Cesta do Bradavic

24. září 2011 v 17:07 | Pheobe |  Billie Ileyová - studentka školy čar a kouzel v Bradavicích

Cesta do Bradavic

Procházeli jsme vlakem a nahlíželi do každého kupé, jenže všechny byly do posledního místa obsazené. Už jsme to chtěli vzdát, že zůstaneme v chodbičce, když jsem slyšela tiché dohadování. Došla jsem k poslednímu kupé ve vagónu a nahlédla jsem přes prosklené dveře dovnitř. Naskytl se mi pohled na toho černovlasého chlapce, co stál mezi přepážkami se všemi těmi rudovlasými. S ním tam seděl jeden z nich a nějaká holka, kterou jsem ještě neviděla. Měla rozježené kudrnaté vlasy oříškové barvy.
Ten zrzoun seděl vedle ní a naproti dřepěl na sedačce ten tmavovlasý kluk, který mi někoho připomínal, a něco si špitali. Otevřela jsem dveře a nasadila výraz, o kterém jsem si myslela, že je přívětivý. "Ahoj, všude jinde je už obsazeno, mohli bychom si přisednout?" Zeptala jsem se a ukázala na Rory a Jeffreyho. Všichni tři se na sebe podívali a pak neochotně přikývli. Ještě jsem zaslechla, jak ten tmavovlasý šeptl těm dvěma, že jim to dopoví, až budou sami. Protáhla jsem svůj kufr dovnitř a s tichým úpěním za mnou dorazil i Jeffrey se dvěma kufry, Rory se někam poděla. Zabořila jsem se do měkké sedačky a přemýšlela, jak asi Bradavice vypadají a jak je to velká škola.
"Ehm, ještě jsem vás ve škole neviděla, z jaké koleje jste?" Zeptala se ta holka a její výraz mi napovídal, že asi usilovně přemýšlí, proč nás nepoznává.
"Koleje? No, já nevím, jedeme do Bradavic poprvé." Odpověděla jsem prostě. Neměla jsem náladu jí vysvětlovat, že vůbec nechápu, o jakých kolejích to mluví.
Krásnohůlky jsou malá škola, studenti se v ní nerozdělují do kolejí. Rozdělují se podle věku a bydlí v jedné části školy, na internátu, kde jsou pokoje po dvou, po čtyřech a některé ložnice jsou i po šesti. V každé z nich bydlí žáci stejného pohlaví a věku. Mladších studentů bývá v jednom pokoji více a postupem času, čím jsou starší, dostanou pokoje po dvou. Pro každou věkovou kategorii je u ložnic jedna klubovna, která slouží k psaní úkolů, nebo k trávení času společně se spolužáky.
"Aha, ehm, no, to jsem ještě neslyšela, že by do školy nastoupili i starší studenti." Řekla ta holka a zmateně se na mě podívala, potom se otočila na Jeffreyho, jako by si až teď všimla, že tu s nimi nesedím sama. A jejímu výrazu jsem se musela trochu pousmát. Jeffrey o sobě moc dobře věděl, že je velice pohledný a byl vlastně zvyklý na takové pohledy od ostatních dívek. Já jeho vzhled považovala za hloupý. Myslel si o sobě bůhvíco a přitom vypadal spíš směšně. Vlasy nosil nagelované, až to občas vypadá, že si je neumývá. Jeho obličej je protáhlý a úzký a vlasy se mu na slunci lesknou dozlatova, na rozdíl od mých platinově blonďatých. Má velké nefritově zelené oči a plné, pěkně vykrojené rty, zkrátka vypadá jako panenka.
Jeffrey se na ni usmál, nepochybně už si chtěl začít budovat dobrou pověst. "Takže vy jste z jiné školy?" Optal se nás ten zrzoun a zamračeně se podíval z Jeffreyho na tu holku, asi chtěl stočit pozornost k sobě. Když promluvil, konečně odtrhla pohled od bratra a se zájmem teď pozorovala nás oba.
"Chodili jsme do Krásnohůlské školy čar a kouzel, ale vzhledem k událostem, které se udály vloni na konci školního roku na ministerstvu kouzel, nás otec radši poslal do Bradavic, že je tam prý víc bezpečno a že to máme blíž domů." Vysvětlila jsem jim a čekala na další vyptávání, to se ale neuskutečnilo.
"To jsem vážně moc zvědavá, do které koleje vás Moudrý Klobouk - "
" Kdo?" zeptali jsme se s Jeffem naráz.
"Moudrý Klobouk," prohlásil zaraženě ten tmavovlasý kluk, který dosud nepromluvil. "Neslyšeli jste o něm? Už od dávných časů rozděluje žáky do čtyř kolejí - o kterých jste nejspíš také zatím neslyšeli. Jmenují se podle jejich zakladatelů, Nebelvír, pojmenovaný podle Godrika Nebelvíra, Havraspár, po Roweně z Havraspáru, Mrzimor, podle Helgy z Mrzimoru a Zmijozel byl založen Salazarem Zmijozelem - " nemohla jsem si nevšimnout, že poslední jméno vyslovil s určitým afektem. "Každá kolej se vyznačuje jinými vlastnostmi. Zmijozel vystihuje ctižádostivost, Nebelvír statečnost, Mrzimor čestnost a upřímnost a Havraspár chytrost a bystrost." Dopověděla za něj ta holka. Uvědomila jsem si, že jsem se vlastně nepředstavila, což mi přijde dost neslušné vzhledem k tomu, že nám tak ochotně pověděli něco o Bradavicích.
"Jo, děkujeme, je od vás moc hezké, že jste nám to vysvětlili," ujal se slova bratr, jako by mi četl myšlenky a nechápu, proč se najednou začal chovat tak slušně a mile. "Mimochodem jmenuji se Jeffrey Iley a - "
"A já jsem Billie Ileová," dopověděla jsem za něj, protože nemám ráda, když za mě někdo mluví.
"Já jsem Ron Weasley," představil se ten zrzoun, potom ukázal vedle sebe. "Tohle je Hermiona Grangerová a tohle, tohle je Harry Potter," ukázal na tmavovlasého chlapce naproti a s očekáváním se na nás zadíval.
Věděla jsem, že Harry Potter je živoucí legenda, slyšela jsem o něm v jednom kuse od otce, ale nechtěla jsem být neslušná a tak jsem jen přikývla a ani jsem nekontrolovala jeho jizvu na čele, připadalo mi, že to tak dělá každý a že je to netaktní.
Všichni tři se asi podivili, že se víc nezajímáme. Jenom jsem se na ně usmála. "Ehm, já to - vy, vy jste neslyšeli o Harry Potterovi?" Zeptal se Ron a s údivem se do mě vpíjel pohledem.
"Ale jistěže jsme o něm slyšeli, viď, Jeffe?" Pohlédla jsem na Jeffreyho, který se stejně jako já usmíval, ale Harryho nijak pečlivě nezkoumal. A já si znovu musela připomenout, že jsme dvojčata. Stejně mi bylo pořád divné, že se nechová panovačně jako vždy, měl snad strach a obavy z nových spolužáků?
"Takže, do kterého ročníku jste chodili v Krásnohůlkách?" Jakoby nic odvedla Hermiona řeč jinam.
"Tento rok jsme měli nastoupit do osmého, tam se studuje osm let, ne sedm jako v Bradavicích, takže budeme opakovat ročník." Odpověděl jim Jeff, na rtech mu stále hrál úsměv a probodával Hermionu dlouhými pohledy. Nevěřícně jsem na něj hleděla, ale nakonec jsem jen zavrtěla hlavou. To byl přesně on, zamotat holce hlavu a potom - puf - a rázem byl pryč a už oblboval zase jinou. Jeho obětí mi bylo vždycky líto a to nepočítám, jak vymetl s mojí dobrou kamarádkou Jamie. Měsíc jsem na něj byla naštvaná a nepromluvila jsem s ním jediné slovo.
"Takže je vám kolik? Osmnáct, nebo sedmnáct?" Vyptávala se dál Hermiona s pohledem zapíchnutým do Jeffa. Ron se čím dál víc mračil a tak jsem si uvědomila, že Jeffrey už má prvního malého nepřítele. Drbla jsem do bratra loktem a věnovala jsem mu jediný krátký významný pohled. Jeffrey to asi pochopil, když si konečně všiml Ronova výrazu a tak se raději podíval z okna.
"Je nám osmnáct, máma nás dala do školy o rok později, ale normálně se do Krásnohůlek nastupuje v deseti." Vysvětlila jsem jim na oplátku, jak to funguje v Krásnohůlkách. "Páni," vydechla Hermiona s jistou dávkou překvapení. Ještě notnou chvíli jsme si povídali a já zjistila, že všichni tři jsou docela fajn, když tu najednou dovnitř vpadlo jakési děvče.
"Oblečte si hábity, za chvíli budeme na místě," vyhrkla a rychle se zase ztratila. Ron, Harry a Hermiona se natáhli po svých kufrech, aby si z nich vytáhli hábity, které nejspíš měli hned na povrchu, což bylo chytré, neboť já a Jeffrey jsme se přehrabovali ve svých kufrech a po zemi už se válela spousta našich věcí, než se nám je konečně podařilo najít. Začala jsem si dělat starosti o Rory a přemýšlela jsem, kde asi může být.
"Omluvte mě, musím se jít poohlédnout po sestře," řekla jsem a vyšla z kupé. Ještě jsem za sebou zaslechla, jak se Ron se zájmem vyptává na Rory.
Jak jsem tak šla chodbičkou a nahlížela do všech kupé, zjistila jsem, že v každém se odehrává to samé. Všichni si nejspíš uvědomili, že za chvíli bude vlak zastavovat a tak se prohrabávali ve svých kufrech a něco hledali, nejspíš své hábity. V jednom kupé to však bylo jiné, seděl tam nějaký světlovlasý chlapec a důležitě něco vypravoval svým kamarádům. Trošku mi připomínal otce, když mluví na veřejnosti, nebo když dělá nějaký rozhovor do Denního věštce. V tu chvíli do mě něco vrazilo a já vyjekla bolestí, protože jsem hlavou narazila do protější zdi. Najednou se dveře kupé otevřeli, jakoby se zde prohnal šílený průvan, problém byl však v tom, že tu žádný nebyl. Nechala jsem to plavat a poodešla jsem k dalšímu kupé. Ani v něm Rory nebyla. Došla jsem až nakonec vagónu a z místnosti, o které jsem si řekla, že to asi bude toaleta, jsem slyšela skučivý nářek a popotahování. Uvědomila jsem si, že přesně takhle vždycky vyvádí Rory. Rozrazila jsem dveře a naskytl se mi pohled na moji patnáctiletou sestru, jak tam čapí na záchodové míse, hlavu v dlaních a její světlé tričko bylo potřísněné jejími slzami. Rychle jsem vstoupila dovnitř a zavřela za sebou dveře, ty se s tichým vrznutím zaklapli a já si uvědomila, že pro všechny případy s sebou ani nemám hůlku. Zatlačila jsem na kliku a zjistila jsem, že se dveře ani nepohnuli. V tom okamžiku jsem slyšela jak vlak usilovně zabrzdil a já se třískla hlavou do stěny. Opět. Ale boule na hlavě mi starosti nedělala. Dveře toalet se zasekli a my jsme se nemohli dostat ven.
"Rory," snažila jsem se o pevný a klidný tón hlasu, "máš s sebou hůlku?" Asi to byla zbytečná otázka, ale zeptat jsem se prostě musela, vždyť to byla jediná šance jak se odsud dostat. Rory je příšerně zapomnětlivá a ať se děje co se děje, věčně neopatrná.
Při její roztřesené odpovědi jsem zavřela oči a viděla jsem před sebou miliardu hvězdiček. "Nemám."
Dobře Billie, uklidňovala jsem samu sebe, najdeš nějaký způsob, jak z téhle bryndy ven, přemýšlej! Rozkázala jsem si. Jenže místo nápadů se mi před očima množili hvězdičky a hlava mě od toho nárazu neuvěřitelně bolela. Tak jsem to vzdala a začala jsem bušit na ty zpropadené dveře. Brala jsem za kliku, vztekala se a kopala do nich, ale dveře zůstávaly stále zavřené, nehnuly se ani o píď. Svezla jsem se po nich dolů a zůstala tam o ně sedět opřená. Přes ně jsem tlumeně slyšela, jak tam všichni pokřikují a smějí se. Nejspíš už vystupovali a mé bušení neslyšeli.
Zabořila jsem hlavu do dlaní, stejně jako tam před chvílí seděla Rory a když už jsem nemohla nic dělat s dveřmi, chtěla jsem se aspoň dozvědět, co se jí stalo.
"Rory? Co se stalo? Proč tu jsi a proč brečíš?" Otočila jsem k ní hlavu a snažila jsem se nemyslet na to, jak neskutečně mě bolí.
"O-oni - smrk -," popotáhla a pokračovala dál už klidnějším hlasem. "Řekli o mně, že jsem -." Znovu se rozplakala a už nepokračovala dál. Moje sestra byla odjakživa přecitlivěla a měla utkvělou představu, že ať jí člověk řekne cokoliv, vždycky je to myšleno v tom nejhorším slova smyslu.
"Kdo o tobě co řekl?" zpovídala jsem sestru dál.
"Jak jste si šli sednout k těm třem do kupéčka, tak já se rozhodla, že se půjdu podívat, jak vlastně vypadají takoví studenti Bradavic a v jednom kupéčku seděl jen takový kluk s blonďatými vlasy a nějací dva další kluci, takoví hromotlukové." Usoudila jsem, že to budou asi ti samí, které jsem viděla předtím, než do mě to něco narazilo a já se praštila do hlavy. "A-a já se jich zeptala, jestli si k nim můžu přisednout, když tam mají volné místo, a oni se mi vysmáli a řekli mi, že si mám jít sednout za maminkou, že s-s…," zlomil se jí hlas. "A dál?" Něžně jsem sestru pobídla, aby pokračovala. Zdála se mi teď křehčí než obvykle a tak jsem se na ni snažila být hodná. Rory se zhluboka nadechla. "Ten blonďák řekl, že s žádnou mudlovskou šmejdkou v kupé sedět nebude." A pak se zase hlasitě rozplakala. Jakmile jsem to uslyšela, vlila se do mě taková zlost, že jsem měla co dělat abych se nerozeřvala a nenadávala tomu neznámému klukovi do všech…
"Tohle o tobě nikdo povídat nebude, jsi jedna z mála čistokrevných čarodějek a nějakej namachrovanej chlapeček ti nebude nadávat do něčeho, co vůbec nejsi!" Praštila jsem pěstí do dveří a uslyšela tiché cvaknutí zámku. Dveře se pootevřely a já zůstala stát oněmělá silou, kterou jsem tak z ničeho nic vynaložila. Rory se na mě dívala s velkýma rozšířenýma očima plnýma strachu nad tou náhlou změnou v mém chování. Asi jsem se v tom okamžiku, kdy mi pověděla o svém trápení, zachovala jako šílenec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ♣Alča♣ ♣Alča♣ | Web | 24. září 2011 v 20:27 | Reagovat

Pěknej blog :)))

2 Steph Steph | Web | 24. září 2011 v 20:41 | Reagovat

vostrýýý pohni si s pokráčkem ;)

3 juhd juhd | 6. listopadu 2011 v 13:39 | Reagovat

ddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddd

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama