Dobro je po zásluze potrestáno

25. září 2011 v 10:00 | Pheobe |  Billie Ileyová - studentka školy čar a kouzel v Bradavicích

Dobro je po zásluze potrestáno

"Tak pojď, vlak ještě stojí, ale myslím, že brzy odjede," otočila jsem se ke dveřím a rychle se jimi protáhla a Rory mě následovala. Měla jsem pravdu, kupé byla prázdná a v uličkách také po nikom ani stopy. Zamířila jsem chodbou dozadu, když tu jsem slyšela z jednoho kupé nějaký zvuk.
Pomalu a potichu jsem se k němu blížila, otočila jsem se na Rory a naznačila jsem jí, ať je zticha a zůstane tam kde je. Kradla jsem se dál k kupéčku, odkud jsem slyšela nějaké hlasy.
"Tak běž, ještě se potřebuji na něco podívat," zaslechla jsem říkat nějakého kluka, a když jsem se přikradla ještě blíž, zjistila jsem, že to mluvil ten blonďák a že v kupé s ním zůstala ta holka s rozpláclým nosem, jak ji nazvala Rory. Rychle jsem se vrátila a skočila do vedlejšího kupé a Rory mi byla v patách. Přikrčily jsme se, aby nás ta holka neviděla. Prahla jsem po tom zjistit, co tam ten kluk bude dělat, když všichni ostatní už jsou venku. Rory se na mě podívala nechápavým pohledem a já jen zavrtěla hlavou.
Když ta holka prošla kolem nás a nebyla v dohledu, přikázala jsem Rory, aby se nenápadně protáhla kolem kupé, ve kterém zůstal ten kluk, vzala si kufr a vystoupila z vlaku. Už už chtěla protestovat, ale pak viděla můj přísný pohled, který moc často nepoužívám a bez poznámek udělala, co jsem řekla. Když jsem se ujistila, že je pryč, po špičkách jsem se přibližovala k blonďatému chlapci. Už jsem byla kousek přede dveřmi do kupé a tak jsem opatrně nakoukla dovnitř. Naskytl se mi velice divný pohled.
Mezi sedadly stál ten kluk a díval se na něco na podlaze, jenže tam přece nic nebylo. A pak promluvil. "Neslyšels nic, na čem by mi nějak záleželo, Pottere. Ale když už tě tady takhle mám, proč nevyužít situace." Cože? Harry? Co ten tam dělal a kde byl? S kým to ten pošuk mluvil?
Potom dupl na zem a já slyšela, jak něco křuplo. Bylo to čím dál podivnější a podivnější.
"To máš za otce," slyšela jsem dál říkat toho kluka, který ke mně byl otočený zády a až potom jsem si toho všimla.
Harry ležel na podlaze skrčený do nepřirozené polohy a nebyl sto se pohnout. Odkudsi od jeho hlavy proudila karmínově červená krev, až jsem se málem vyvrátila. Harryho hůlka ležela kousek od jeho ruky a já si říkala, proč tohle snáší, proč se nepohne a nesrazí toho idiota k zemi. Co by se stalo, kdybych tam teď vrazila? Říkala jsem si. Potom se ten kluk shýbl a zpod Harryho vytáhl něco jako stříbrem protkaný plášť. "A teď, tě pěkně přikryju Pottere, aby ti po cestě do Londýna nebyla zima, co říkáš?" Uchechtl se a přehodil přes Harryho plášť a -
Málem jsem sebou praštila na zem. Harry zmizel, po jeho těle nebylo ani památky. Co se stalo? Co to všechno má ksakru znamenat? Proč si tohle Harry nechá líbit?
"Tak na viděnou Pottere, ale asi spíš ne." A znovu se uchechtl. Rychle jsem se vypařila. Skočila jsem do vedlejšího kupé, aby mě nezahlédl. Měla jsem z něj strach. Přemýšlela jsem, jestli se někdy podobný incident udál v Krásnohůlkách. Ale na žádnou tomuhle podobnou událost jsem si nevzpomněla. Viděla jsem, jak ten kluk prošel, ale spíše mi to připadalo, jakoby proplul, kolem kupéčka, ve kterém jsem byla já. Jakmile odešel, rychle jsem vyskočila na chodbičku a vrazila do kupé, kde ještě před chvílí ležel Harry. Spustila jsem se na všechny čtyři a rukama jsem opatrně šmátrala před sebou a na něco jsem narazila, nepochybně to byla Harryho noha. A na něm byl ten plášť. Vždyť jsme se o neviditelných pláštích učili, tak proč mě to nenapadlo dřív?
Zatáhla jsem za něj a sundala ho z něj. Ležel ve stále stejné poloze, v jaké jsem ho viděla, už když mu ten bastard dupl na obličej a - proboha, zlomil mu nos.
Dostala jsem takovou zlost, že jsem měla sto chutí vyletět za ním ven a pořádně ho praštit, aby zjistil, že to není nic příjemného. Nakonec jsem se uklidnila a stejně, Harry víc než cokoliv jiného potřeboval, abych ho nějak vyprostila z kletby, kterou byl začarovaný.
"Počkej, Harry, hned se vrátím!" ujistila jsem ho a viděla jsem v jeho očích, že nechce, abych odešla, že potřebuje nutně pomoct. Byl vyděšený.
Vyběhla jsem ven na chodbu a tryskem zamířila do kupé, kde jsme předtím seděli. Byl tam už jen můj kufr a proutěný košík s Foxem. Ten se radostně rozmňaučel, když mě viděl, ale já mu nevěnovala pozornost. Harryho věci mu asi vzali Ron s Hermionou. Otevřela jsem kufr, sáhla do přední kapsy, kde jsem měla hůlku a běžela jsem zpátky k Harrymu.
Matně jsem si ze školy vybavovala zaklínadlo Petrificus totalus, které se používalo, aby protivníkovo tělo ztuhlo a zůstalo nehybně ležet. Jenže jsem si nemohla vzpomenout, jak to kouzlo odrazit. Tak jsem s plnou důvěrou mávla hůlkou a v duchu prosila, aby se mi to podařilo.
Podařilo. Harry v tu ránu jakoby procitl a sípavě se nadechl. Vzápětí se chytl za nos a setřel si krev z obličeje. Stejně už zaschla, takže mu to nijak nepomohlo.
"Počkej," nařídila jsem mu, namířila hůlku proti němu a znovu jsem s ní mávla. Vystříkl z ní proud průzračné vody, který ho zasáhla přímo do obličeje. Ale po vodě nezůstalo ani památky, Harry byl suchý, jen se mu z obličeje ztratila všechna ta zaschlá krev.
"Díky. A teď rychle, za chvíli se vlak rozjede zpátky do Londýna." Harry vyběhl do uličky a mířil ke dveřím vlaku.
"Já mám kufr ještě v kupé, tak já za tebou za chvíli přijdu." Křikla jsem na Harryho a běžela jsem opačným směrem, než on. Vzala jsem kufr i Foxe a vyřítila se ke dveřím vagónu. Hodila jsem kufr dolů na zem a Harrymu, který na mě čekal, jsem podala proutěný košík s mým kocourkem. V tu chvíli ale se vlak rozjel a dveře, před nimiž jsem sotva stačila uhnout, se s ohlušujícím prásknutím zavřely. V panice jsem se podívala z okna a viděla jsem stejně vyděšeného Harryho.
Co budu dělat? Co jenom budu dělat? Panikařila jsem na plné čáře. A pak mě to napadlo. Otevřela jsem okno dokořán, vylezla jsem do něj a držela jsem se, abych neztratila rovnováhu. Vyskočila jsem a potom jsem ztratila vědomí.

"Billie, no tak, otevři oči, otevři je!" slyšela jsem Harryho vyděšený hlas, který byl nepřirozeně pisklavý. Otevřela jsem oči a podívala jsem se do jeho k smrti vystrašeného obličeje. Byl tak bledý, že by si ho kde kdo mohl splést s duchem. Všude okolo se už rozprostřela tma a já ucítila palčivou bolest hlavy. To bylo dneska už potřetí, co jsem se do ní bouchla. Byla mi zima a hábit jsem měla celý roztrhaný. To bude mít máma radost.
"Jak ti je, co tě bolí?" Starostlivě si mě prohlížel a pomohl mi posadit se.
"Hlava," na nic jiného jsem se nezmohla. Bolest v hlavě byla tak ohromná, že jsem sotva vnímala kde jsem a co se děje. Jak jsem se posadila, měla jsem mžitky před očima a bylo dost těžké zaostřit na Harryho, který se mě teď snažil postavit. Podpíral mě, ale já se bála, že to stačit nebude, protože se mi podlamovaly kolena.
Cestu, kterou mě Harry vedl, jsem vnímala jen tlumeně. Bolest uvnitř hlavy mi tepala a já se několikrát přistihla, že mi hlava padá na stranu a zavírám oči. Naštěstí si toho Harry vždycky všimnul a pokaždé pronesl nějakou konejšivou větu.
"Neboj se, už tam za chvíli budeme. Vidíš támhle ta světla? To je Velká síň, kde je teď hostina už určitě v plném proudu." Řekl po delší chvíli ticha.
"Omlouvám se," zamumlala jsem. Harry mě spíš táhnul, než podpíral.
"Neomlouvej se, za to nemůžeš, kdybys mě tam nenašla, byl bych teď na zpáteční cestě do Londýna, místo toho jsi tam málem skončila ty. Počkej, jak jsi vlastně věděla, že tam jsem?" Zajímal se Harry.
"Nevěděla, zdržela jsem se," pečlivě jsem vážila slova, abych se co nejméně vysilovala. "Zdržela jsem se, protože jsem se zasekl na - ehm. Zkrátka jsem se zdržela ve vlaku trochu déle než ostatní a viděla jsem toho blonďatého kluka, jak provádí divné věci a potom jsem si všimla tebe, jak ležíš na podlaze." O své nehodě na záchodě se mi moc mluvit nechtělo, nechtělo se mi vlastně mluvit vůbec, ale nedalo mi to. "Kdo to byl, ten kluk co ti to udělal?" zeptala jsem se ho.
"To byl Draco Malfoy, je ze Zmijozelu a je to můj nepřítel už od prvního ročníku." Prohlásil hořce Harry.
Teď jsem se nezmohla už ani na jediné slovo. Za chvíli jsme dorazili k velké mosazné vstupní bráně, za kterou se rozprostíraly ohromné pozemky s obrovským hradem, který navenek působil velmi starobylým dojmem.
Byl vysoký a rozlehlý. Po stranách měl několik věží a věžiček a před vstupem stál na podstavci z každé strany jeden okřídlený chrlič. Než jsem si stačila všimnout dalších stavebních prvků školy, za mosaznou bránou se k nám blížila tmavá silueta vysoké postavy.
"Ach ne, Snape." Harry zaklel a já neměla sílu se ho zeptat, kdo je ten Snape.
Když Snape přišel k bráně, zjistila jsem, že je to vysoký muž ve středních letech s hranatým obličejem, propadlými tvářemi a obrovským hákovitým nosem. Jeho už tak dost divnému zjevu dodaly jeho mastné uhrančivě černé vlasy na nechutném vzhledu. Snape se zašklebil a zamlaskal. "Ale, ale, koho to tu nevidím? Přišel jste nás navštívit, Pottere?" Pronesl posměšně a až když mu padl pohled na mě, téměř visící na Harrym, odemknul bránu a bez jakékoliv další poznámky nás nechal projít dovnitř. V tichosti jsme se blížily k hradu, a když nás vedl po schodech nahoru k hradní bráně, málem jsem znovu omdlela. Cítila jsem, že Harry už taky ztrácí na síle a Snape už si toho nejspíš také všimnul, protože zvolnil svůj dlouhý krok a podepřel mě z druhé strany. Mávl hůlkou a monstrózní dřevěná brána se otevřela, a hned jak jsme prošli, se zase zavřela. Snape mě vedl k dalším obrovským dveřím, za kterými byl slyšet šum stovek hlasů. Nejspíš tam byla hradní jídelna, kde asi nyní probíhala hostina na uvítanou.
"Ehm, pane profesore, myslím, že spíš potřebuje na ošetř-"
"Ptal se vás někdo na váš názor, Pottere? Nejsem si jist, kdo je tu teď učitel a kdo žák, chcete mi snad říkat, co mám dělat? Myslím, že já to vím nejlépe." Vyštěkl na Harryho profesor Snape až jsem sebou zděšeně cukla. Potom se ztratil za dveřmi, odkud se ozývaly hlasy a cinkání příborů. Už jsem přestala vnímat čas, který uběhl od té doby, co Snape odešel. Přišlo mi to jako věčnost, než se zase objevil a za ním ze dveří vystoupil vysoký, starý muž, u kterého jsem si nedovolila odhadovat věk. Měl dlouhé stříbrné vlasy a na hlavě křivě posazenou čapku. Hádala jsem, že to bude zdejší ředitel školy, Albus Brumbál.
"Harry," oslovil Harryho vlídně. "Co se stalo? Á, vy jste nepochybně slečna Ileyová, už jsme měli strach, kde jste. Ale, co se vám stalo?" Nechápavě přeskakoval pohledem z Harryho na mě.
"Pane profesore, měl jsem menší nehodu-," podíval se na Snapea a jen zakroutil hlavou. "Něco mě zdrželo ve vlaku a nemohl jsem vystoupit," vysvětloval, "tady Billie mě našla a pomohla mi, ale musela si jít ještě pro kufr do jiné části vagónu, řekla, ať na ni počkám na nádraží. Málem už vystoupila, ještě mi podávala koš s jejím kocourem, ale potom se vlak s trhnutím rozjel a dveře se zabouchly a nešly jí otevřít. Vyskočila oknem a ztratila vědomí. Nemohl jsem ji probudit, bál jsem se, že- " Harry to nedořekl a jen se podíval na Brumbála.
"Kde mám kufr? Byl u ní takový proutěný košík s mojí kočkou," můj hlas zněl jakoby z velké dálky.
"O své věci se nebojte, slečno, ani vašemu mazlíčkovi se nic nestane." Odpověděl mi Brumbál, potom se otočil na Harryho.
"Harry, buď tak laskav a odveď slečnu Ileyovou na ošetřovnu, hned jak se vrátím do Velké síně, pošlu za vámi madame Pomfreyovou." To bylo poslední, co jsem z toho rozhovoru slyšela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 5:42 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama