Spěšný vlak do Bradavic

23. září 2011 v 23:35 | Pheobe |  Billie Ileyová - studentka školy čar a kouzel v Bradavicích

Spěšný vlak do Bradavic

Konec prázdnin se nezadržitelně blížil a já, Jeffrey a Rory jsme se děsili dne, kdy máme nastoupit, jako noví studenti, do Bradavic. Říkala jsem si, jestli není zbytečné měnit školu na jeden poslední rok, navíc, když už bych měla být o rok výš. V Bradavicích se totiž škola končí v sedmém ročníku, jak´jsem se dozvěděla od otce. Takže budu opakovat ročník. 'Paráda,' říkala jsem si.
"BILLIE! Kde mám svoje kotlíky? Určitě sis je půjčovala, neříkej, že ne!" Křičela na mě Rory z vedlejšího pokoje den před odjezdem do nové školy.
"Já ti nic nebrala! To ty jsi bordelář a za to já nemůžu, tak to na mě neházej!" Křikla jsem na ni zpátky. Nesnáším, jak si ze mě mladší sestra dokázala udělat poskoka. To, že rozkazovala spolužákům, rodičům a ostatním, to mi je celkem jedno, ale já už ze sebe dělat blbce nenechám.
Sama jsem měla už tak dost starostí s mými věcmi, natož tak, aby se starala i o Roryiny. Při rovnání věcí do kufru jsem si broukala jakousi melodii od kouzelnické skupiny 'Košťata' a v duchu hořekovala nad tím hloupým rozhodnutím, že musím změnit školu. S každou další věcí (brka, inkousty, svitky pergamenu, učebnice, hábity a oblečení) bylo již na první pohled zřejmé, že se kufr bude zavírat jen velmi obtížně. Konečně jsem do kufru uložila poslední zbytky oblečení a s velkým úsilím jsem ho nakonec zavřela. Byl těžký a já jej sotva dovlekla do předsíně.
"Jeffrey! Pojď mi pomoct s kufrem, prosím," zavolala jsem směrem k jeho pokoji. Ozvalo se protáhle dlouhé zaskučení, což byl asi příznak toho, že jsem ho vyrušila při něčem důležitém. Hádám, že zrovna vymýšlel taktiku, jak si v Bradavicích vybudovat svoji dobrou pověst.
"Nemohlo to počkat do rána?" Nevrle se dotázal bratr, když dorazil k mému pokoji. "Ne, to nemohlo, chci mít už všechno nachystané, nedělám věci na poslední chvíli jako ty." Opáčila jsem a zamračila jsem se na něj, ale v duchu jsem mu děkovala, protože nést tohle po schodech dolů, to by byla moje smrt. Bratr na mě hodil jediný krátký pohled, ze kterého se dalo vyčíst překvapení nad mým obratem v chování. Nikdy jsem se neodvážila mu odporovat, až příliš jsem se ho totiž bála, ale tyhle časy jsou pryč, přece se sebou nenechám zametat věčně. Podívala jsem se na něj pohledem, o kterém jsem si myslela, že z něj nejde nic vyčíst a asi nešlo, neboť Jeffrey bez jakékoliv další poznámky popadl kufr a snesl ho dolů. S touhle metodou jsem měla začít dávno, odpustila bych si tak časté trápení nad tím, jakou má nade mnou bratr moc.
Mé instinkty mi po staru napovídaly, abych mu alespoň poděkovala, což moje nové já zavrhlo, vždyť on už po mně tolikrát něco chtěl a nikdy jsem se od něj nedočkala vděku. Vklouzla jsem zpátky do mého pokoje a rozhlédla jsem se. Na stěnách visely vedle sebe fotky s mými přáteli ze školy. S přáteli, které už asi neuvidím. Z téhle představy mi vhrkly slzy do očí. Kdybych to tušila na konci školního roku, se všemi bych se alespoň pořádně rozloučila. Tady je příklad toho, že i věci, o kterých bych si myslela, že jsou naprosto všední, nemusí být samozřejmostí. Přistoupila jsem k oknu a otevřela ho. V pokojíčku se náhle o dost ochladilo. Na to, že je konec prázdnin, byla docela zima, rychle jsem okno zase zavřela. Přešla jsem k psacímu stolu a zkontrolovala obsah všech zásuvek, abych se ujistila, že jsem doopravdy nic nezapomněla a mám vše, co potřebuji.
Otec již na začátku prázdnin posílal přihlášky do Bradavic a tamější ředitel, jakýsi Brumbál, obratem poslal dopis, v němž stálo, že všichni tři budeme přijati. K dopisu byl také přiložen seznam se všemi potřebami, které budeme ve školním roce potřebovat. To znamená všechny učebnice, jaké hábity si máme pořídit, přísady do lektvarů a tak podobně. Protože každá škola se obsahem učiva liší a ten Brumbál je asi dost šílený, protože učivo, které se vyučuje v Bradavicích je úplně jiné, než v Krásnohůlkách, což bude pro mě asi dost obtížné.
"Jeffrey, Billie, Rory!" křikla máma. "Za chvíli bude večeře, doufám, že už máte všechno sbalené, nechci vidět jedinou stížnost od učitelů, že jste zase něco nechali doma, že Jeffrey?" Hulákala do prvního poschodí dál máma. Naše služebná, která i vařila, měla posledních čtrnáct dní volno a tak se máma musela ujmout velení v kuchyni. A vůbec se mi teď zdála taková jiná, příjemnější.
Rychle jsem seběhla do přízemí a zamířila do kuchyně. Posadila jsem se ke stolu a chvíli přemýšlela, co to máma vlastně uvařila. Vonělo to podezřele známě, jako dušená zelenina, ale když jsem na to pohlédla z blízka, zjistila jsem, že - "Polévka?" zděšeně jsem se podívala na mámu. "Ano, něco se ti na tom nelíbí, mladá dámo?" S tou změnou, to asi není tak úplně pravda. Zeleninová polévka je moje ze všeho nejméně oblíbené jídlo a máma to věděla moc dobře.
To už do kuchyně dorazil i Jeffrey a Rory. Rory zhnuseně pokrčila nos a začala protestovat. "Mami, to nemyslíš vážně! Je to naše poslední večeře doma a ty nám předložíš vodu, ve které plave pár kousků zeleniny?" Dokonce i Jeffrey poznal, že přestřelila. Máma se naježila, oči se jí zúžily do nepatrných malých štěrbinek a jednu to chvíli to vypadalo, že Rory uhodí. Nakonec asi usoudila, že nebude plýtvat energií a tak jen zasyčela: "Sedni si a jez, a jestli ze školy uslyším jedinou stížnost na tvé drzé chování, prázdniny pro tebe nebudou dny odpočinku, ale budeš makat jak divá."
Rory na ni naštvaně pohlédla, ale dál už nic neřekla. Beze slov se posadila ke stolu, stejně tak Jeffrey a tichá večeře mohla začít. Nakonec jsem byla docela ráda, že zítra už budu daleko od domova.

Ráno jsem se probudila půl hodiny předtím, než jsem měla vstávat. Bylo půl osmé a venku líně vykukovalo slunce mezi stromy. Kapky rosy se stříbrně třpytily na listech a vítr, který vál, lehce pročesával koruny stromů.
Rychle jsem ještě jednou prozkoumala celý pokoj, zda jsem si nezapomněla něco sbalit. Vypadalo to, že ne. Nakonec jsem si nachystala proutěný košík na Foxe - mého zrzavého kocourka. Zatím to bylo ještě kotě, ale brzy vyroste a já doufám, neztratí to kouzlo, kvůli kterému jsem si ho v obchodě vybrala.
Blížil se odjezd do Bradavic a já se cítila celá nesvá, což jsem viděla i na Jeffovi. Rory byla dosud zavřená ve svém pokoji. Od včerejšího incidentu v kuchyni se doma nijak neprojevila. "Otec pro vás přijede asi za dvacet minut, byla bych ráda, kdybyste už byli nachystaní, váš táta je pracovně vytížená osoba a vy byste ho určitě nechtěli zdržovat od práce." Pronesla důležitě matka asi pět minut poté, co jsem i s Foxem v proutěném košíku dorazila spolu s Jeffreym a Rory do haly, kde jsme měli kufry.
Přesně za dvacet minut se otevřeli dveře a v nich stál táta se stejně pichlavým pohledem, který používal v práci. "Doufám, že jste nachystaní, nemám moc času." Pronesl důležitě, jakoby mluvil s nějakým svým podzaměstnancem v práci. Místo odpovědi jsme svorně zvedli kufry a doslova jsme je odtáhli do auta, které jsme měli vypůjčené z ministerstva, a táta se nijak nesnažil nám s nimi pomoct.
Když jsme naložili všechny věci do kufru auta, do kterého by se už mimochodem nevlezla ani matčina kabelka, vyjel s námi k nádraží, odkud nás měl vlak odvézt do Bradavic. O tři čtvrtě na jedenáct jsme byli na nádraží King´s Cross a spěšně jsme mířili k jakémusi divnému nástupišti devět a tři čtvrtě. Vážně jsem si začínala ťukat na čelo a přemýšlela jsem, jestli ten ředitel Brumbál má zdravý rozum. Oba mí sourozenci se tvářili, že přemýšlí o tom samém. Došli jsme k nástupišti devět a hledali jsme přepážku s nápisem devět a tři čtvrtě. A najednou jsem si všimla jak ve zdi mezi přepážkou devět a deset stojí nějaká rodina a jejich máma - alespoň myslím, že to byla jejich máma - jim šeptem něco sdělovala. Tu se přímo proti zdi vyřítil jeden vysoký chlapec asi v mém věku. Zeď ho pohltila a po tom rudovlasém chlapci ani památky. Za ním vyběhl jemu dost podobný kluk a zeď ho pohltila také. Rory na mě pohlédla se směsicí strachu a zděšení, ale také v tom bylo něco jako vzrušení. Asi ji to zaujalo, stejně tak i Jeffreyho a dokonce i mě.
Když zeď pohltila posledního člena rodiny, i když jsem si tím nebyla zase až tak jistá, protože všichni ostatní byli zrzaví a on byl černovlasý, pomalu jsme se rozešli k místu, kde všichni stáli.
"Asi byste to měli vyzkoušet také, za chvíli vám odjíždí vlak." Při pohledu na hodiny na nádraží jsem se zděsila, že přijdeme pozdě. Vozík, který jsem tlačila před sebou se lehce zasekával a kolečka trošku drhla o podlahu, každopádně jsem se také rozběhla proti zdi a najednou jsem se octla na nástupišti devět a tři čtvrtě, jak hlásila velká tabule přímo přede mnou. Na kolejích stála lesklá červená lokomotiva, do které nastupovali poslední opozdilci, kteří se asi ještě loučili s rodiči. Za mnou se postupně objevil Jeffrey, Rory a táta. A rychle jsme spěchali k vlaku, aby nám neujel, hodiny totiž ukazovali za tři minuty jedenáct a v dopisu jasně stálo, že vlak odjíždí přesně v jedenáct hodin. Nastoupila jsem do vlaku, v ruce jsem nesla Foxe v koši a před sebou jsem tlačila svůj obrovský kufr. Za mnou packala o vlastní nohy Rory s naší sovou Nessie zavřenou v kleci a za ní ztěžka oddechoval Jeffrey, který jí nesl kufr.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama