Nečekaný obrat

28. září 2011 v 22:40 | *Christen |  Billie Ileyová - studentka školy čar a kouzel v Bradavicích

Nečekaný obrat


Malfoy nepromluvil, dokonce ani nepozdravil Brumbála a vyšel ven dveřmi, ve kterých se před chvílí ztratil Snape.
Znechuceně jsem našpulila rty a šla za ním. Ve dveřích jsem se zastavila a otočila se na ředitele. "Nashledanou a děkuji za," musela jsem se trochu přemáhat, abych to dopověděla. "A děkuji za doprovod." Vysoukala jsem ze sebe nakonec a v profesorově tváři jsem viděla něco jako pobavení.
"Přeji příjemný zbytek dne a odpolední vyučování, Billie. Držte se s panem Malfoyem, jistě vás teď čeká pár příjemných okamžiků." Rozloučil se se mnou a já bych se vsadila, že se musel hodně držet, aby potlačil smích. Kysele jsem se zašklebila a vyšla ven.
Malfoy už byl nejspíš dole, a tak jsem se vydala za ním. Neměla jsem v plánu zabloudit, i když by to možná bylo lepší, vzhledem k tomu, že mě po hradu měl provázet zrovna Draco Malfoy.
Byl to blonďatý vysoký bledý a vyzáblý chlapec. A nebýt jeho arogantního chování, řekla bych, že je i docela pohledný.
Když jsem se ocitla zpátky na chodbě před chrličem, čekal u okna, ze kterého rozčarovaně hleděl ven. Když zjistil, že ho následuji, vydal se chodbou, kde po chvíli zabočil doleva.
"Hej! Počkej," křikla jsem za ním, protože šel dost rychle a já s ním chtěla srovnat krok, navíc mi měl ukázat školu a ne se mnou lítat po chodbách.
Malfoy se zastavil a počkal, než ho doběhnu. Když jsem stála vedle něj, vykročil, že budeme pokračovat, ale já stála pořád na stejném místě.
"Pochybuji, že mi nějak pomůže, když se mnou budeš pobíhat po chodbách. Jsem tu poprvé, vůbec nevím, kde jsou jaké učebny, dokonce ani nevím, kdo je se mnou v ročníku." Rozčilovala jsem se a propalovala mu záda zlobnými pohledy. Znovu se zastavil, otočil se ke mně a zamračil se.
"Myslíš, že mám náladu tady s tebou trávit čas a ukazovat ti kde co je? Mě to v žádném případě nezajímá." Posměšně se ušklíbl jako včera ve vlaku, když zlomil Harrymu nos.
"A ty si myslíš, že mě těší, že mě má na starosti takový idiot, jako jsi ty?" Narovnala jsem se a opětovala mu triumfální pohled. Stáli jsme od sebe asi pět metrů.
"Cože jsi to řekla? Zopakuj to," vyzval mě výhružně Malfoy a pomalu se ke mně přibližoval.
"Myslím, že nejsi hluchý a slyšels moc dobře, co jsem ti právě řekla," opáčila jsem nenuceně. "Jestli se podivuješ nad tím, že jsem tě označila za idiota, pak bys měl možná přehodnotit, jestli jsi vážně tak skvělý, za jakého se pokládáš, když ani nejsi schopný rozeznat čistokrevného kouzelníka od 'mudlovského šmejda', jak ty s oblibou označuješ mudly. Chápeš, na co tím narážím, Malfoyi?" Přimhouřila jsem oči a postoupila k němu o pár kroků. Nyní jsme mohli být asi tak metr od sebe. Oba jsme si toho druhého měřili stejně výhružným pohledem. Nebála jsem se ho, naopak, měla jsem na něj zlost.
"Nechápu, o čem to mluvíš," opáčil pomalu, naklonil hlavu na stranu a naoko dělal, že přemýšlí.
"Myslím, že víš moc dobře Malfoyi. Vzpomínáš si, jak do vašeho kupé vstoupila taková hnědovlasá holka, kterou jsi vyhodil s těmi špinavými slovy ven? Tak to byla moje sestra." Poslední slova jsem procedila skrz zaťaté zuby. Tak moc jsem po něm chtěla skočit a pořádně ho praštit. Ovšem druhá část mě, ta chytřejší, se tomu bránila. K čemu by mi bylo, kdybych mu zlomila ruku, nebo pár žeber? Ne, já nechtěla jen pomstu, chtěla jsem něco víc. Chtěla jsem, aby se omluvil.
"O tvojí sestře nic nevím," odpověděl Malfoy prostě.
"Lžeš!" zlostně jsem na něj vyštěkla.
"To mi ale nedokážeš," ušklíbl se a propaloval mě škodolibým pohledem.
"Možná ne, ale počkej," nasadila jsem výhružný tón hlasu. "Brzo zjistíš, že zahrávat si se mnou je dost nebezpečné." Oznámila jsem mu a naposledy si ho změřila pohrdavým pohledem.
Potom jsem kolem něj prošla a zamířila chodbou dál. Věděla jsem, že se chovám hloupě, jako malé děcko, ale urazil mě a ve mně se nejspíš probudila Ilyovská hrdost, která ve mně doteď jen dřímala. Více než kdy jindy jsem si připadala, že do naší rodiny opravdu patřím… a to se vším všudy.
Chodba byla dost dlouhá a já vůbec netušila, kam vede. Najednou se přede mnou rozdělila, mohla jsem pokračovat buď doleva, nebo rovně. Úplně ztracená jsem se rozhlížela na všechny strany, jestli někde není někdo, kdo by mi poradil, jak se dostat do zmijozelské společenské místnosti. Jenomže na chodbě nikdo nebyl.
Vydala jsem se tedy chodbou, která zabočovala doprava, ta se potom stáčela doleva a já se objevila na nejpodivnějším schodišti, jaké jsem kdy spatřila. Mělo nejmíň šest poschodí a jednotlivá schodiště se hýbala. Opatrně jsem vstoupila na jedno z nich. V ten moment se schodiště pohnulo doleva. Zděšeně jsem vyjekla a pevně se chytla kamenného zábradlí. Portréty na stěnách se na mě nechápavě dívaly a něco si pro sebe mumlaly. Když se schodiště zastavilo, rychle jsem seběhla na odpočívadlo, o kterém jsem doufala, že je pevně připoutáno ke zdi. Asi o pět minut později jsem se ocitla na posledním pohyblivém schodišti a zvažovala jsem, kam se nyní vydat. Sešla jsem posledních pár schodů a s údivem jsem zjistila, že se přede mnou vynořila Vstupní síň. Úplně ta samá, kde jsme včera s Harrym čekali na Snapea. Takže pokud se nepletu, hradní jídelna byla napravo ode mě.
Otevřela jsem dveře a naskytl se mi pohled na obrovskou síň s vysokým stropem a co bylo nejzajímavější, bylo to, že tam, kde měl být strop, byly obrovské husté šedé mraky a místy byla vidět světlomodrá obloha. S údivem jsem zůstala stát a dívala se na tu nádheru. Nepochybně to bylo způsobeno nějakým velice složitým kouzlem.
V síni bylo jen pár jedinců, kteří měli nejspíš volnou hodinu před obědem. Stála jsem ve dveřích a nejspíš jsem přilákala pozornost, protože několik hlav se ke mně otočilo a zaujatě mě sledovalo. Jistě, byla jsem tu nová, takže prostě taková atrakce. Nevěděla jsem, kam mám jít, nevěděla jsem co dělat, byla jsem úplně ztracená.
"Můžu projít?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a za mnou stála nějaká vysoká černovláska s brýlemi a výrazem šprta. Sebrala jsem odvahu a zeptala jsem se.
"Jistě, promiň, že tě zdržuju, ale nevíš, kde sedí nějaký student ze Zmijozelu? Jsem tu nová a vůbec nevím, kam mám jít." Popravdě jsem jí pověděla.
"Ano, zmijozelští sedí u stolu vlevo. Myslím, že támhle zrovna sedí Zabini, s tím by sis mohla promluvit, tedy pokud má dobrý den." Ukázala směrem k hezkému černému chlapci, potom se zachichotala se a odkráčela ke stolu na opačné straně, než kde ukazovala, že je ten zmijozelský.
Nervózně jsem k němu vykročila a utěšovala se, že se vůbec nemám čeho bát. Když jsem byla skoro u něj, zhluboka jsem se nadechla a naposledy k sobě v duchu pronesla pár konejšivých slov.
"Ahoj," oslovila jsem jej nesměle. Zabini seděl u stolu a četl si nějakou knížku.
"Necháte mě alespoň v klidu dočíst kapito-" rozčíleně se na mě otočil, otevřel pusu dokořán a zmlkl.
"Moc se omlouvám, jestli tě ruším. Jen bych od tebe potřebovala menší radu, pomoc, nebo tak něco." Využila jsem situace, že na mě civěl, jako by viděl ducha.
"Ehm, jo jasně. A o co jde?" Ten kluk vypadal jako zfetovaný. Pořád se tak divně díval, dokonce ani nemrkal.
"Jsem tu nová a vůbec nevím, kde jsou jaké učebny, ani kde máme společenskou místnost, jsem tu úplně ztracená." Vypověděla jsem mu své problémy a on jen přikyvoval.
"Jasně, to nebude problém. Můžeme začít hned po obědě, mám pak ještě jednu volnou hodinu." Konečně se trochu zmohl na slovo, jako by se právě probral z transu, nebo přinejmenším hodně divného snu. "Oběd bude asi tak," podíval se na hodinky. "Za deset minut. Chceš si sednout za mnou?
Páni, to je úplně jiný přístup, než jakého jsem se tu dosud dočkala. Teď jsem pro změnu zase hleděla já. "Jo, jasně," usmála jsem se a sedla si vedle něj. Mimochodem já jsem Blaise Zabini." Představil se a podal mi ruku. "Billie Ileyová."
"Takže, ty jsi ségra od toho Ileya?" Zapředl se mnou rozhovor. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že se máme sejít u oběda a hned jsem se cítila lépe.
"Jo no, vlastně jsme dvojčata," kysele jsem se zasmála.
"Vypadá docela v pohodě, teda, kdyby o tobě furt nemluvil,-" nenechala jsem ho domluvit.
"Můj bratr mluví o mně?" překvapeně jsem se na něj podíval. Zřejmě ho potěšilo, že mě vyvedl z míry.
"Jo, už jsem z toho začínal být znuděný, ale nakonec měl asi pravdu…" Zazubil se na mě.
"Cože? Pravdu? A v čem jako? Podivila jsem se, ale Zabini mi už nemohl odpovědět, protože v tu chvíli se k nám přiřítil Jeff.
"Čau ségra! Ježiš já jsem tak rád, že tě vidím, ani nevíš jak!" Vychrlil na mě, sedl si vedle mě a uštědřil mi pořádnou herdu do zad, až jsem se rozkašlala.
"Jo ty blbče, já jsem taky moc ráda, že tě vidím." Řekla jsem mu se slzami v očích a mnula si bolavé místo.
"Tak co na ni říkáš?" Zeptal se bratr Zabiniho a sundal si plášť. Nechápavě jsem hleděla z jednoho na druhého. Zabini se jen opětovně zazubil. Radši jsem si řekla, že to nechám plavat a změnila jsem téma.
"Tak co, brácha? Jaký bylo vyučování, dobrý?"
"Paráda! Nevěřila bys, ale tady dokonce dávám pozor a přemýšlím." Zašklebil se Jeffrey.
"No, to by člověk vážně nevěřil." Zasmála jsem se a všimla si, že se místa u stolů začala rychle zaplňovat. Rozhlížela jsem se po síni a hledala Harryho, Rona nebo Hermionu. Tu jsem zahlédla od nás o dva stoly. Všimla si mého pohledu a zamávala mi, tak jsem se na ni usmála a zamávala jí také.
"Komu to máváš?" Podivil se Zabini.
"Ále," protáhla jsem. "V kupé jsem potkala tři lidi z Nebelvíru."
"Z Nebelvíru?" Zamračil se Zabini. Hodila jsem po něm nechápavý pohled, ale on jen mávl rukou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama