Rozhodnutí Moudrého klobouku

25. září 2011 v 21:30 | Pheobe |  Billie Ileyová - studentka školy čar a kouzel v Bradavicích

Rozhodnutí Moudrého klobouku


Probudila jsem se v nějaké místnosti obdélníkového tvaru. Alespoň si to myslím, protože vedle mé postele byl závěs, přes který jsem úplně tak dobře neviděla na druhou stranu. Nade mnou byl vysoký klenutý strop s četnou řadou oblouků, které se na hoře spojovaly, připomínaly sepnuté ruce, což jasně ukazuje na to, že hrad je postaven v gotickém stylu. Za mými zády se tyčilo vysoké okno s velkými barevnými skly, jak jsem zjistila, když jsem se posadila a ohlédla jsem se za sebe. Venku byla černočerná tma a z okna jsem neviděla vůbec nic, až na malé světélko, které svítilo v úrovni této místnosti, ale na druhé straně hradu. Usnesla jsem se na tom, že to bude asi kabinet nějakého učitele, který se připravuje na hodinu.
Hlava mě pořád dost bolela a po hmatu jsem cítila, že ji mám pěvně svázanou elastickým obvazem. "No, tak to je vážně skvělé, jsem obvázaná jako mumie." Zaškaredila jsem se do tmy a můj hlas se nesl prázdnou místností s mnohočetnou ozvěnou. Po pečlivějším prozkoumání těla, jak jen to v té husté tmě šlo, jsem zjistila, že mám obvázané i ruce, protože jak jsem si matně vzpomínala, byla to hned druhá část těla, která mě nejvíce bolela.
Na nočním stolku, který stál hned u železné postele, byl budík, který ukazoval, že jsou 3 hodiny ranní. Vedle něj stála jakási vysoká láhev s nějakou čirou tekutinou uvnitř a broušená sklenička, v níž bylo trošku stejně čiré tekutiny jako v láhvi. Na té byl nápis v jazyce, který jsem neuměla, nepochybně to byla latina. Usoudila jsem, že mám obsah sklenice vypít, když stojí na nočním stolku u mé postele.
Sáhla jsem po skleničce a přiložila jsem ji k ústům. Nadechla jsem se a zhluboka se napila. I hned po prvním doušku jsem se otřásla odporem, ale upíjela jsem dál. Nevěděla jsem jaké to má účinky. Sklenička mi vypadla z ruky a s třísknutím se rozletěla po kamenné podlaze.

"Harry! Harry pomoc, nemůžu se odsud dostat, nejde to. Dveře se zasekly, ach Harry pomoc, prosím!" Křičela jsem jako smyslů zbavená a matně jsem si uvědomovala, že buším na dveře vlaku, který ujížděl pryč od Harryho, který stál na nádraží u malé vesničky. Vlak čím dál víc zrychloval, pára stoupala za okny a dveře se ani nehnuly. Najednou se s rachotem rozrazili a něco mě vyhodilo z vlaku ven. Nedopadla jsem na trávu, jak jsem předpokládala, ale na tvrdou kamennou podlahu, přímo před Snapea, který se nade mnou povýšenecky tyčil a posměšně se šklebil.
"Ano, tady máme slečnu Ileyovou, která ještě ani nebyla zařazena do koleje a už leží na ošetřovně. Připomínáte mi Pottera, taky v jednom kuse simuluje úrazy, aby si přidal na slávě. Nepochybuji o tom, že jste to měla perfektně vymyšlené, že ano? Vyskočit z vlaku, aby Váš nástup první den do školy s těžkým otřesem mozku byl o to zajímavější. Budu hádat, zeptala jste se Pottera jak na to, že? Chytrý krok, jak se stát další vyvolenou na naší škole, opravdu mistrné." Štěkal na mě jednu urážku po druhé. Cože? Těžký otřes mozku?
"To přece není moje vina," rozčilovala jsem se a škrábala se na nohy. Profesorův triumfální úšklebek se rozplynul a já se probudila.
Bylo už světlo a při pohledu na budík jsem zjistila, že je 9 hodin dopoledne. Nade mnou se skláněla nějaká žena s prošedivělými vlasy schovanými pod bílou nemocniční lodičkou. Mohla mít něco kolem šedesáti let.
"Dobře, že už jste se probudila, myslím, že hlavu už máte v pořádku." Pronesla skřehotavým povzneseným hlasem. "Vidím, že jste už vypila Hlavotřes." Pokračovala a ukázala na láhev.
"Hlavo-co?" zmateně jsem se zeptala.
"Hlavotřes, léčí otřes mozku a vy jste ho měla velice těžký, naštěstí se to dalo lehce vyléčit, protože pan Potter Vás sem odvedl včas, ale bylo to tak tak." Vysvětlila mi madame Pomfreyová a opatrně mi odmotávala obvaz z hlavy. "Ruce Vám ale nechám uzdravit samovolně, proti odřeninám nemám žádný lék, pokapala jsem vám to čistící emulzí, aby se tam nedostaly žádné nečistoty a ruce se Vám nezanítily." Oznámila mi a znovu mi zkontrolovala hlavu. Sáhla mi na čelo, aby se ujistila, že nemám teplotu, potom mě chytila za bradu a pohlédla mi do očí, když ani tam neviděla žádné stopy po úrazu, spokojeně zamlaskala.
"A teď Vás chce vidět pan ředitel, byl tu brzy ráno, aby se ujistil, že jste v pořádku. Také tu za Vámi byl bratr a sestra a poprosili mě, abych Vám předala tohle." A spěšně mi podala kus pergamenu, který byl jen ledabyle zarolovaný do malé ruličky. "Můžete jít," dodala, když mi ruličku podala a zamířila ven z ošetřovny.
Sedla jsem si na okraj postele a dala se do čtení.
Zamotala jsem pergamen zpátky do ruličky a přemítala v hlavě. Jestli Jeffrey řekl, že to tu není tak strašné, pak je to nesmírná pochvala, neboť on zbytečně nechválí. A také jsem se začínala děsit toho, do jaké koleje mě Moudrý klobouk vybere.
Ještě chvíli jsem tam seděla a přemýšlela, a když už se mi zdálo, že jsem v posteli vyseděla důlek, zvedla jsem se a zamířila ke dveřím. "No skvělé, oni mi sice vyřídí, že mám jít za ředitelem, ale kde je a kudma se k němu mám dostat, to mi jaksi oznámit zapomněli!" Rozčilovala jsem se, když jsem kvůli mým zafačovaným rukám neobratně otevírala dveře, vedoucí z ošetřovny na dlouhou, kamennou chodbu. Naštěstí se ke mně blížil nějaký student.
"Ahoj, mám jít za profesorem Brumbálem, ale nevím kam jít, nemohl bys mi poradit?" Otázala jsem se toho kluka a nesměle jsem se na něj usmála.
"Ty jsi ta nová?" vypálil na mě místo odpovědi, což mi přišlo trošku netaktní, ale budiž.
"Ano a nevím, jak se k němu mám dostat." Naléhala jsem na něj dál.
"Nó, tak jó," odpověděl protáhle s potlačeným mlasknutím. "Dovedu tě tam, protože by ses tu určitě ztratila, je tu spousta takovýchto chodeb." Pronesl důležitě a posunkem mi naznačil, ať jdu za ním. "Jó, mimochodem, jmenuji se Cormac Mclaggen, ale pochybuji, že tě to zajímá." Představil se, když zabočil do další, opravdu úplně stejné chodby a vědoucně se ušklíbl.
"Proč si to myslíš?" zeptala jsem se ho zaraženě.
"Nó, protože se určitě nebudeš zahazovat se mnou, když se bratříčkuješ s Potterem a vymýšlíš si všemožný úlety, aby ses tu co nejvíc blejskla." Odpověděl prostě. Blejskla? V tu chvíli jsem si vzpomněla na sen, který se mi zdál o profesoru Snapeovi. Nejen, že si to myslel Snape ze snu, on si to myslel dokonce i nějaký skutečný namyšlený kluk. Dál už jsem o tom přemýšlet nemohla, neboť mě právě dovedl k chrliči, který nejspíš hlídal cestu k ředitelově pracovně. Jak se dostanu dovnitř?
"No, na mě se nedívej, já heslo neznám." Uchechtl se Cormac, jako by mi četl myšlenky a odběhl chodbou pryč.
"No skvělé, bezvadně, vážně! Všichni si tu o mně myslí, že jsem si schválně udělala otřes mozku, ne-li, že jsem ho simulovala a ještě ke všemu se nedostanu přes tohohle blbého chrli- au!" Ten 'blbý' chrlič mě kousl. Ne, že by to bolelo, nestiskl pořádně, přesto ten šok z toho, že se kamenný chrlič pohnul, mě úplně ochromil.
"Aha, takže když slečinka nezná heslo, hned jsem blbý? No to mě podržte! Kdo jsi, že o mně mluvíš tak jak mluvíš?" Promluvil z ničeho nic chrlič a najednou se tvářil rozmrzele, vůbec ne pyšně, jako když jsem ho uviděla prvně.
"Já, ehm, moc se Vám omlouvám, nevěděla jsem, že se umíte hýbat." Zamumlala jsem rozpačitě.
"Ano, to umím." Vyštěkl na mě a povýšenecky se na mě díval z výšky jedné stopy. Potom hlasitě zamlaskal a pronesl: "Takže ty se chceš dostat dovnitř?" Zeptal se už smířlivěji a stále na mě upřeně hleděl bez mrknutí. Je to kus kamenu, připomněla jsem si.
"Ano, moc Vás prosím," poprosila jsem, "ehm, pane chrliči." Dodala jsem.
"No, něco za něco, slečinko. Já vás -" V ten okamžik chrlič znehybněl a zase se díval tím pyšným pohledem.
"Haló?" Nejistě jsem poklepala na jeho kamenný krk. Nic se nestalo. Už jsem si začala znovu zoufat, když kamenný chrlič uskočil stranou a otevřel mi pohled na pohyblivé točité kamenné schodiště. "Teda, díky." Oněmělá úžasem jsem se vydala na cestu po úzkých schodech. Jakmile jsem na ně vstoupila, točité schodiště se dalo do pohybu, za necelých pár vteřin jsem byla nahoře a chrlič s dutým -prásk- zapadl na své původní místo. Přede mnou byli dřevěné dveře opatřené bronzovým klepadlem.
Zaklepala jsem na ně.
"Dále," ozval se hlas ředitele.
"Dobrý dne, pane profesore," pozdravila jsem a vešla do Brumbálovy pracovny.
"Á, Billie, už jsem si dělal starosti, že jste zabloudila, to víte, už jsem senilní a zapomínám. Neuvědomil jsem si, že to tu vůbec neznáte, jinak bych pro Vás přišel osobně." Usmál se na mě ředitel a vyšel mi vstříc.
Brumbál mi tedy vůbec senilní nepřipadal, pokud jde o jeho vzhled je možné, že už je starý, ale když jsem pohlédla do jeho světle modrých očí, viděla jsem v nich veselé jiskřičky, ale také bystrost, která mu dodávala na profesionalitě a stopy po tom, že už toho hodně zažil.
"Chtěl jsem s Vámi mluvit o vašem zařazení do koleje-" A jéje, už je to tady. "Nebojte se," usmál se na mě profesor Brumbál jako by mi četl myšlenky. "Není to nic, z čeho byste měla mít hrůzu, dokonce to ani nebude bolet," mrkl na mě.
"Takže, teď se dozvím do jaké koleje mě - ehm - Moudrý klobouk zařadí a v té koleji už budu po celý rok, pokud tomu dobře rozumím." Ujistila jsem se, že moje úvaha je správná.
"Ano, přesně tak to bude. Jelikož jste se nezúčastnila slavnostního zařazování jako studenti prvního ročníku a Váš bratr a sestra, uděláme to hned teď tady." Řekl Brumbál a přešel místnost ke stěně, v níž byly zabudované obrovské knihovny a police. Na jedné z polic byl usazený starý, zalátovaný, ošuntělý klobouk. Mezitím, co ho Brumbál sundal z poličky a posadil na třínohou stoličku, měla jsem prostor si jeho pracovnu lépe prohlédnout.
Byla to kruhová místnost, po jejíchž stěnách, jak už jsem se zmínila, byly knihovny a police. Asi uprostřed stál velký pracovní stůl, na kterém jsem viděla ty nejrozmanitější věcičky, které jsem kdy viděla. Bylo tam pár věcí, které připomínaly lotroskopy, nějaká divná křišťálová soška na podstavci a spousta dalších zvláštních pomůcek různých tvarů a barev, vedle těchto různorodých věcí se na stole povalovaly i další, nudné, jako třeba brky, lahvičky inkoustu, různé papíry a pošta. U stolu bylo bidýlko, na kterém se skvěl ohnivě rudý pták, o kterém jsem nepochybovala, že je fénix.
Zkoumal mě hlubokým pohledem a v černých očích, které vypadaly jako korálky, jsem viděla stejně veselé jiskřičky jako v těch Brumbálových. Nepřestal se na mě dívat, ani když ředitel znovu promluvil.
"Teď bych Vás rád poprosil, abyste si sedla sem," a ukázal na stoličku. "Jakmile Vám na hlavu posadím Moudrý klobouk, ve Vaší hlavě vám vystanou jeho myšlenky a konečné rozhodnutí, kam Vás zařadí." Vysvětlil mi profesor Brumbál a mně nezbylo nic jiného, než abych se vydala ke stoličce a čelila svému osudu.

* * *

Pomalu jsem přešla ke stoličce a opatrně si sedla. Zavřela jsem oči, abych nic kolem sebe neviděla a v příštím okamžiku mi profesor Brumbál na hlavu nasadil Moudrý klobouk.
"Ano, čekal jsem na chvíli, kdy ti budu sedět na hlavě. Ještě nikdy v historii Bradavic se nestalo, že by z jiné školy přestoupili již dospělí kouzelníci a ačkoliv to přiznávám jen velice nerad, nemám tušení do jaké koleje tě poslat. Jelikož už jsi dost stará, máš od všeho trošku. Jsi statečná, do Nebelvíru by ses nejspíš hodila, ale to není ono. Máš velmi dobré srdce, ano, to ano, ale to, není…" tichý hlásek v mojí hlavě mi do ucha šeptal svoje myšlenky. Oči jsem měla stále pevně semknuté, protože jsem si byla jistá, že kdybych je otevřela, nejspíš bych sebou sekla, tak moc jsem byla nervózní.
"Ale ano, jistě, nad čím přemýšlím…" ozval se po chvíli ten samý hlásek a já napětím a strachy ani nedýchala. "ZMIJOZEL," vykřikl klobouk a v tu chvíli jsem otevřela oči. Nebyla jsem si jistá, jestli mám být ráda, nebo ne, každopádně jsem si oddechla, že už to mám za sebou.
Profesor Brumbál ke mně mlčky přistoupil a sundal mi z hlavy Moudrý klobouk. Vstala jsem ze stoličky a sledovala ho, jak jej vrací na své místo.
"Ehm, pane profesore?" ozvala jsem se. "Ano?" Otočil se, ale nepodíval se na mě.
"Pane profesore, děje se něco?" Podivila jsem se nad tou změnou v jeho chování.
"Ne, samozřejmě ne," ujistil mě spěšně Brumbál. "Já jen, že jsem nepočítal s tím, že by Vás Moudrý klobouk zařadil zrovna do zmijozelské koleje." Svěřil se mi a zatvářil se zachmuřeně.
"Asi Vám rozumím, pane, bojíte se, že se změní mé chování, viďte?" Otázala jsem se. "Něco už jsem o Zmijozelu slyšela a nedá se říct, že by to na mě udělalo dobrý dojem, proto si myslím, že se není čeho bát." Ujistila jsem ho a byla jsem překvapená, že se zajímá o to, abych se nedala na scestí. Vždyť mě zná sotva pár hodin.
"To já vím, jen si říkám, jestli Vás pro Zmijozel není škoda. Mnohem víc byste se mi líbila v Nebelvíru," usmál se na mě, ale potom si povzdechl. "Jenže rozhodnutí Moudrého klobouku změnit nemůžeme a proto Vám můžu jen popřát, aby Vám vždy zůstal tenhle optimismus. Pevně věřím, že se z Vás stane výborná čarodějka a nezáleží na tom, do jaké koleje jste byla zařazena."
"Děkuji, pane," překvapeně jsem na něj pohlédla a v jeho tváři se objevil vlídný úsměv.
"A teď, pošlu pro někoho, kdo by Vás mohl provést po hradě. Hm, chtělo by to někoho z Vaší koleje." Zamyslel se, vytáhl hůlku a rozverně s ní máchl.
Ve vzduchu se objevil cár pergamenu, na který cosi zapisoval brk, který se objevil zcela zničehonic. Potom profesor mávl hůlkou znovu a pergamen se sám od sebe poskládal do létající vlaštovky, která záhy vyletěla otevřeným oknem ven. Přistoupila jsem k němu a zadívala se z něj.
Obrovské školní pozemky, které jsem doposud viděla jen potmě a velmi matně, se teď zdály ještě větší a rozsáhlejší. Za nádvořím, které se rozprostíralo přímo pod tímto oknem, se táhl dlouhý krytý most, vedoucí na jakousi louku, kam jsem nedohlédla. Kousek vedle mostu se zrcadlilo obrovské černé jezero, o kterém jsem slyšela skrz Turnaj tří škol. Za jezerem se tyčil obrovský hustý tmavý les. Než jsem si stačila všimnout dalších detailů, někdo zaklepal na dveře Brumbálovy pracovny.
"Dále," zavolal Brumbál ke dveřím, načež dovnitř vstoupil profesor Snape a vedle něj - ach ne! Vážně nemohl vybrat někoho jiného?
"Pane řediteli, řekl jste, abych sehnal někoho, kdo by slečnu Ileyovou," kývl na mě, asi na znamení, že si mě všiml, "provedl po hradě. Zrovna jsem měl hodinu Obrany proti černé magii a Draco byl tak laskav, že Vašemu přání vyhoví." Významně se podíval na Malfoye, kývl Brumbálovy na pozdrav a spěšně z pracovny odešel. Nepochybuji o tom, že spěchal zpátky do hodiny, aby nepřišel o možnost trápit žáky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Steph Steph | Web | 26. září 2011 v 19:53 | Reagovat

Comarc?? OMG :D
jinak, těším se na pokráčko :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama