Lži

29. září 2011 v 22:08 | *Christen |  Billie Ileyová - studentka školy čar a kouzel v Bradavicích

Přináším další pokračování povídky. Doufám, že se vám tato kapitola bude líbit a své připomínky, kritiku, nebo pochvalu mi pište do komentářů, rozhodně to pro mě bude lepší, protože to vidím jen ze své perspektivy.

Lži


Po obědě mi Zabini ukázal celý hrad a druhý den i školní pozemky. Vyučování bylo opravdu velice poučné a na rozdíl od Krásnohůlek i docela zábavné. Ačkoliv to nerada říkám, myslím, že tady se mi bude moc líbit. Volný čas jsem trávila s Jeffem, nebo se Zabinim a mrzelo mě, že jsem vůbec neměla čas popovídat si s Harrym. Chtěla jsem mu moc poděkovat za to, jak mi pomohl ten první den, ale kdykoliv se naskytla nějaká příležitost, hned ji něco zmařilo. Proto jsem se rozhodla, že mu pošlu sovu. Zrovna bylo říjnové páteční ráno a já šla na snídani, když jsem dostala tento primitivní nápad. Ne, nemohlo mě to napadnout dřív, rozčilovala jsem se. Na schodišti u Vstupní síně jsem se proto otočila nazpátek, a vrazila do pár lidí, včetně Zabiniho.
"Hej, Ileyová!" křikl na mě.
"Ano?" otočila jsem se.
"Kam valíš? Za chvíli je snídaně a sama přece dobře víš, že po osmé už ti na jídlo nic nedají." Tím asi narážel na moje časté zaspávání. Částečně jsem tak usuzovala kvůli tomu, jak se šklebil a taky proto, že mu v očích poskakovaly takové veselé jiskřičky, které se mu tam objevily vždycky, když si ze mě mohl dělat legraci. Ten kluk mi byl čím dál víc sympatičtější. Jenomže jsem nechtěla, aby věděl, co teď jdu udělat. Nejsem sice žádný strašpytel a své názory si zásadně hájím, ale v tomhle případě je to jiné. Za ten měsíc tady jsem poznala, jak to tady je. Že zmijozelští (až na výjimky) nesnáší nebelvírské. Problém byl v tom, že já byla jedna z těch výjimek, ale většina z těch, se kterými jsem trávila tolik času, byli pravý opak včetně mého bratra. Jeffrey je strašně snadno ovlivnitelný, co se takovýchto věcí týče. Dělá zkrátka všechno proto, aby vzbuzoval respekt a byl v takové té 'elitce' školy.
"Musím si ještě něco zařídit. A kdybych to nestihla do konce snídaně, spoléhám na tebe." Mrkla jsem na něj. Pochopil a zasmál se, potom se odloudal do Velké síně na snídani. Když zjistil, že snídani občas prostě nestíhám, navykl si mi schovávat nějaké jídlo, abych neumřela hlady a tak to udělá i teď. Doufám.
Vyběhla jsem po schodech nahoru do sovince, který se nacházel v nejvyšším patře západní věže, a vyhledala svoji oblíbenou sovu. Pojmenovala jsem ji Dory, protože pod tím jménem jsem si vždycky představila malichernou a pyšnou holku. A tak se Dory také chovala. Stále si čistila své jemné světlehnědé peří a tvářila se velice důležitě. Víc než sovu mi spíš připomínala bratra. Kdykoliv jsem jí na nožičku připevňovala nějaké psaní, seděla bez pohnutí na místě, na rozdíl od ostatních školních sov a jediný důkaz toho, že mi rozumí, bylo, že mě vždycky klovla do prstu. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Celou dobu, co jsem Harrymu psala dopis s poděkováním, vedle mě seděla na bidýlku a nehýbala se.
"Potřebuji, abys tento dopis přinesla Harrymu, teď, dokud je ještě snídaně. Měl by být ve Velké síni." Kladla jsem jí na srdce mezitím, co jsem jí psaní připevňovala k nožce. Jako vždy mě klovla do prstu a vylétla oknem ven. Chvíli jsem se ještě dívala, jak se snáší ke spodní části hradu, ve které se nacházela Velká síň a potom jsem se vydala zpátky do zmijozelské společenské místnosti.
