic. Naštvaně jsem se proto zvedla z postele a začal nelítostný hon na komáry. Pět jsem jich dostala a spokojená jsem si šla konečně lehnout. (Mimochodem už jsem začínala být pekelně vystresovaná, jak vstanu do školy, byla už jedna hodina ráno. A to jsem ani na minutku neusla!)


Chvíli jsem jen tak ležela, koukala se na strop a napínala uši, jestli nezaslechnu další odporné "bzzzz". Zdálo se, že už je všechno tak, jak má být, proto jsem se otočila na bok a pomalu jsem zabírala, když vtom ticho prořízlo další pištivé "bzzzzzzzz". Tak to už jsem se ale vážně nasrala, vyskočila jsem z postele a zběsile běhala po pokoji. Mávala jsem okolo sebe rukama s bezcílnou snahou nějakého komára dostat v letu. Nic. Tak jsem se vrátila zpátky do postele a čekala.
"Bzzzzzzzz", no to už mě vážně mohlo... Vzala jsem si peřinu a nakráčela jsem do pokoje pro hosty, kde máme dvě starší postele. Zapadla jsem do jedné z nich a byly už 4 hodiny ranní! "Bzzzzzzzzzzz".... paráda, takže byl i tady. Psychicky jsem to nevydržela a rozbrečela jsem se, jak malý dítě. Schovala jsem si hlavu pod peřinu a vyčkávala. "Bzzz" už bylo tlumené přes vrstvu mojí úžasné peřiny a tak jsem spokojeně usnula. Probudila jsem se v šest, když se mě máma zděšeně ptala, proč jsem v pokoji pro hosty, jestli se něco stalo.

Věřte nebo ne, ale tak dobře se mi v životě nevstávalo. Ale tak dlouhou noc už nikdy nechci zažít!

Ve škole to bylo příšerné! 9 hodin a jenom odborný předměty. Fakt paráda. Domů jsem přišla až o půl šesté, protože jsem si byla ještě koupit silonky do tanečních. Ukuchtila jsem si můj světoborný těstovinový salát, který umím jedině já a zapadla k počítači = opět a teď se dám do psaní 6. kapitoly.

5. kapitola ZDE

Společnost ve společenství lidí

26. září 2011 v 18:44 | Pheobe
Občas, když jsem někde, kde je hodně lidí, mám chuť utéct někam daleko. Proč? Říká se, že každý je originál, ale mně to tak nepřijde, když vidím, jak se všichni chovají stejně. Dohromady tvoříme společnost, ale CO jsme to za společnost, když se v ní ne všichni cítí dobře?


Je jasné, že ne všechny musí mít člověk rád, ale neměli bychom se alespoň trochu snažit to překonat? Ne vždy je to lehké a možná to bude trvat dlouho, než se k tomu donutíme, ale myslím, že v dnešní je to nezbytné. A rozhodně není vhodné na to upozorňovat celé své široké okolí.


KAŽDÝ je součástí společnosti, ale jde o to, že ne všichni si tak připadají. Ať se jedná o rasové předsudky, náboženství nebo jen obyčejné postavení v práci. Ať si každý dělá a říká co chce, ale to, že všichni dohromady tvoříme jednu VELKOU společnost, už nezmění.

Harry Potter a Kámen Mudrců (kniha + mp3)

25. září 2011 v 22:06 | Pheobe |  Knížky
Jsem tu s další knihou ke stažení. Toto není můj soubor, dala jsem vám sem odkaz od
nějakého uživatele na uloz.to. Proto bych vás chtěla hned na začátek poprosit, abyste mě při
případně nefungujícím odkazu informovali v komentářích.
Děkuji a přeji příjemnou zábavu i s audiem, na který přikládám odkaz níže.



Rozhodnutí Moudrého klobouku

25. září 2011 v 21:30 | Pheobe |  Billie Ileyová - studentka školy čar a kouzel v Bradavicích

Rozhodnutí Moudrého klobouku


Probudila jsem se v nějaké místnosti obdélníkového tvaru. Alespoň si to myslím, protože vedle mé postele byl závěs, přes který jsem úplně tak dobře neviděla na druhou stranu. Nade mnou byl vysoký klenutý strop s četnou řadou oblouků, které se na hoře spojovaly, připomínaly sepnuté ruce, což jasně ukazuje na to, že hrad je postaven v gotickém stylu. Za mými zády se tyčilo vysoké okno s velkými barevnými skly, jak jsem zjistila, když jsem se posadila a ohlédla jsem se za sebe. Venku byla černočerná tma a z okna jsem neviděla vůbec nic, až na malé světélko, které svítilo v úrovni této místnosti, ale na druhé straně hradu. Usnesla jsem se na tom, že to bude asi kabinet nějakého učitele, který se připravuje na hodinu.
Hlava mě pořád dost bolela a po hmatu jsem cítila, že ji mám pěvně svázanou elastickým obvazem. "No, tak to je vážně skvělé, jsem obvázaná jako mumie." Zaškaredila jsem se do tmy a můj hlas se nesl prázdnou místností s mnohočetnou ozvěnou. Po pečlivějším prozkoumání těla, jak jen to v té husté tmě šlo, jsem zjistila, že mám obvázané i ruce, protože jak jsem si matně vzpomínala, byla to hned druhá část těla, která mě nejvíce bolela.
Na nočním stolku, který stál hned u železné postele, byl budík, který ukazoval, že jsou 3 hodiny ranní. Vedle něj stála jakási vysoká láhev s nějakou čirou tekutinou uvnitř a broušená sklenička, v níž bylo trošku stejně čiré tekutiny jako v láhvi. Na té byl nápis v jazyce, který jsem neuměla, nepochybně to byla latina. Usoudila jsem, že mám obsah sklenice vypít, když stojí na nočním stolku u mé postele.
Sáhla jsem po skleničce a přiložila jsem ji k ústům. Nadechla jsem se a zhluboka se napila. I hned po prvním doušku jsem se otřásla odporem, ale upíjela jsem dál. Nevěděla jsem jaké to má účinky. Sklenička mi vypadla z ruky a s třísknutím se rozletěla po kamenné podlaze.

"Harry! Harry pomoc, nemůžu se odsud dostat, nejde to. Dveře se zasekly, ach Harry pomoc, prosím!" Křičela jsem jako smyslů zbavená a matně jsem si uvědomovala, že buším na dveře vlaku, který ujížděl pryč od Harryho, který stál na nádraží u malé vesničky. Vlak čím dál víc zrychloval, pára stoupala za okny a dveře se ani nehnuly. Najednou se s rachotem rozrazili a něco mě vyhodilo z vlaku ven. Nedopadla jsem na trávu, jak jsem předpokládala, ale na tvrdou kamennou podlahu, přímo před Snapea, který se nade mnou povýšenecky tyčil a posměšně se šklebil.
"Ano, tady máme slečnu Ileyovou, která ještě ani nebyla zařazena do koleje a už leží na ošetřovně. Připomínáte mi Pottera, taky v jednom kuse simuluje úrazy, aby si přidal na slávě. Nepochybuji o tom, že jste to měla perfektně vymyšlené, že ano? Vyskočit z vlaku, aby Váš nástup první den do školy s těžkým otřesem mozku byl o to zajímavější. Budu hádat, zeptala jste se Pottera jak na to, že? Chytrý krok, jak se stát další vyvolenou na naší škole, opravdu mistrné." Štěkal na mě jednu urážku po druhé. Cože? Těžký otřes mozku?
"To přece není moje vina," rozčilovala jsem se a škrábala se na nohy. Profesorův triumfální úšklebek se rozplynul a já se probudila.
Bylo už světlo a při pohledu na budík jsem zjistila, že je 9 hodin dopoledne. Nade mnou se skláněla nějaká žena s prošedivělými vlasy schovanými pod bílou nemocniční lodičkou. Mohla mít něco kolem šedesáti let.
"Dobře, že už jste se probudila, myslím, že hlavu už máte v pořádku." Pronesla skřehotavým povzneseným hlasem. "Vidím, že jste už vypila Hlavotřes." Pokračovala a ukázala na láhev.
"Hlavo-co?" zmateně jsem se zeptala.
"Hlavotřes, léčí otřes mozku a vy jste ho měla velice těžký, naštěstí se to dalo lehce vyléčit, protože pan Potter Vás sem odvedl včas, ale bylo to tak tak." Vysvětlila mi madame Pomfreyová a opatrně mi odmotávala obvaz z hlavy. "Ruce Vám ale nechám uzdravit samovolně, proti odřeninám nemám žádný lék, pokapala jsem vám to čistící emulzí, aby se tam nedostaly žádné nečistoty a ruce se Vám nezanítily." Oznámila mi a znovu mi zkontrolovala hlavu. Sáhla mi na čelo, aby se ujistila, že nemám teplotu, potom mě chytila za bradu a pohlédla mi do očí, když ani tam neviděla žádné stopy po úrazu, spokojeně zamlaskala.
"A teď Vás chce vidět pan ředitel, byl tu brzy ráno, aby se ujistil, že jste v pořádku. Také tu za Vámi byl bratr a sestra a poprosili mě, abych Vám předala tohle." A spěšně mi podala kus pergamenu, který byl jen ledabyle zarolovaný do malé ruličky. "Můžete jít," dodala, když mi ruličku podala a zamířila ven z ošetřovny.
Sedla jsem si na okraj postele a dala se do čtení.
Zamotala jsem pergamen zpátky do ruličky a přemítala v hlavě. Jestli Jeffrey řekl, že to tu není tak strašné, pak je to nesmírná pochvala, neboť on zbytečně nechválí. A také jsem se začínala děsit toho, do jaké koleje mě Moudrý klobouk vybere.
Ještě chvíli jsem tam seděla a přemýšlela, a když už se mi zdálo, že jsem v posteli vyseděla důlek, zvedla jsem se a zamířila ke dveřím. "No skvělé, oni mi sice vyřídí, že mám jít za ředitelem, ale kde je a kudma se k němu mám dostat, to mi jaksi oznámit zapomněli!" Rozčilovala jsem se, když jsem kvůli mým zafačovaným rukám neobratně otevírala dveře, vedoucí z ošetřovny na dlouhou, kamennou chodbu. Naštěstí se ke mně blížil nějaký student.
"Ahoj, mám jít za profesorem Brumbálem, ale nevím kam jít, nemohl bys mi poradit?" Otázala jsem se toho kluka a nesměle jsem se na něj usmála.
"Ty jsi ta nová?" vypálil na mě místo odpovědi, což mi přišlo trošku netaktní, ale budiž.
"Ano a nevím, jak se k němu mám dostat." Naléhala jsem na něj dál.
"Nó, tak jó," odpověděl protáhle s potlačeným mlasknutím. "Dovedu tě tam, protože by ses tu určitě ztratila, je tu spousta takovýchto chodeb." Pronesl důležitě a posunkem mi naznačil, ať jdu za ním. "Jó, mimochodem, jmenuji se Cormac Mclaggen, ale pochybuji, že tě to zajímá." Představil se, když zabočil do další, opravdu úplně stejné chodby a vědoucně se ušklíbl.
"Proč si to myslíš?" zeptala jsem se ho zaraženě.
"Nó, protože se určitě nebudeš zahazovat se mnou, když se bratříčkuješ s Potterem a vymýšlíš si všemožný úlety, aby ses tu co nejvíc blejskla." Odpověděl prostě. Blejskla? V tu chvíli jsem si vzpomněla na sen, který se mi zdál o profesoru Snapeovi. Nejen, že si to myslel Snape ze snu, on si to myslel dokonce i nějaký skutečný namyšlený kluk. Dál už jsem o tom přemýšlet nemohla, neboť mě právě dovedl k chrliči, který nejspíš hlídal cestu k ředitelově pracovně. Jak se dostanu dovnitř?
"No, na mě se nedívej, já heslo neznám." Uchechtl se Cormac, jako by mi četl myšlenky a odběhl chodbou pryč.
"No skvělé, bezvadně, vážně! Všichni si tu o mně myslí, že jsem si schválně udělala otřes mozku, ne-li, že jsem ho simulovala a ještě ke všemu se nedostanu přes tohohle blbého chrli- au!" Ten 'blbý' chrlič mě kousl. Ne, že by to bolelo, nestiskl pořádně, přesto ten šok z toho, že se kamenný chrlič pohnul, mě úplně ochromil.
"Aha, takže když slečinka nezná heslo, hned jsem blbý? No to mě podržte! Kdo jsi, že o mně mluvíš tak jak mluvíš?" Promluvil z ničeho nic chrlič a najednou se tvářil rozmrzele, vůbec ne pyšně, jako když jsem ho uviděla prvně.
"Já, ehm, moc se Vám omlouvám, nevěděla jsem, že se umíte hýbat." Zamumlala jsem rozpačitě.
"Ano, to umím." Vyštěkl na mě a povýšenecky se na mě díval z výšky jedné stopy. Potom hlasitě zamlaskal a pronesl: "Takže ty se chceš dostat dovnitř?" Zeptal se už smířlivěji a stále na mě upřeně hleděl bez mrknutí. Je to kus kamenu, připomněla jsem si.
"Ano, moc Vás prosím," poprosila jsem, "ehm, pane chrliči." Dodala jsem.
"No, něco za něco, slečinko. Já vás -" V ten okamžik chrlič znehybněl a zase se díval tím pyšným pohledem.
"Haló?" Nejistě jsem poklepala na jeho kamenný krk. Nic se nestalo. Už jsem si začala znovu zoufat, když kamenný chrlič uskočil stranou a otevřel mi pohled na pohyblivé točité kamenné schodiště. "Teda, díky." Oněmělá úžasem jsem se vydala na cestu po úzkých schodech. Jakmile jsem na ně vstoupila, točité schodiště se dalo do pohybu, za necelých pár vteřin jsem byla nahoře a chrlič s dutým -prásk- zapadl na své původní místo. Přede mnou byli dřevěné dveře opatřené bronzovým klepadlem.
Zaklepala jsem na ně.
"Dále," ozval se hlas ředitele.
"Dobrý dne, pane profesore," pozdravila jsem a vešla do Brumbálovy pracovny.
"Á, Billie, už jsem si dělal starosti, že jste zabloudila, to víte, už jsem senilní a zapomínám. Neuvědomil jsem si, že to tu vůbec neznáte, jinak bych pro Vás přišel osobně." Usmál se na mě ředitel a vyšel mi vstříc.
Brumbál mi tedy vůbec senilní nepřipadal, pokud jde o jeho vzhled je možné, že už je starý, ale když jsem pohlédla do jeho světle modrých očí, viděla jsem v nich veselé jiskřičky, ale také bystrost, která mu dodávala na profesionalitě a stopy po tom, že už toho hodně zažil.
"Chtěl jsem s Vámi mluvit o vašem zařazení do koleje-" A jéje, už je to tady. "Nebojte se," usmál se na mě profesor Brumbál jako by mi četl myšlenky. "Není to nic, z čeho byste měla mít hrůzu, dokonce to ani nebude bolet," mrkl na mě.
"Takže, teď se dozvím do jaké koleje mě - ehm - Moudrý klobouk zařadí a v té koleji už budu po celý rok, pokud tomu dobře rozumím." Ujistila jsem se, že moje úvaha je správná.
"Ano, přesně tak to bude. Jelikož jste se nezúčastnila slavnostního zařazování jako studenti prvního ročníku a Váš bratr a sestra, uděláme to hned teď tady." Řekl Brumbál a přešel místnost ke stěně, v níž byly zabudované obrovské knihovny a police. Na jedné z polic byl usazený starý, zalátovaný, ošuntělý klobouk. Mezitím, co ho Brumbál sundal z poličky a posadil na třínohou stoličku, měla jsem prostor si jeho pracovnu lépe prohlédnout.
Byla to kruhová místnost, po jejíchž stěnách, jak už jsem se zmínila, byly knihovny a police. Asi uprostřed stál velký pracovní stůl, na kterém jsem viděla ty nejrozmanitější věcičky, které jsem kdy viděla. Bylo tam pár věcí, které připomínaly lotroskopy, nějaká divná křišťálová soška na podstavci a spousta dalších zvláštních pomůcek různých tvarů a barev, vedle těchto různorodých věcí se na stole povalovaly i další, nudné, jako třeba brky, lahvičky inkoustu, různé papíry a pošta. U stolu bylo bidýlko, na kterém se skvěl ohnivě rudý pták, o kterém jsem nepochybovala, že je fénix.
Zkoumal mě hlubokým pohledem a v černých očích, které vypadaly jako korálky, jsem viděla stejně veselé jiskřičky jako v těch Brumbálových. Nepřestal se na mě dívat, ani když ředitel znovu promluvil.
"Teď bych Vás rád poprosil, abyste si sedla sem," a ukázal na stoličku. "Jakmile Vám na hlavu posadím Moudrý klobouk, ve Vaší hlavě vám vystanou jeho myšlenky a konečné rozhodnutí, kam Vás zařadí." Vysvětlil mi profesor Brumbál a mně nezbylo nic jiného, než abych se vydala ke stoličce a čelila svému osudu.

* * *

Pomalu jsem přešla ke stoličce a opatrně si sedla. Zavřela jsem oči, abych nic kolem sebe neviděla a v příštím okamžiku mi profesor Brumbál na hlavu nasadil Moudrý klobouk.
"Ano, čekal jsem na chvíli, kdy ti budu sedět na hlavě. Ještě nikdy v historii Bradavic se nestalo, že by z jiné školy přestoupili již dospělí kouzelníci a ačkoliv to přiznávám jen velice nerad, nemám tušení do jaké koleje tě poslat. Jelikož už jsi dost stará, máš od všeho trošku. Jsi statečná, do Nebelvíru by ses nejspíš hodila, ale to není ono. Máš velmi dobré srdce, ano, to ano, ale to, není…" tichý hlásek v mojí hlavě mi do ucha šeptal svoje myšlenky. Oči jsem měla stále pevně semknuté, protože jsem si byla jistá, že kdybych je otevřela, nejspíš bych sebou sekla, tak moc jsem byla nervózní.
"Ale ano, jistě, nad čím přemýšlím…" ozval se po chvíli ten samý hlásek a já napětím a strachy ani nedýchala. "ZMIJOZEL," vykřikl klobouk a v tu chvíli jsem otevřela oči. Nebyla jsem si jistá, jestli mám být ráda, nebo ne, každopádně jsem si oddechla, že už to mám za sebou.
Profesor Brumbál ke mně mlčky přistoupil a sundal mi z hlavy Moudrý klobouk. Vstala jsem ze stoličky a sledovala ho, jak jej vrací na své místo.
"Ehm, pane profesore?" ozvala jsem se. "Ano?" Otočil se, ale nepodíval se na mě.
"Pane profesore, děje se něco?" Podivila jsem se nad tou změnou v jeho chování.
"Ne, samozřejmě ne," ujistil mě spěšně Brumbál. "Já jen, že jsem nepočítal s tím, že by Vás Moudrý klobouk zařadil zrovna do zmijozelské koleje." Svěřil se mi a zatvářil se zachmuřeně.
"Asi Vám rozumím, pane, bojíte se, že se změní mé chování, viďte?" Otázala jsem se. "Něco už jsem o Zmijozelu slyšela a nedá se říct, že by to na mě udělalo dobrý dojem, proto si myslím, že se není čeho bát." Ujistila jsem ho a byla jsem překvapená, že se zajímá o to, abych se nedala na scestí. Vždyť mě zná sotva pár hodin.
"To já vím, jen si říkám, jestli Vás pro Zmijozel není škoda. Mnohem víc byste se mi líbila v Nebelvíru," usmál se na mě, ale potom si povzdechl. "Jenže rozhodnutí Moudrého klobouku změnit nemůžeme a proto Vám můžu jen popřát, aby Vám vždy zůstal tenhle optimismus. Pevně věřím, že se z Vás stane výborná čarodějka a nezáleží na tom, do jaké koleje jste byla zařazena."
"Děkuji, pane," překvapeně jsem na něj pohlédla a v jeho tváři se objevil vlídný úsměv.
"A teď, pošlu pro někoho, kdo by Vás mohl provést po hradě. Hm, chtělo by to někoho z Vaší koleje." Zamyslel se, vytáhl hůlku a rozverně s ní máchl.
Ve vzduchu se objevil cár pergamenu, na který cosi zapisoval brk, který se objevil zcela zničehonic. Potom profesor mávl hůlkou znovu a pergamen se sám od sebe poskládal do létající vlaštovky, která záhy vyletěla otevřeným oknem ven. Přistoupila jsem k němu a zadívala se z něj.
Obrovské školní pozemky, které jsem doposud viděla jen potmě a velmi matně, se teď zdály ještě větší a rozsáhlejší. Za nádvořím, které se rozprostíralo přímo pod tímto oknem, se táhl dlouhý krytý most, vedoucí na jakousi louku, kam jsem nedohlédla. Kousek vedle mostu se zrcadlilo obrovské černé jezero, o kterém jsem slyšela skrz Turnaj tří škol. Za jezerem se tyčil obrovský hustý tmavý les. Než jsem si stačila všimnout dalších detailů, někdo zaklepal na dveře Brumbálovy pracovny.
"Dále," zavolal Brumbál ke dveřím, načež dovnitř vstoupil profesor Snape a vedle něj - ach ne! Vážně nemohl vybrat někoho jiného?
"Pane řediteli, řekl jste, abych sehnal někoho, kdo by slečnu Ileyovou," kývl na mě, asi na znamení, že si mě všiml, "provedl po hradě. Zrovna jsem měl hodinu Obrany proti černé magii a Draco byl tak laskav, že Vašemu přání vyhoví." Významně se podíval na Malfoye, kývl Brumbálovy na pozdrav a spěšně z pracovny odešel. Nepochybuji o tom, že spěchal zpátky do hodiny, aby nepřišel o možnost trápit žáky.

Tvořivost

25. září 2011 v 16:38 | Pheobe

Záliby

25. září 2011 v 16:33 | Pheobe

Dobro je po zásluze potrestáno

25. září 2011 v 10:00 | Pheobe |  Billie Ileyová - studentka školy čar a kouzel v Bradavicích

Dobro je po zásluze potrestáno

"Tak pojď, vlak ještě stojí, ale myslím, že brzy odjede," otočila jsem se ke dveřím a rychle se jimi protáhla a Rory mě následovala. Měla jsem pravdu, kupé byla prázdná a v uličkách také po nikom ani stopy. Zamířila jsem chodbou dozadu, když tu jsem slyšela z jednoho kupé nějaký zvuk.
Pomalu a potichu jsem se k němu blížila, otočila jsem se na Rory a naznačila jsem jí, ať je zticha a zůstane tam kde je. Kradla jsem se dál k kupéčku, odkud jsem slyšela nějaké hlasy.
"Tak běž, ještě se potřebuji na něco podívat," zaslechla jsem říkat nějakého kluka, a když jsem se přikradla ještě blíž, zjistila jsem, že to mluvil ten blonďák a že v kupé s ním zůstala ta holka s rozpláclým nosem, jak ji nazvala Rory. Rychle jsem se vrátila a skočila do vedlejšího kupé a Rory mi byla v patách. Přikrčily jsme se, aby nás ta holka neviděla. Prahla jsem po tom zjistit, co tam ten kluk bude dělat, když všichni ostatní už jsou venku. Rory se na mě podívala nechápavým pohledem a já jen zavrtěla hlavou.
Když ta holka prošla kolem nás a nebyla v dohledu, přikázala jsem Rory, aby se nenápadně protáhla kolem kupé, ve kterém zůstal ten kluk, vzala si kufr a vystoupila z vlaku. Už už chtěla protestovat, ale pak viděla můj přísný pohled, který moc často nepoužívám a bez poznámek udělala, co jsem řekla. Když jsem se ujistila, že je pryč, po špičkách jsem se přibližovala k blonďatému chlapci. Už jsem byla kousek přede dveřmi do kupé a tak jsem opatrně nakoukla dovnitř. Naskytl se mi velice divný pohled.
Mezi sedadly stál ten kluk a díval se na něco na podlaze, jenže tam přece nic nebylo. A pak promluvil. "Neslyšels nic, na čem by mi nějak záleželo, Pottere. Ale když už tě tady takhle mám, proč nevyužít situace." Cože? Harry? Co ten tam dělal a kde byl? S kým to ten pošuk mluvil?
Potom dupl na zem a já slyšela, jak něco křuplo. Bylo to čím dál podivnější a podivnější.
"To máš za otce," slyšela jsem dál říkat toho kluka, který ke mně byl otočený zády a až potom jsem si toho všimla.
Harry ležel na podlaze skrčený do nepřirozené polohy a nebyl sto se pohnout. Odkudsi od jeho hlavy proudila karmínově červená krev, až jsem se málem vyvrátila. Harryho hůlka ležela kousek od jeho ruky a já si říkala, proč tohle snáší, proč se nepohne a nesrazí toho idiota k zemi. Co by se stalo, kdybych tam teď vrazila? Říkala jsem si. Potom se ten kluk shýbl a zpod Harryho vytáhl něco jako stříbrem protkaný plášť. "A teď, tě pěkně přikryju Pottere, aby ti po cestě do Londýna nebyla zima, co říkáš?" Uchechtl se a přehodil přes Harryho plášť a -
Málem jsem sebou praštila na zem. Harry zmizel, po jeho těle nebylo ani památky. Co se stalo? Co to všechno má ksakru znamenat? Proč si tohle Harry nechá líbit?
"Tak na viděnou Pottere, ale asi spíš ne." A znovu se uchechtl. Rychle jsem se vypařila. Skočila jsem do vedlejšího kupé, aby mě nezahlédl. Měla jsem z něj strach. Přemýšlela jsem, jestli se někdy podobný incident udál v Krásnohůlkách. Ale na žádnou tomuhle podobnou událost jsem si nevzpomněla. Viděla jsem, jak ten kluk prošel, ale spíše mi to připadalo, jakoby proplul, kolem kupéčka, ve kterém jsem byla já. Jakmile odešel, rychle jsem vyskočila na chodbičku a vrazila do kupé, kde ještě před chvílí ležel Harry. Spustila jsem se na všechny čtyři a rukama jsem opatrně šmátrala před sebou a na něco jsem narazila, nepochybně to byla Harryho noha. A na něm byl ten plášť. Vždyť jsme se o neviditelných pláštích učili, tak proč mě to nenapadlo dřív?
Zatáhla jsem za něj a sundala ho z něj. Ležel ve stále stejné poloze, v jaké jsem ho viděla, už když mu ten bastard dupl na obličej a - proboha, zlomil mu nos.
Dostala jsem takovou zlost, že jsem měla sto chutí vyletět za ním ven a pořádně ho praštit, aby zjistil, že to není nic příjemného. Nakonec jsem se uklidnila a stejně, Harry víc než cokoliv jiného potřeboval, abych ho nějak vyprostila z kletby, kterou byl začarovaný.
"Počkej, Harry, hned se vrátím!" ujistila jsem ho a viděla jsem v jeho očích, že nechce, abych odešla, že potřebuje nutně pomoct. Byl vyděšený.
Vyběhla jsem ven na chodbu a tryskem zamířila do kupé, kde jsme předtím seděli. Byl tam už jen můj kufr a proutěný košík s Foxem. Ten se radostně rozmňaučel, když mě viděl, ale já mu nevěnovala pozornost. Harryho věci mu asi vzali Ron s Hermionou. Otevřela jsem kufr, sáhla do přední kapsy, kde jsem měla hůlku a běžela jsem zpátky k Harrymu.
Matně jsem si ze školy vybavovala zaklínadlo Petrificus totalus, které se používalo, aby protivníkovo tělo ztuhlo a zůstalo nehybně ležet. Jenže jsem si nemohla vzpomenout, jak to kouzlo odrazit. Tak jsem s plnou důvěrou mávla hůlkou a v duchu prosila, aby se mi to podařilo.
Podařilo. Harry v tu ránu jakoby procitl a sípavě se nadechl. Vzápětí se chytl za nos a setřel si krev z obličeje. Stejně už zaschla, takže mu to nijak nepomohlo.
"Počkej," nařídila jsem mu, namířila hůlku proti němu a znovu jsem s ní mávla. Vystříkl z ní proud průzračné vody, který ho zasáhla přímo do obličeje. Ale po vodě nezůstalo ani památky, Harry byl suchý, jen se mu z obličeje ztratila všechna ta zaschlá krev.
"Díky. A teď rychle, za chvíli se vlak rozjede zpátky do Londýna." Harry vyběhl do uličky a mířil ke dveřím vlaku.
"Já mám kufr ještě v kupé, tak já za tebou za chvíli přijdu." Křikla jsem na Harryho a běžela jsem opačným směrem, než on. Vzala jsem kufr i Foxe a vyřítila se ke dveřím vagónu. Hodila jsem kufr dolů na zem a Harrymu, který na mě čekal, jsem podala proutěný košík s mým kocourkem. V tu chvíli ale se vlak rozjel a dveře, před nimiž jsem sotva stačila uhnout, se s ohlušujícím prásknutím zavřely. V panice jsem se podívala z okna a viděla jsem stejně vyděšeného Harryho.
Co budu dělat? Co jenom budu dělat? Panikařila jsem na plné čáře. A pak mě to napadlo. Otevřela jsem okno dokořán, vylezla jsem do něj a držela jsem se, abych neztratila rovnováhu. Vyskočila jsem a potom jsem ztratila vědomí.

"Billie, no tak, otevři oči, otevři je!" slyšela jsem Harryho vyděšený hlas, který byl nepřirozeně pisklavý. Otevřela jsem oči a podívala jsem se do jeho k smrti vystrašeného obličeje. Byl tak bledý, že by si ho kde kdo mohl splést s duchem. Všude okolo se už rozprostřela tma a já ucítila palčivou bolest hlavy. To bylo dneska už potřetí, co jsem se do ní bouchla. Byla mi zima a hábit jsem měla celý roztrhaný. To bude mít máma radost.
"Jak ti je, co tě bolí?" Starostlivě si mě prohlížel a pomohl mi posadit se.
"Hlava," na nic jiného jsem se nezmohla. Bolest v hlavě byla tak ohromná, že jsem sotva vnímala kde jsem a co se děje. Jak jsem se posadila, měla jsem mžitky před očima a bylo dost těžké zaostřit na Harryho, který se mě teď snažil postavit. Podpíral mě, ale já se bála, že to stačit nebude, protože se mi podlamovaly kolena.
Cestu, kterou mě Harry vedl, jsem vnímala jen tlumeně. Bolest uvnitř hlavy mi tepala a já se několikrát přistihla, že mi hlava padá na stranu a zavírám oči. Naštěstí si toho Harry vždycky všimnul a pokaždé pronesl nějakou konejšivou větu.
"Neboj se, už tam za chvíli budeme. Vidíš támhle ta světla? To je Velká síň, kde je teď hostina už určitě v plném proudu." Řekl po delší chvíli ticha.
"Omlouvám se," zamumlala jsem. Harry mě spíš táhnul, než podpíral.
"Neomlouvej se, za to nemůžeš, kdybys mě tam nenašla, byl bych teď na zpáteční cestě do Londýna, místo toho jsi tam málem skončila ty. Počkej, jak jsi vlastně věděla, že tam jsem?" Zajímal se Harry.
"Nevěděla, zdržela jsem se," pečlivě jsem vážila slova, abych se co nejméně vysilovala. "Zdržela jsem se, protože jsem se zasekl na - ehm. Zkrátka jsem se zdržela ve vlaku trochu déle než ostatní a viděla jsem toho blonďatého kluka, jak provádí divné věci a potom jsem si všimla tebe, jak ležíš na podlaze." O své nehodě na záchodě se mi moc mluvit nechtělo, nechtělo se mi vlastně mluvit vůbec, ale nedalo mi to. "Kdo to byl, ten kluk co ti to udělal?" zeptala jsem se ho.
"To byl Draco Malfoy, je ze Zmijozelu a je to můj nepřítel už od prvního ročníku." Prohlásil hořce Harry.
Teď jsem se nezmohla už ani na jediné slovo. Za chvíli jsme dorazili k velké mosazné vstupní bráně, za kterou se rozprostíraly ohromné pozemky s obrovským hradem, který navenek působil velmi starobylým dojmem.
Byl vysoký a rozlehlý. Po stranách měl několik věží a věžiček a před vstupem stál na podstavci z každé strany jeden okřídlený chrlič. Než jsem si stačila všimnout dalších stavebních prvků školy, za mosaznou bránou se k nám blížila tmavá silueta vysoké postavy.
"Ach ne, Snape." Harry zaklel a já neměla sílu se ho zeptat, kdo je ten Snape.
Když Snape přišel k bráně, zjistila jsem, že je to vysoký muž ve středních letech s hranatým obličejem, propadlými tvářemi a obrovským hákovitým nosem. Jeho už tak dost divnému zjevu dodaly jeho mastné uhrančivě černé vlasy na nechutném vzhledu. Snape se zašklebil a zamlaskal. "Ale, ale, koho to tu nevidím? Přišel jste nás navštívit, Pottere?" Pronesl posměšně a až když mu padl pohled na mě, téměř visící na Harrym, odemknul bránu a bez jakékoliv další poznámky nás nechal projít dovnitř. V tichosti jsme se blížily k hradu, a když nás vedl po schodech nahoru k hradní bráně, málem jsem znovu omdlela. Cítila jsem, že Harry už taky ztrácí na síle a Snape už si toho nejspíš také všimnul, protože zvolnil svůj dlouhý krok a podepřel mě z druhé strany. Mávl hůlkou a monstrózní dřevěná brána se otevřela, a hned jak jsme prošli, se zase zavřela. Snape mě vedl k dalším obrovským dveřím, za kterými byl slyšet šum stovek hlasů. Nejspíš tam byla hradní jídelna, kde asi nyní probíhala hostina na uvítanou.
"Ehm, pane profesore, myslím, že spíš potřebuje na ošetř-"
"Ptal se vás někdo na váš názor, Pottere? Nejsem si jist, kdo je tu teď učitel a kdo žák, chcete mi snad říkat, co mám dělat? Myslím, že já to vím nejlépe." Vyštěkl na Harryho profesor Snape až jsem sebou zděšeně cukla. Potom se ztratil za dveřmi, odkud se ozývaly hlasy a cinkání příborů. Už jsem přestala vnímat čas, který uběhl od té doby, co Snape odešel. Přišlo mi to jako věčnost, než se zase objevil a za ním ze dveří vystoupil vysoký, starý muž, u kterého jsem si nedovolila odhadovat věk. Měl dlouhé stříbrné vlasy a na hlavě křivě posazenou čapku. Hádala jsem, že to bude zdejší ředitel školy, Albus Brumbál.
"Harry," oslovil Harryho vlídně. "Co se stalo? Á, vy jste nepochybně slečna Ileyová, už jsme měli strach, kde jste. Ale, co se vám stalo?" Nechápavě přeskakoval pohledem z Harryho na mě.
"Pane profesore, měl jsem menší nehodu-," podíval se na Snapea a jen zakroutil hlavou. "Něco mě zdrželo ve vlaku a nemohl jsem vystoupit," vysvětloval, "tady Billie mě našla a pomohla mi, ale musela si jít ještě pro kufr do jiné části vagónu, řekla, ať na ni počkám na nádraží. Málem už vystoupila, ještě mi podávala koš s jejím kocourem, ale potom se vlak s trhnutím rozjel a dveře se zabouchly a nešly jí otevřít. Vyskočila oknem a ztratila vědomí. Nemohl jsem ji probudit, bál jsem se, že- " Harry to nedořekl a jen se podíval na Brumbála.
"Kde mám kufr? Byl u ní takový proutěný košík s mojí kočkou," můj hlas zněl jakoby z velké dálky.
"O své věci se nebojte, slečno, ani vašemu mazlíčkovi se nic nestane." Odpověděl mi Brumbál, potom se otočil na Harryho.
"Harry, buď tak laskav a odveď slečnu Ileyovou na ošetřovnu, hned jak se vrátím do Velké síně, pošlu za vámi madame Pomfreyovou." To bylo poslední, co jsem z toho rozhovoru slyšela.

Cesta do Bradavic

24. září 2011 v 17:07 | Pheobe |  Billie Ileyová - studentka školy čar a kouzel v Bradavicích

Cesta do Bradavic

Procházeli jsme vlakem a nahlíželi do každého kupé, jenže všechny byly do posledního místa obsazené. Už jsme to chtěli vzdát, že zůstaneme v chodbičce, když jsem slyšela tiché dohadování. Došla jsem k poslednímu kupé ve vagónu a nahlédla jsem přes prosklené dveře dovnitř. Naskytl se mi pohled na toho černovlasého chlapce, co stál mezi přepážkami se všemi těmi rudovlasými. S ním tam seděl jeden z nich a nějaká holka, kterou jsem ještě neviděla. Měla rozježené kudrnaté vlasy oříškové barvy.
Ten zrzoun seděl vedle ní a naproti dřepěl na sedačce ten tmavovlasý kluk, který mi někoho připomínal, a něco si špitali. Otevřela jsem dveře a nasadila výraz, o kterém jsem si myslela, že je přívětivý. "Ahoj, všude jinde je už obsazeno, mohli bychom si přisednout?" Zeptala jsem se a ukázala na Rory a Jeffreyho. Všichni tři se na sebe podívali a pak neochotně přikývli. Ještě jsem zaslechla, jak ten tmavovlasý šeptl těm dvěma, že jim to dopoví, až budou sami. Protáhla jsem svůj kufr dovnitř a s tichým úpěním za mnou dorazil i Jeffrey se dvěma kufry, Rory se někam poděla. Zabořila jsem se do měkké sedačky a přemýšlela, jak asi Bradavice vypadají a jak je to velká škola.
"Ehm, ještě jsem vás ve škole neviděla, z jaké koleje jste?" Zeptala se ta holka a její výraz mi napovídal, že asi usilovně přemýšlí, proč nás nepoznává.
"Koleje? No, já nevím, jedeme do Bradavic poprvé." Odpověděla jsem prostě. Neměla jsem náladu jí vysvětlovat, že vůbec nechápu, o jakých kolejích to mluví.
Krásnohůlky jsou malá škola, studenti se v ní nerozdělují do kolejí. Rozdělují se podle věku a bydlí v jedné části školy, na internátu, kde jsou pokoje po dvou, po čtyřech a některé ložnice jsou i po šesti. V každé z nich bydlí žáci stejného pohlaví a věku. Mladších studentů bývá v jednom pokoji více a postupem času, čím jsou starší, dostanou pokoje po dvou. Pro každou věkovou kategorii je u ložnic jedna klubovna, která slouží k psaní úkolů, nebo k trávení času společně se spolužáky.
"Aha, ehm, no, to jsem ještě neslyšela, že by do školy nastoupili i starší studenti." Řekla ta holka a zmateně se na mě podívala, potom se otočila na Jeffreyho, jako by si až teď všimla, že tu s nimi nesedím sama. A jejímu výrazu jsem se musela trochu pousmát. Jeffrey o sobě moc dobře věděl, že je velice pohledný a byl vlastně zvyklý na takové pohledy od ostatních dívek. Já jeho vzhled považovala za hloupý. Myslel si o sobě bůhvíco a přitom vypadal spíš směšně. Vlasy nosil nagelované, až to občas vypadá, že si je neumývá. Jeho obličej je protáhlý a úzký a vlasy se mu na slunci lesknou dozlatova, na rozdíl od mých platinově blonďatých. Má velké nefritově zelené oči a plné, pěkně vykrojené rty, zkrátka vypadá jako panenka.
Jeffrey se na ni usmál, nepochybně už si chtěl začít budovat dobrou pověst. "Takže vy jste z jiné školy?" Optal se nás ten zrzoun a zamračeně se podíval z Jeffreyho na tu holku, asi chtěl stočit pozornost k sobě. Když promluvil, konečně odtrhla pohled od bratra a se zájmem teď pozorovala nás oba.
"Chodili jsme do Krásnohůlské školy čar a kouzel, ale vzhledem k událostem, které se udály vloni na konci školního roku na ministerstvu kouzel, nás otec radši poslal do Bradavic, že je tam prý víc bezpečno a že to máme blíž domů." Vysvětlila jsem jim a čekala na další vyptávání, to se ale neuskutečnilo.
"To jsem vážně moc zvědavá, do které koleje vás Moudrý Klobouk - "
" Kdo?" zeptali jsme se s Jeffem naráz.
"Moudrý Klobouk," prohlásil zaraženě ten tmavovlasý kluk, který dosud nepromluvil. "Neslyšeli jste o něm? Už od dávných časů rozděluje žáky do čtyř kolejí - o kterých jste nejspíš také zatím neslyšeli. Jmenují se podle jejich zakladatelů, Nebelvír, pojmenovaný podle Godrika Nebelvíra, Havraspár, po Roweně z Havraspáru, Mrzimor, podle Helgy z Mrzimoru a Zmijozel byl založen Salazarem Zmijozelem - " nemohla jsem si nevšimnout, že poslední jméno vyslovil s určitým afektem. "Každá kolej se vyznačuje jinými vlastnostmi. Zmijozel vystihuje ctižádostivost, Nebelvír statečnost, Mrzimor čestnost a upřímnost a Havraspár chytrost a bystrost." Dopověděla za něj ta holka. Uvědomila jsem si, že jsem se vlastně nepředstavila, což mi přijde dost neslušné vzhledem k tomu, že nám tak ochotně pověděli něco o Bradavicích.
"Jo, děkujeme, je od vás moc hezké, že jste nám to vysvětlili," ujal se slova bratr, jako by mi četl myšlenky a nechápu, proč se najednou začal chovat tak slušně a mile. "Mimochodem jmenuji se Jeffrey Iley a - "
"A já jsem Billie Ileová," dopověděla jsem za něj, protože nemám ráda, když za mě někdo mluví.
"Já jsem Ron Weasley," představil se ten zrzoun, potom ukázal vedle sebe. "Tohle je Hermiona Grangerová a tohle, tohle je Harry Potter," ukázal na tmavovlasého chlapce naproti a s očekáváním se na nás zadíval.
Věděla jsem, že Harry Potter je živoucí legenda, slyšela jsem o něm v jednom kuse od otce, ale nechtěla jsem být neslušná a tak jsem jen přikývla a ani jsem nekontrolovala jeho jizvu na čele, připadalo mi, že to tak dělá každý a že je to netaktní.
Všichni tři se asi podivili, že se víc nezajímáme. Jenom jsem se na ně usmála. "Ehm, já to - vy, vy jste neslyšeli o Harry Potterovi?" Zeptal se Ron a s údivem se do mě vpíjel pohledem.
"Ale jistěže jsme o něm slyšeli, viď, Jeffe?" Pohlédla jsem na Jeffreyho, který se stejně jako já usmíval, ale Harryho nijak pečlivě nezkoumal. A já si znovu musela připomenout, že jsme dvojčata. Stejně mi bylo pořád divné, že se nechová panovačně jako vždy, měl snad strach a obavy z nových spolužáků?
"Takže, do kterého ročníku jste chodili v Krásnohůlkách?" Jakoby nic odvedla Hermiona řeč jinam.
"Tento rok jsme měli nastoupit do osmého, tam se studuje osm let, ne sedm jako v Bradavicích, takže budeme opakovat ročník." Odpověděl jim Jeff, na rtech mu stále hrál úsměv a probodával Hermionu dlouhými pohledy. Nevěřícně jsem na něj hleděla, ale nakonec jsem jen zavrtěla hlavou. To byl přesně on, zamotat holce hlavu a potom - puf - a rázem byl pryč a už oblboval zase jinou. Jeho obětí mi bylo vždycky líto a to nepočítám, jak vymetl s mojí dobrou kamarádkou Jamie. Měsíc jsem na něj byla naštvaná a nepromluvila jsem s ním jediné slovo.
"Takže je vám kolik? Osmnáct, nebo sedmnáct?" Vyptávala se dál Hermiona s pohledem zapíchnutým do Jeffa. Ron se čím dál víc mračil a tak jsem si uvědomila, že Jeffrey už má prvního malého nepřítele. Drbla jsem do bratra loktem a věnovala jsem mu jediný krátký významný pohled. Jeffrey to asi pochopil, když si konečně všiml Ronova výrazu a tak se raději podíval z okna.
"Je nám osmnáct, máma nás dala do školy o rok později, ale normálně se do Krásnohůlek nastupuje v deseti." Vysvětlila jsem jim na oplátku, jak to funguje v Krásnohůlkách. "Páni," vydechla Hermiona s jistou dávkou překvapení. Ještě notnou chvíli jsme si povídali a já zjistila, že všichni tři jsou docela fajn, když tu najednou dovnitř vpadlo jakési děvče.
"Oblečte si hábity, za chvíli budeme na místě," vyhrkla a rychle se zase ztratila. Ron, Harry a Hermiona se natáhli po svých kufrech, aby si z nich vytáhli hábity, které nejspíš měli hned na povrchu, což bylo chytré, neboť já a Jeffrey jsme se přehrabovali ve svých kufrech a po zemi už se válela spousta našich věcí, než se nám je konečně podařilo najít. Začala jsem si dělat starosti o Rory a přemýšlela jsem, kde asi může být.
"Omluvte mě, musím se jít poohlédnout po sestře," řekla jsem a vyšla z kupé. Ještě jsem za sebou zaslechla, jak se Ron se zájmem vyptává na Rory.
Jak jsem tak šla chodbičkou a nahlížela do všech kupé, zjistila jsem, že v každém se odehrává to samé. Všichni si nejspíš uvědomili, že za chvíli bude vlak zastavovat a tak se prohrabávali ve svých kufrech a něco hledali, nejspíš své hábity. V jednom kupé to však bylo jiné, seděl tam nějaký světlovlasý chlapec a důležitě něco vypravoval svým kamarádům. Trošku mi připomínal otce, když mluví na veřejnosti, nebo když dělá nějaký rozhovor do Denního věštce. V tu chvíli do mě něco vrazilo a já vyjekla bolestí, protože jsem hlavou narazila do protější zdi. Najednou se dveře kupé otevřeli, jakoby se zde prohnal šílený průvan, problém byl však v tom, že tu žádný nebyl. Nechala jsem to plavat a poodešla jsem k dalšímu kupé. Ani v něm Rory nebyla. Došla jsem až nakonec vagónu a z místnosti, o které jsem si řekla, že to asi bude toaleta, jsem slyšela skučivý nářek a popotahování. Uvědomila jsem si, že přesně takhle vždycky vyvádí Rory. Rozrazila jsem dveře a naskytl se mi pohled na moji patnáctiletou sestru, jak tam čapí na záchodové míse, hlavu v dlaních a její světlé tričko bylo potřísněné jejími slzami. Rychle jsem vstoupila dovnitř a zavřela za sebou dveře, ty se s tichým vrznutím zaklapli a já si uvědomila, že pro všechny případy s sebou ani nemám hůlku. Zatlačila jsem na kliku a zjistila jsem, že se dveře ani nepohnuli. V tom okamžiku jsem slyšela jak vlak usilovně zabrzdil a já se třískla hlavou do stěny. Opět. Ale boule na hlavě mi starosti nedělala. Dveře toalet se zasekli a my jsme se nemohli dostat ven.
"Rory," snažila jsem se o pevný a klidný tón hlasu, "máš s sebou hůlku?" Asi to byla zbytečná otázka, ale zeptat jsem se prostě musela, vždyť to byla jediná šance jak se odsud dostat. Rory je příšerně zapomnětlivá a ať se děje co se děje, věčně neopatrná.
Při její roztřesené odpovědi jsem zavřela oči a viděla jsem před sebou miliardu hvězdiček. "Nemám."
Dobře Billie, uklidňovala jsem samu sebe, najdeš nějaký způsob, jak z téhle bryndy ven, přemýšlej! Rozkázala jsem si. Jenže místo nápadů se mi před očima množili hvězdičky a hlava mě od toho nárazu neuvěřitelně bolela. Tak jsem to vzdala a začala jsem bušit na ty zpropadené dveře. Brala jsem za kliku, vztekala se a kopala do nich, ale dveře zůstávaly stále zavřené, nehnuly se ani o píď. Svezla jsem se po nich dolů a zůstala tam o ně sedět opřená. Přes ně jsem tlumeně slyšela, jak tam všichni pokřikují a smějí se. Nejspíš už vystupovali a mé bušení neslyšeli.
Zabořila jsem hlavu do dlaní, stejně jako tam před chvílí seděla Rory a když už jsem nemohla nic dělat s dveřmi, chtěla jsem se aspoň dozvědět, co se jí stalo.
"Rory? Co se stalo? Proč tu jsi a proč brečíš?" Otočila jsem k ní hlavu a snažila jsem se nemyslet na to, jak neskutečně mě bolí.
"O-oni - smrk -," popotáhla a pokračovala dál už klidnějším hlasem. "Řekli o mně, že jsem -." Znovu se rozplakala a už nepokračovala dál. Moje sestra byla odjakživa přecitlivěla a měla utkvělou představu, že ať jí člověk řekne cokoliv, vždycky je to myšleno v tom nejhorším slova smyslu.
"Kdo o tobě co řekl?" zpovídala jsem sestru dál.
"Jak jste si šli sednout k těm třem do kupéčka, tak já se rozhodla, že se půjdu podívat, jak vlastně vypadají takoví studenti Bradavic a v jednom kupéčku seděl jen takový kluk s blonďatými vlasy a nějací dva další kluci, takoví hromotlukové." Usoudila jsem, že to budou asi ti samí, které jsem viděla předtím, než do mě to něco narazilo a já se praštila do hlavy. "A-a já se jich zeptala, jestli si k nim můžu přisednout, když tam mají volné místo, a oni se mi vysmáli a řekli mi, že si mám jít sednout za maminkou, že s-s…," zlomil se jí hlas. "A dál?" Něžně jsem sestru pobídla, aby pokračovala. Zdála se mi teď křehčí než obvykle a tak jsem se na ni snažila být hodná. Rory se zhluboka nadechla. "Ten blonďák řekl, že s žádnou mudlovskou šmejdkou v kupé sedět nebude." A pak se zase hlasitě rozplakala. Jakmile jsem to uslyšela, vlila se do mě taková zlost, že jsem měla co dělat abych se nerozeřvala a nenadávala tomu neznámému klukovi do všech…
"Tohle o tobě nikdo povídat nebude, jsi jedna z mála čistokrevných čarodějek a nějakej namachrovanej chlapeček ti nebude nadávat do něčeho, co vůbec nejsi!" Praštila jsem pěstí do dveří a uslyšela tiché cvaknutí zámku. Dveře se pootevřely a já zůstala stát oněmělá silou, kterou jsem tak z ničeho nic vynaložila. Rory se na mě dívala s velkýma rozšířenýma očima plnýma strachu nad tou náhlou změnou v mém chování. Asi jsem se v tom okamžiku, kdy mi pověděla o svém trápení, zachovala jako šílenec.

Nightwish - Wish I Had an Angel

24. září 2011 v 12:12 | Pheobe |  Hudba
Moje oblíbená od nich, miluju je a kdykoliv mě přepadne metalová nálada, pustím si buď je, nebo Within Temptation. Úžasné.


Nepřehledné články

24. září 2011 v 11:44 | Pheobe |  Diary
Nechápu... když blog.cz používá tolik lidí, tak proč se alespoň trošku nesnaží a neudělají v článcích odstavce? Zpětně si čtu svůj příběh a vidím, jak je strašně nepřehledný. Nedivím se, že ho nikdo moc nečte. Vždyť ve wordu ho mám krásně čitelný, přehledný a je radost tam psát. Pak to zkopíruju a hodím si to na blog a je z toho naprostý guláš. Není vidět, kde odstavec končí a kde začíná a splyne to všechno do jednoho velkého textového útvaru, který nikomu nic moc neříká, protože tím ztrácí veškerou svou krásu.

Já vím, stěžuju si, ale tak mě to mrzí, strašně dlouho se s tím vždycky piplám a pak když to vidím na prideprejudice, je veškerá moje snaha v háji.

Zas a znovu

24. září 2011 v 11:29 | Pheobe |  Diary
Říkáte si (a já též): proč tak najednou píše na téma Harry Potter? Mám pro to jednoduché vysvětlení.

Když jsem byla v Řecku, kde bylo šílené vedro, na sluníčko 45°C minimálně, ležela jsem pod slunečníkem a snažila jsem se přelouskat Harryho Pottera a Ohnivý pohár. Už asi po sté. Jenže tentokrát mě to ale vůbec, ALE VŮBEC, nebavilo. "Ovšem," říkála jsem si, "v pátek to neuvidím v televizi, tak si to alespoň přečtu." Jakmile jsem se dostala asi k desáté kapitole, chytlo mě to tak strašně, že na konci knížkym jsem nechtěla, aby příběh skončil. Tak je to ale asi u všech, když se jim něco líbí.

Takže zkrátka a dobře, popadla mě Harry Potter - mánie. Snad z toho alespoň něco kloudného vznikne.

Mimochodem, nový design jsem zvolila kvůli jeho jednoduchosti. Moc se mi líbí jednoduché designy a tenhle mi přišel dost vhodný, když byl včera první podzimní den.

Spěšný vlak do Bradavic

23. září 2011 v 23:35 | Pheobe |  Billie Ileyová - studentka školy čar a kouzel v Bradavicích

Spěšný vlak do Bradavic

Konec prázdnin se nezadržitelně blížil a já, Jeffrey a Rory jsme se děsili dne, kdy máme nastoupit, jako noví studenti, do Bradavic. Říkala jsem si, jestli není zbytečné měnit školu na jeden poslední rok, navíc, když už bych měla být o rok výš. V Bradavicích se totiž škola končí v sedmém ročníku, jak´jsem se dozvěděla od otce. Takže budu opakovat ročník. 'Paráda,' říkala jsem si.
"BILLIE! Kde mám svoje kotlíky? Určitě sis je půjčovala, neříkej, že ne!" Křičela na mě Rory z vedlejšího pokoje den před odjezdem do nové školy.
"Já ti nic nebrala! To ty jsi bordelář a za to já nemůžu, tak to na mě neházej!" Křikla jsem na ni zpátky. Nesnáším, jak si ze mě mladší sestra dokázala udělat poskoka. To, že rozkazovala spolužákům, rodičům a ostatním, to mi je celkem jedno, ale já už ze sebe dělat blbce nenechám.
Sama jsem měla už tak dost starostí s mými věcmi, natož tak, aby se starala i o Roryiny. Při rovnání věcí do kufru jsem si broukala jakousi melodii od kouzelnické skupiny 'Košťata' a v duchu hořekovala nad tím hloupým rozhodnutím, že musím změnit školu. S každou další věcí (brka, inkousty, svitky pergamenu, učebnice, hábity a oblečení) bylo již na první pohled zřejmé, že se kufr bude zavírat jen velmi obtížně. Konečně jsem do kufru uložila poslední zbytky oblečení a s velkým úsilím jsem ho nakonec zavřela. Byl těžký a já jej sotva dovlekla do předsíně.
"Jeffrey! Pojď mi pomoct s kufrem, prosím," zavolala jsem směrem k jeho pokoji. Ozvalo se protáhle dlouhé zaskučení, což byl asi příznak toho, že jsem ho vyrušila při něčem důležitém. Hádám, že zrovna vymýšlel taktiku, jak si v Bradavicích vybudovat svoji dobrou pověst.
"Nemohlo to počkat do rána?" Nevrle se dotázal bratr, když dorazil k mému pokoji. "Ne, to nemohlo, chci mít už všechno nachystané, nedělám věci na poslední chvíli jako ty." Opáčila jsem a zamračila jsem se na něj, ale v duchu jsem mu děkovala, protože nést tohle po schodech dolů, to by byla moje smrt. Bratr na mě hodil jediný krátký pohled, ze kterého se dalo vyčíst překvapení nad mým obratem v chování. Nikdy jsem se neodvážila mu odporovat, až příliš jsem se ho totiž bála, ale tyhle časy jsou pryč, přece se sebou nenechám zametat věčně. Podívala jsem se na něj pohledem, o kterém jsem si myslela, že z něj nejde nic vyčíst a asi nešlo, neboť Jeffrey bez jakékoliv další poznámky popadl kufr a snesl ho dolů. S touhle metodou jsem měla začít dávno, odpustila bych si tak časté trápení nad tím, jakou má nade mnou bratr moc.
Mé instinkty mi po staru napovídaly, abych mu alespoň poděkovala, což moje nové já zavrhlo, vždyť on už po mně tolikrát něco chtěl a nikdy jsem se od něj nedočkala vděku. Vklouzla jsem zpátky do mého pokoje a rozhlédla jsem se. Na stěnách visely vedle sebe fotky s mými přáteli ze školy. S přáteli, které už asi neuvidím. Z téhle představy mi vhrkly slzy do očí. Kdybych to tušila na konci školního roku, se všemi bych se alespoň pořádně rozloučila. Tady je příklad toho, že i věci, o kterých bych si myslela, že jsou naprosto všední, nemusí být samozřejmostí. Přistoupila jsem k oknu a otevřela ho. V pokojíčku se náhle o dost ochladilo. Na to, že je konec prázdnin, byla docela zima, rychle jsem okno zase zavřela. Přešla jsem k psacímu stolu a zkontrolovala obsah všech zásuvek, abych se ujistila, že jsem doopravdy nic nezapomněla a mám vše, co potřebuji.
Otec již na začátku prázdnin posílal přihlášky do Bradavic a tamější ředitel, jakýsi Brumbál, obratem poslal dopis, v němž stálo, že všichni tři budeme přijati. K dopisu byl také přiložen seznam se všemi potřebami, které budeme ve školním roce potřebovat. To znamená všechny učebnice, jaké hábity si máme pořídit, přísady do lektvarů a tak podobně. Protože každá škola se obsahem učiva liší a ten Brumbál je asi dost šílený, protože učivo, které se vyučuje v Bradavicích je úplně jiné, než v Krásnohůlkách, což bude pro mě asi dost obtížné.
"Jeffrey, Billie, Rory!" křikla máma. "Za chvíli bude večeře, doufám, že už máte všechno sbalené, nechci vidět jedinou stížnost od učitelů, že jste zase něco nechali doma, že Jeffrey?" Hulákala do prvního poschodí dál máma. Naše služebná, která i vařila, měla posledních čtrnáct dní volno a tak se máma musela ujmout velení v kuchyni. A vůbec se mi teď zdála taková jiná, příjemnější.
Rychle jsem seběhla do přízemí a zamířila do kuchyně. Posadila jsem se ke stolu a chvíli přemýšlela, co to máma vlastně uvařila. Vonělo to podezřele známě, jako dušená zelenina, ale když jsem na to pohlédla z blízka, zjistila jsem, že - "Polévka?" zděšeně jsem se podívala na mámu. "Ano, něco se ti na tom nelíbí, mladá dámo?" S tou změnou, to asi není tak úplně pravda. Zeleninová polévka je moje ze všeho nejméně oblíbené jídlo a máma to věděla moc dobře.
To už do kuchyně dorazil i Jeffrey a Rory. Rory zhnuseně pokrčila nos a začala protestovat. "Mami, to nemyslíš vážně! Je to naše poslední večeře doma a ty nám předložíš vodu, ve které plave pár kousků zeleniny?" Dokonce i Jeffrey poznal, že přestřelila. Máma se naježila, oči se jí zúžily do nepatrných malých štěrbinek a jednu to chvíli to vypadalo, že Rory uhodí. Nakonec asi usoudila, že nebude plýtvat energií a tak jen zasyčela: "Sedni si a jez, a jestli ze školy uslyším jedinou stížnost na tvé drzé chování, prázdniny pro tebe nebudou dny odpočinku, ale budeš makat jak divá."
Rory na ni naštvaně pohlédla, ale dál už nic neřekla. Beze slov se posadila ke stolu, stejně tak Jeffrey a tichá večeře mohla začít. Nakonec jsem byla docela ráda, že zítra už budu daleko od domova.

Ráno jsem se probudila půl hodiny předtím, než jsem měla vstávat. Bylo půl osmé a venku líně vykukovalo slunce mezi stromy. Kapky rosy se stříbrně třpytily na listech a vítr, který vál, lehce pročesával koruny stromů.
Rychle jsem ještě jednou prozkoumala celý pokoj, zda jsem si nezapomněla něco sbalit. Vypadalo to, že ne. Nakonec jsem si nachystala proutěný košík na Foxe - mého zrzavého kocourka. Zatím to bylo ještě kotě, ale brzy vyroste a já doufám, neztratí to kouzlo, kvůli kterému jsem si ho v obchodě vybrala.
Blížil se odjezd do Bradavic a já se cítila celá nesvá, což jsem viděla i na Jeffovi. Rory byla dosud zavřená ve svém pokoji. Od včerejšího incidentu v kuchyni se doma nijak neprojevila. "Otec pro vás přijede asi za dvacet minut, byla bych ráda, kdybyste už byli nachystaní, váš táta je pracovně vytížená osoba a vy byste ho určitě nechtěli zdržovat od práce." Pronesla důležitě matka asi pět minut poté, co jsem i s Foxem v proutěném košíku dorazila spolu s Jeffreym a Rory do haly, kde jsme měli kufry.
Přesně za dvacet minut se otevřeli dveře a v nich stál táta se stejně pichlavým pohledem, který používal v práci. "Doufám, že jste nachystaní, nemám moc času." Pronesl důležitě, jakoby mluvil s nějakým svým podzaměstnancem v práci. Místo odpovědi jsme svorně zvedli kufry a doslova jsme je odtáhli do auta, které jsme měli vypůjčené z ministerstva, a táta se nijak nesnažil nám s nimi pomoct.
Když jsme naložili všechny věci do kufru auta, do kterého by se už mimochodem nevlezla ani matčina kabelka, vyjel s námi k nádraží, odkud nás měl vlak odvézt do Bradavic. O tři čtvrtě na jedenáct jsme byli na nádraží King´s Cross a spěšně jsme mířili k jakémusi divnému nástupišti devět a tři čtvrtě. Vážně jsem si začínala ťukat na čelo a přemýšlela jsem, jestli ten ředitel Brumbál má zdravý rozum. Oba mí sourozenci se tvářili, že přemýšlí o tom samém. Došli jsme k nástupišti devět a hledali jsme přepážku s nápisem devět a tři čtvrtě. A najednou jsem si všimla jak ve zdi mezi přepážkou devět a deset stojí nějaká rodina a jejich máma - alespoň myslím, že to byla jejich máma - jim šeptem něco sdělovala. Tu se přímo proti zdi vyřítil jeden vysoký chlapec asi v mém věku. Zeď ho pohltila a po tom rudovlasém chlapci ani památky. Za ním vyběhl jemu dost podobný kluk a zeď ho pohltila také. Rory na mě pohlédla se směsicí strachu a zděšení, ale také v tom bylo něco jako vzrušení. Asi ji to zaujalo, stejně tak i Jeffreyho a dokonce i mě.
Když zeď pohltila posledního člena rodiny, i když jsem si tím nebyla zase až tak jistá, protože všichni ostatní byli zrzaví a on byl černovlasý, pomalu jsme se rozešli k místu, kde všichni stáli.
"Asi byste to měli vyzkoušet také, za chvíli vám odjíždí vlak." Při pohledu na hodiny na nádraží jsem se zděsila, že přijdeme pozdě. Vozík, který jsem tlačila před sebou se lehce zasekával a kolečka trošku drhla o podlahu, každopádně jsem se také rozběhla proti zdi a najednou jsem se octla na nástupišti devět a tři čtvrtě, jak hlásila velká tabule přímo přede mnou. Na kolejích stála lesklá červená lokomotiva, do které nastupovali poslední opozdilci, kteří se asi ještě loučili s rodiči. Za mnou se postupně objevil Jeffrey, Rory a táta. A rychle jsme spěchali k vlaku, aby nám neujel, hodiny totiž ukazovali za tři minuty jedenáct a v dopisu jasně stálo, že vlak odjíždí přesně v jedenáct hodin. Nastoupila jsem do vlaku, v ruce jsem nesla Foxe v koši a před sebou jsem tlačila svůj obrovský kufr. Za mnou packala o vlastní nohy Rory s naší sovou Nessie zavřenou v kleci a za ní ztěžka oddechoval Jeffrey, který jí nesl kufr.

Ileyovi

23. září 2011 v 19:38 | *Christen |  Billie Ileyová - studentka školy čar a kouzel v Bradavicích

Ileyovi

Billie Ileyová nebyla jako každá jiná dívka z Británie. Už jen to, že měla blonďaté vlasy stočené do nesčetných prstýnků a barvu pleti tak bledou, že by si ji kde kdo mohl splést s duchem, všem připadalo, že pochází ze Švédska, nebo z jiné severní země. Navíc její chování vůbec nevypovídalo o tom, v jakém rodinném zázemí byla vychovaná.
Její rodina byla čistokrevného rodu a všichni na to byli právem hrdí. Až na Billie. Nesnášela, jak každý, do jednoho, z její rodiny byl pyšný a hrdý na svoji krev a na mudly se dívali svrchu. Samozřejmě, svoji hrdost měla také, ale ve správném slova smyslu. Připadala si hloupě, že vybočovala z celé rodinné linie, ale co měla dělat? Z pohledu na její dvojče Jefrreyho jí bylo zle.
Jeffrey Iley byl domýšlivý osmnáctiletý chlapec. Jestli se na první pohled zdál jako spořádaný a laskavý, nevypadal tak, když s někým mluvil. Lépeřečeno na každého štěkal rozkazy a šikanoval, koho mohl. Zkrátka všude byl postrach u každého, koho neměl v lásce.
Billieina sestra Rory byla jeho o tři roky mladší kopie. Svoje kudrnaté oříškové vlasy si nechávala stříhat nad ramena a u okolí budila dojem mírumilovné mladé slečny. Vypadala jako andílek a také se tak v přítomnosti někoho dospělého chovala. Ale jen co se vzdálil, už vyhledávala různé potyčky. Měla vrozenou bojovou povahu po otci.
Nathan Iley zastával důležitou funkci místopředsedy ministra kouzel Rufuse Brouska, který byl zvolen krátce po odchodu bývalého ministra kouzel Korneliuse Popletala do penze. V tomto vysokém postavení si držel pověst nekompromisního a necitelného muže. Spousta lidí se ho bála, protože mezi lidmi se říká, že je spolčený s Vy-víte-kým. Ačkoliv s ním Billie zrovna dvakrát dobře nevycházela, nikdy nemohla tvrdit, že by její táta nebyl spravedlivý. Byl hodně věcí, ale smrtijed rozhodně ne.
Jejich rodina byla velmi vážená mezi dobrými čaroději. To jen miláček Jeffrey se stal legendou vidící ho v hrůzném postavení u Vy-víte-koho. Ne, že by ho snad Billie špehovala, ale pokud to mohla tvrdit, se špatnou stranou spolčený nebyl. Prozatím.
Matka Billie, Susan Ileyová, byla také u ministerstva kouzel. Pracovala v odboru záhad. Dělala něco jako mluvčí vedoucího odboru jakéhosi pana Stanleyho Subletta, o kterém se říkalo, že když vyloženě nemusí z práce domů, neodchází. Že prý v práci zůstává i přes noc. Kudrnaté vlasy zdědily všechny děti po ní, stejně jako nefritově zelené oči. Vypadala velice dobře a snad by bývala i pohledná, kdyby její obličej občas zdobil úsměv.
Billie i její sourozenci navštěvovali školu čar a kouzel v Krásnohůlkách. Billie připadalo, že se jich rodiče rádi zbaví, protože kdykoliv přišly Vánoce, nebo Velikonoce, nikdy nezářili štěstím, že přijedou domů na prázdniny. A když Billie rodičům oznámila, že všechny volné dny stráví ve škole, jen se jim ulevilo.
Jeffrey i Billie by měli po prázdninách nastoupit do posledního, tedy osmého ročníku ve škole. Bohužel se jejich otec rozhodl, že v nynější době není bezpečné cestovat tak daleko a nechal je zapsat do jiné kouzelnické školy. Do Bradavic. Billie si jen matně vybavovala, co je zač tahle škola. Vzpomínala si na kouzelnický turnaj škol a vůbec se jí nelíbilo, že by měla nastoupit do školy, která tu jejich porazila. Jenže otec, kterého se všichni v rodině báli a neodmlouvali mu, se už rozhodl, tudíž děti museli poslouchat.
Billie to ale stále brala lépe než Jeffrey a Rory. Protože oba ve škole byli oblíbení, báli se, že v nové škole si dobrou pověst nevybudují. Rory se vztekala jako pětileté dítě a matka ji jen tak tak uklidnila. Nebo spíš podplatila, slíbila jí, že když nastoupí do Bradavic bez řečí, koupí jí, co si bude přát. Nathan i Susan Ileyovi si sice neustále stěžují, jaký je Rory spratek, ale dělají to z ní oni sami. Jeffrey je jejich miláček, na toho nikdo nesmí vztáhnout ruku. A Billie, ta je v rodině nepovšimnutá a rodiče s ní nevyhledávají příliš častý kontakt. Snad je to tím, že není tak domýšlivá jako její bratr, nebo tím, že se jim stranila.