Zrovna jsem procházela chodbou ve čtvrtém patře a přes dveře jedné učebny, tuším, že učebna Věštění z čísel, se ozývaly tlumené hlasy. Jsem už od přírody strašně zvědavá a ani tentokrát mi to nedalo. Musela jsem zjistit, kdo tam s kým mluví. Dveře nebyly pořádně zavřené a tak jsem slyšela slova docela zřetelně.
"-to přece nemyslíš vážně! Ta, že ti vyhrožovala?" Podivila se nějaká holka s pištivým, roztřeseným hlasem.
"Přesně jak ti říkám, Tanyo, ta Ileyová mi málem vypálila díru do zad, jak hnusně se na mě pořád dívá." Při mém jméně jsem trošku strnula a škvírkou ve dveřích jsem se podívala dovnitř.
"Nevím, Pansy, ale nezdá se mi, že by byla špatná. Proč myslíš, že by ti chtěla ublížit zrovna ona, vždyť je docela… milá." Ustrašeně povídala Tanya Ginsbergová, Pansynina největší následovnice a přítelkyně.
"Říkám ti, že mi vyhrožovala, že jestli nenechám Draca na pokoji, měla bych si hlídat svoje zdraví. Určitě mě chce otrávit nebo tak něco!" Přesvědčovala Tanyu Pansy.
Cože? Nikdy jsem nic podobného neřekla a rozhodně jsem nikdy nikomu nevyhrožovala. Dobře, no. Malfoyovi možná a je fakt, že to zapůsobilo. Od té doby, co jsem mu řekla, že vím o tom incidentu, co se stal v kupé po cestě do Bradavic, se mi vyhýbal velkým obloukem, takže nechápu co to tu Pansy vykládala. Myslím, že už jsem slyšela dost na to, abych zas měla dlouho o čem přemýšlet.
Rychle jsem se vzdálila od dveří a spěšně pokračovala do společenské místnosti. Měla jsem zlost. Prostě perfektně zkažený den, kvůli jedné pitomé lži, kterou vypustila z pusy nějaká hloupá husa. Nepochybovala jsem, že tahle 'novinka' se školou prožene rychlostí blesku.
Když jsem došla do zmijozelské společenské místnosti, naštvaně jsem vkráčela do ložnice, o kterou jsem se dělila s dívkami z mého ročníku. Byly docela v pohodě, jen strašně namyšlené a hloupoučké. Nijak zvlášť jsem s nimi čas netrávila a moc mi to nevadilo.
V ložnici nikdo nebyl a mně se ulevilo. Být s Pansy v jednom ročníku, to by byla moje smrt, nebo spíš její. Začínal se mi líbit nápad, že bych ji mohla otrávit. Naštvaně jsem si nachystala všechny učebnice, brky a pergameny do předmětů, které mě dneska čekaly. Byla jsem vážně vděčná, že už bude víkend a ta představa mi alespoň trošku zvedla náladu. Vzhledem k tomu, že jsem se ráno probudila nachlazená, se mi to vyloženě hodilo. Vyšla jsem z ložnice a bylo už něco po osmé. První hodina nám začínala o půl deváté. Měla jsem Obranu proti černé magii s Mrzimorem. Najednou jsem si uvědomila, že nemám žádné zprávy o Rory. Dlouho jsem ji neviděla a naposledy, když jsme spolu mluvily, nevypadala příliš dobře. Rozhodně nebyla tak nadšená jako já a Jeffrey, že jsme tady, ale každý jsme čelili určitým problémům, akorát já s bratrem jsme se s tím dokázali vypořádat.
S myšlenkami stále ubírajícími se k Rory, jsem do někoho vrazila a učebnice, které jsem držela v náručí, protože se mi taška včera náhodou (jako náhodu jsem to moc neviděla, ta taška byla nová, hádala bych, že v tom měla prsty Pansy) roztrhla, se rozlétly po podlaze a já zakopla o tlustou bichli z předmětu Kouzelné předměty.
"Sakra, dávej trochu pozor." Škrábala jsem se zpátky na nohy a dívala se, kdo je viník. Ou.
"Promiň, nevšiml jsem si tě, není ti nic?" Tuhle větu, že vypustil z úst Malfoy? Draco Malfoy? Tak tomu se mi vážně nechce věřit. Zhnuseně jsem se na něj podívala a rozhodla se, že nemá cenu na něj plýtvat slovy. Navíc, jako by se mi znovu živě vynořily Pansynina slova, která jsem před chvílí vyslechla. "Říkám ti, že mi vyhrožovala, že jestli nenechám Draca na pokoji,…"
Chtěla jsem se sehnout, abych posbírala spadlé knížky, ale Malfoy byl rychlejší.
"Vážně promiň, myslel jsem, že už tady nikdo nebude a zamyslel jsem se." Špatně slyším, nebo se vážně znovu omluvil? Pátrala jsem v jeho obličeji po stopách neupřímnosti, přetvářky, nebo jeho obvyklého sarkasmu, ale nic takového jsem nenašla. Viděla jsem jen kluka, který na mě koukal obrovskýma modrýma očima, kluka který se mi omlouval a podával mi učebnice. Dost mě to zarazilo, a tak jsem úplně ztratila řeč.
"Jo, ehm, no, dík." Vykoktala jsem a pořád se na něj nedůvěřivě dívala. Co se tak asi stalo, že se ke mně najednou chová úplně jinak? Radši jsem rychle vyklopýtala z místnosti a koutkem oka jsem zahlédla, že se za mnou ještě chvíli díval. Dneska je asi den překvapení.
Od tohoto incidentu jsem s Malfoyem nemluvila. Měla jsem pocit, že se mi opět vyhýbá a já to vůbec nechápala. V jednu chvíli namyšlený, arogantní blbeček, podruhé zase ignorant a nakonec milý kluk? To přece nedává smysl. Také jsem si všimla, že od rozhovoru mezi Pansy a Tanyou si na mě každý ukazuje a dívá se, nevím, jestli si to jen namlouvám, ale zkrátka mi to tak přišlo. Radši jsem si toho nevšímala, ale co mě dost mrzelo, bylo to, že i Blaise se teď na mě díval jinak. Trávil se mnou podstatně méně času a už se na mě nedíval tak pěkným pohledem jako dřív. Pansy se zas na mě usmívala, až mi bylo špatně. Nevěděla, že jsem slyšela jejich rozhovor s Tanyou a bylo na čase, aby se ukázalo, kdo je tady mocnější. Jestli nějaká hloupá holka z 6. ročníku z podřadné rodiny, nebo sedmačka z vysoce postavené rodiny. Všimla jsem si, že od té dobu, co jsem v Bradavicích, se mé chování rapidně změnilo a podstatně přiblížilo k bratrovu chování. Jeffrey se ke mně nepřestal chovat pěkně, ani se nestalo, že by si mě přestal všímat, ale občas jsem v jeho očích zahlédla něco jako nesouhlas. Co ještě ta mrcha nechala šířit po škole za drby? Bylo na čase to zjistit.
"Tak hele, mladá dámo, myslíš si, že nevím, že za tohle všechno můžeš ty?" Ležérně jsem se opřela o stěnu ve společenské místnosti jednoho sobotního dopoledne, když tam zrovna nikdo nebyl. Nebo jsem si to alespoň myslela.
"Nechápu, o čem to mluvíš," mlžila ta mrcha Pansy.
"Jo tak ty nevíš, možná bych ti to mohla připomenout," ledabyle jsem si odhrnula kousek mikinu, aby viděla na moji hůlku, kterou jsem měla zastrčenou za kalhoty. "Nemyslím, že je dobré si se mnou začít něco, něco tak-" hledala jsem správné slovo, "nebezpečného, jako šířit drby, které ani ze čtvrtiny nejsou založené na pravdě. Moc dobře jsem vás slyšela s Tanyou. Já ti vyhrožovala? Pokud vím, tak doteď ne, ale jestli ještě někdy cekneš něco podobného, poznáš jaké to je mít po celém těle vředy a nemysli si, že jen planě vyhrožuji, v soubojových kouzlech jsem byla vždycky dobrá. A i když se vlastně vůbec nemusím ospravedlňovat, protože ty sama víš nejlíp, že to není pravda, o Malfoye rozhodně zájem nemám, ale pochybuji, že ti to nějak pomůže, protože neznám kluka, který by si začal něco s tak odpornou holkou, jako jsi ty. Dokonce i o Malfoyovi mám větší mínění. A abys opět nešířila nějaké pomluvy, jak jsem zlá, počkám, až se veřejně, nebo klidně individuálně každému vyjádříš, že to cos o mně napovídala, vlastně není pravda a je mi jedno, jak to uděláš. Dávám ti na to dva dny. Jestli to uděláš, tak už neřeknu ani slovo a budu si tě dál nevšímat jako doposud, ale pokud to neuděláš, pocítíš můj hněv." Sama jsem se divila, jak hrozivě má slova vyzněla a viděla jsem to i na Pansy. Vyděšeně na mě zůstala civět a já si v duchu musela mnout ruce, jak dobře jsem to vyřešila. Bohužel jsem si neuvědomila, že není možné, aby Pansy byla někde bez Tanyi. Došlo mi to, až se stejně vyděšená Tanya vynořila zpoza rohu. Bylo mi jasné, že to Pansy udělala schválně, ale stejně byla vyděšenější než bych do ní čekala, tak jsem využila příležitosti.
"Měla si to perfektně vymyšlené, že? Zabrala jsem ti teritorium, už tu nejsi hvězda, protože to já jsem tady nová," vím, jak panovačně to vyznělo, ale nemohla jsem si pomoct. "A ty už nejsi nic, nikdy jsi asi nebyla nic moc, ale pomohlo ti, že ses začala bavit s Malfoyem. Jenže připadá mi, že poslední dobou ani ten už nevyhledává tvoji přítomnost, co říkáš? Možná se mi to jen zdá a možná to vůbec není pravda…" andělsky jsem se usmála a čekala, co ony na to.
"Já, nechápu - tys nás poslouchala?" Ta holka je nějaká zpomalená, to jsem ji tolik vystrašila?
"Jo, náhodou jsem šla okolo, klidně si mysli, že to náhodou nebylo, mně je to fuk, ale podstatnější je, jestli jsi schopná přijmout moji nabídku."
"Žádná pitomá holka mi nebude nakazovat, co mám dělat!" Opáčila Pansy, Tanya jenom nečinně přihlížela s děsem v očích.
"Já - nejsem - pitomá - holka," odsekávala jsem jednotlivá slova a v mžiku jsem měla připravenou hůlku v ruce. "Takže to beru jako ano a pokud nechceš mít o několik centimetrů větší nos, být tebou bych o tomhle nikomu neříkala," oznámila jsem jí už v klidu a hůlku jsem si zastrčil zpátky za kalhoty. "To samý platí samozřejmě i pro tebe, Tanyo." Na ni jsem neměla důvod být hnusná, ale musela jsem si nějak ověřit, že o tomhle nikomu neřeknou.
V tu chvíli do místnosti vešel Blaise, Jeffrey, nějaký jeho spolužák a Crabbe s Goylem. Kde byl Malfoy, to jsem netušila. "Nezapomeň, na čem jsme se domluvily," kývla jsem na Pansy a odešla si sednout na pohovku. Byla pohodlná a moc dobře se na ní sedělo. Jeffrey o něčem horlivě hovořil se Zabinim a občas mu pohled sjel ke mně, ale když si všiml, že ho pozoruji, vždycky stočil pohled zpátky na Blaise. Přestala jsem po nich pokukovat, zabořila jsem se hlouběji do sedačky a plně se oddala svým vlastním myšlenkám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama