Říjen 2011

PODZIM

26. října 2011 v 22:04 | *Christine |  Diary
Ano. Tak jsem se dnes, po dlouhé době, sešla se svojí kamarádkou fotografkou. Probraly jsme pár drbů, vše, co se života týče, vztahy, taneční, školu, rodinu, prostě vše. A mezitím jsme (spíš ona) fotily. Sice pršelo, ale to nás vůbec neodradilo. Listí bylo nádherně zbarvené do žluta, červena a ačkoliv podzim nemám ráda, dneska jsem byla jako v ráji.

Takže tady máte pár fotek k prohlédnutí. Upravila jsem si barvy jinak jsou nezměněné, dávám je i ve stejné velikosti, abych zachovala kvalitu. :)








Spousta lidí mě za tohle může odsuzovat, ale nebyla bych to prostě já. Tohle už ke mně patří a ačkoliv to někdo nerad vidí, já tyhle fotky zkrátka zbožňuju. ↓ :-)


Tak co, líbily se vám fotky? :-)

Díl 2. Rozhodnutí

25. října 2011 v 22:17 | *Christen |  Případ pro psychopata
Dneska je to jen takhle kratičké, protože nemám nějakou psací náladu, už jen tohle málo je sračka a nechtěla jsem si pokazit děj. Tak aspoň něco, doufám, že se vám to bude alespoň trošku líbit. Dobrou noc, *Chris =)

Byl konec lekce a já se pomalu loudala ze sálu k šatně, abych si vyzvedla svůj kabát. Lidé, co stáli okolo, vypadali, že se dobře baví. Já si tak nepřipadala. Byla jsem smutná, v depresi, měla jsem zkrátka špatnou náladu. Nevěděla jsem proč, ani kvůli čemu. Z ničeho nic se můj mozek zbláznil a vysílal jen samé negativní myšlenky. Je mi za pár dní sedmnáct, skoro žádné zkušenosti s kluky, zůstanu snad nakonec úplně sama? Podobné otázky se mi nořily v hlavě, a ačkoliv jsem se snažila, jak jsem chtěla, nešly odstranit.
"Už odcházíš?" Slyšela jsem Alexandrův hlas přímo za mnou.
Otočila jsem se na podpatku, chvíli přemýšlela co říct a už jsem si docela zvykla na to, že se po mně ostatní divně dívají, když se s ním bavím. Závistivě? Potutelně? Nevím, nedokážu to identifikovat.
"Mám ještě nějaké věci do školy, takže spěchám domů." Trošku jsem zalhala.
"A to ti mám věřit? Neznám jediného člověka, kterému by se ještě chtělo po tanečních učit." Usmál se na mě.
"Tak tahle výmluva nevyšla,"odtušila jsem nahlas a povzdechla si. "Jsem unavená, zavírají se mi oči." Řekla jsem mu, teď už popravdě. A ještě ke všemu mě rozbolela hlava, jo, nejvyšší čas jít domů.
"To je škoda, myslel jsem, že bychom mohli jít ještě někam sednout." Pokrčil rameny, ale viděla jsem na něm jakési zklamání. Bylo mi to líto, tak moc jsem s ním chtěla někam jít!
"Omlouvám se, ale budu ráda, když zvládnu dojít domů." Usmála jsem se na něj, trošku omluvně a čekala, co řekne.
"Dobře, doprovodím tě domů, nevypadáš moc zdravě, ještě se někde složíš a co potom?" Lehce se zasmál, ale věděla jsem, že má starost. A to bylo to pěkné. Viděli jsme se dvakrát, přitom jsem o něm věděla už skoro všechno. Připadala jsem si jako ve snu. V krásném snu, ze kterého se brzo probudím. "Dobře," souhlasně jsem přikývla a vydala se na zastávku, Alex mi šel v patách.
"Ty boty jsou tak nepohodlný, já nechápu, proč zrovna dnes jsem si nevzala boty ne přezutí." Rozčilovala jsem se na zastávce.
"Tak si pojď sednout, ať si trošku odpočineš." Alex nečekal na moji reakci a stáhl mě k sobě na lavičku. Seděla jsem vedle něj, mlčky si prohlížela svoje ruce a přemýšlela jsem. Znám ho chvíli, je možné, abych byla zamilovaná? A u mě bych se ani nedivila. Jsem věčně zamilovaná, pořád do někoho jiného, střídám kluky jako ponožky, ale ne stylem, že bych s jedním chodila, hned se s ním rozešla a potom začala chodit s dalším. Ne, myslím to tak, že se mi pořád někdo líbí, ale pokaždé se dočkám jen zklamání, tak to zkouším přerazit něčím (někým) jiným. Funguje to, ale ta věčná zklamanost už mi leze na nervy.
"Jak je to možný?" opět jsem vyhrkla otázku dřív, než jsem si stihla uvědomit, na co se vlastně chci zeptat.
"Jak je možné co?" Nechápavě se zeptal Alex.
"Jak, jak, no jak je možný, že se s tebou cítím tak příjemně a dobře, když na druhou stranu z tebe mám určitým způsobem strach a ještě ke všemu myslím na věci, na který bych myslet neměla?" Vysypala jsem ze sebe a chtěla jsem si lisknout. Udělám já konečně někdy něco s tou svojí zbrklostí? Musím říkat všechno to, co mám na jazyku? Je to nutné?
"To bys měla vědět ty sama, nemyslíš? Ale nechápu, proč ze mě máš strach, mě se bát nemusíš," řekl, přisunul se o kousíček blíž a donutil mě, abych se na něj podívala. Díval se na mě soustředěně, snažil se ze mě vyčíst, jak to myslím. Jenomže už kolik kluků mi řeklo, že ze mě nikdy nic nevyčetli, že jsem tajemný jako hrad v Karpatech.
"Já nevím, nevím, jak to říct, vysvětlit. Víš, jsi skvělej kluk, oblíbila jsem si tě. A nechápej to špatně, ale mám strach, že tě neberu jen jako normálního kamaráda." Vykoktala jsem. Jestli tohle mělo být vysvětlení, že se mi líbí, nemusel by to být Nor, Bělorus, nebo co to je, aby to nepochopil. Ale z jeho výrazu jsem poznala, že to pochopil. Usmál se tím nejkrásnějším úsměvem, jaký jsem u něj ještě neviděla, nejspíš si ho schovává pro takovéhle situace. Jenže právě v tuto chvíli jsem si uvědomila, co jsem právě způsobila. Tohle jsem nechtěla. Líbí se mi, to jo. Ale nejsem si jistá, že bych chtěla, aby to pokračovalo tímhle směrem.
A to je moje další typická vlastnost. Už mám na dosah ruky, to, co vlastně chci, jenže zpanikařím a začnu couvat. Dělám to ve všem. Je to šílené a štve mě to, ale nic už s tím asi neudělám. Alex se na mě pořád díval tím samým způsobem a já si uvědomovala další fakta, která jasně svědčila tomu, že není šance, abychom spolu byli. Jasně, asi přeháním, třeba se mnou ani nic mít nechce, ale přece jenom. Už jen samotný fakt, že je o skoro 9 let starší. Že když mu bylo osmnáct, mně bylo devět a tak podobně. Nebo že bydlí v Norsku, a kdybychom to spolu třeba mysleli opravdu vážně, byla bych zklamaná, že za pár let dostuduje a odjede domů. V té chvíli jsem se rozhodla, že to není možné a že pokud v tomhle rozhodnutí chci vytrvat, měla bych ho vidět už jen minimálně.
Naštěstí mi zrovna jela tramvaj, vyskočila jsem na nohy a otočila se zpátky na Alexandera. "Promiň, už musím jít," a když jsem viděla, že se zvedá, aby mě následoval, zarazila jsem ho. "To není nutné, domů trefím, dobrou noc." Rozloučila jsem se a nastoupila do tramvaje.

Braň se, Kristy, braň!

23. října 2011 v 23:00 | *Christen |  Diary
Paráda! Ne, že bych se nějak vztekala.. Ale jo, vztekám se dost! Znáte to, jak jste po špatné zkušenosti s klukem a nic vám nevychází? Ok, já se z toho dostala, byla jsem šťastná a užívala jsem si. Do minulého čtvrtka.
Jo! Ta posraná prodloužená tohle všechno zkazila. Byla jsem vyrovnaná, sebevědomá holka! Asi měsíc. To mi to moc dlouho nevydrželo, no není to k smíchu? Ne! Já spíš brečím... přichází zima a večerní depky. K tomu mi moc nepomáhá představa, že v úterý musím nastoupit do tanečních abych ho viděla.
Koho?
Poznala jsem ho vlastně po prodloužené, choval se pěkně. Vcelku mile, nabídl mi "rámě", když jsem musela přeťapkat před dlaždice na náměstí a to jsme ještě byli střízliví, oba! Potom mi pomohl obléct si kabát. Jenomže spolužačka ho nejspíš zaujala víc a já kvůli tomu nesmyslně vyvádím. Není to ždná hvědza, že by se mi musel líbit! Nic extra. Ne, to jsem prostě celá já. Napíšu vám o tom sem něco víc třeba zítra. Zítra mám hodně písemek, musím si jít lehnout.
Dobrou noc,
*Christen

A na víkend opět pááá

21. října 2011 v 16:32 | *Christen |  Diary
Anoo! Na víkend opět do přírody, odpočinout si od takových těch hloupých věcí jako je škola, taneční, klavír a tak podobně... Ale náhodou! Včerejší prodloužená byla největší kalba a ta afterparty byla taky úžasná! Prostě skvělý, skvělý, skvělý. Jeden nikdy neví... koho může poznat. :)

Carpe diem! (Z lat. Užij dne.) *Christen - Kikina :/ (nesnáším to oslovení :) )

Díl 1. Nemístné představy

19. října 2011 v 21:13 | *Christen |  Případ pro psychopata
Naprostá cípovina, která se v životě nestane, jenže nemůžu si pomoct. Prostě, idol! A víc neprozradím. J

Proč je název takový jaký je? Sama nevím :)

"Nejdu tam, nesnáším to a ty to víš!" Rozčilovala jsem se ve čtvrtek, když nám skončilo vyučování. Čtvrtek, nejčernější bod v celém tomhle týdnu, jindy tak nádherně volný, dnes hýzdila událost zvaná: 1. prodloužená a nejhorší na tom je, že posledních pár volných chvil před tou šíleností utíká jako by se splašil čas. Hýzdila proto, že taneční nesnáším, nejde mi to a pokaždé přijdu domů s nohama oteklýma až hrůza. A to mluvím o normálních lekcích. Co mám čekat od prodloužené?
"Uklidni se Em, nikdo ti nekáže, abys tam chodila, vždyť-"
"Že ne? A rodiče jsou jako co? Nemluvě o tom, že jsou na mě nasraní, jelikož jsem je nepozvala! A už vůbec nemluvím o tom, že tančím s o tři hlavy menším klukem, vždyť je mi po prsa!" Zoufale jsem se chytala za hlavu a modlila se ke všem svatým, abych si po cestě domů zlomila nohu. Ale možná ani to by nebyl dostatečný důvod, abych tam nemusela jít. Ne pro mé rodiče.
"Em, zlato, klidni hormon! Já to chápu, nechce se ti tam jít, ale nemusíš to otrávit i nám!" Nám znamenalo Ev, Deb a Slim. Slim se ve skutečnosti jmenuje Simona, ale je tak hubená, že jí prostě nemůžeme říkat jinak a Deb je celým jménem Debora.
"Já vím, já vím, promiň Evy, jsem z toho jen strašně vystresovaná. Půjdu se domů převléct a nachystat, pak na mě můžeš zazvonit. Debi, Slim, večer se uvidíme, zatím zdar." Rozloučila jsem se a upalovala na tramvaj. Evka běžela hned za mnou a jen tak tak jsme to stihly.
Dorazila jsem domů něco kolem jedné hodiny odpoledne. Naložila jsem se do vany, přidala jsem si tam pěnu a zůstala tam asi hodinu. Vyfénovala jsem si vlasy a snažila se vymyslet, jaký účes si mám vytvořit. Rozhodla jsem se pro vysoký drdol, do kterého jsem si potom připnula umělou červenou růži. Lehce jsem se namalovala a snažila se vybírat jen ty odstíny, které se hodily k šatům. Bohužel má zásoba očních stínů se vztahuje na bílou, černou, zlatou a hnědou. Musela jsem tedy zvolit hnědou. Orámovala jsem si víčko tužkou, nařasenkovala a konec. Oblékla jsem si karmínové šaty nad kolena. Úplně jednoduché, trochu balónové s černou síťovinou šikmo od pasu k lemu a v pase byla velká černá mašle. Zkontrolovala jsem se v zrcadle a byla jsem se sebou celkem spokojená.
O půl páté na mě zazvonila Ev a já se neochotně vyplazila z domu. "Ani nevíš, jakej mám strach. Ještěže tam naši nejdou." Svěřila jsem se jí. Evka jen horlivě přikyvovala.
"Naši dneska přijedou pozdě z práce, takže to nestihnou. Jediný, kvůli čemu se rozčilují, je to, že jim propadnou lístky." Protočila modré oči a pohodila svými blond vlasy. Zasmála jsem se a potom jsme šli mlčky. Když jsme dorazily před budovu, v níž byl sál, nervózně jsem se rozhlédla a v duchu se uklidňovala. Věděla jsem, že za tři hodiny už odtud budu odcházet a to jediné mi pomáhalo se uklidnit.
Když jsme vešly do sálu, skoro všichni už tam seděli na židličkách. Pospíšily jsme si k našemu stolu, odkud na nás mávala Slim s Deborkou. Přezuly jsme se a mlčky čekaly na zahájení "generální" zkoušky. Přejížděla jsem po celém parketu a nemohla jsem najít toho svého "prcka". Prostě tam nebyl! Uklidňovala jsem se, že po zkoušce přijde, a že polonézu už spolu tančit budeme. Prozatím na mě vyšel nějaký brýlatý kluk s mastnými blond vlasy. Při tangu jsem zakopávala o vlastní nohy a jive jsem doslova odskákala se zavřenýma očima.
Právě zahájili začátek prodloužené a můj partner nikde. Zděšeně jsem si stoupala na špičky a marně ho hledala. Instruktoři vyhlásili pánskou volenku, ale žádný brýlatý ani jiný kluk si pro mě nepřišel. Stála jsem tam jak tvrdý Y a bezradně jsem zírala na špičky svých nových bot.
"Smím prosit?" Podívala jsem se na teď již mého partnera, který měl dost tvrdý ruský přízvuk, a okamžitě jsem pohled odvrátila. Chvíli jsem přemýšlela, jestli je to vůbec možné. Ne není. Určitě to byl špatný vtip. Snažila jsem se nedat najevo svůj údiv.
"Ty tu nechceš být, viď." Odtušil chvíli potom, co zahájily počáteční polonézu, a já si domyslela, že se právě v tuto chvíli usmívá. Nemohla jsem se podívat, protože jsem si uvědomovala, že bych na něj koukala s otevřenou pusou. Ten onen kluk, co s ním právě tančím polonézu, byl neuvěřitelně přitažlivý. Byl to sympaťák a já si uvědomila, že jen pár vteřin v jeho přítomnosti mi stačilo k tomu, abych začala mít nemístné představy. Mít volnou ruku, liskla bych si jednu pořádnou facku.
"Proč myslíš?" Dostala jsem ze sebe s pohledem pevně upřeným dopředu.
"Nejsi uvolněná, neužíváš si to, navíc mám dojem, že se mě bojíš." Potichu se zasmál nad posledním faktem a já se odvážila podívat se na něj koutkem oka. Chyba! Rychle jsem se odvrátila na druhou stranu a viděla před sebou černé a červené tečky. Panebože, nic horšího se mi stát nemohlo. Kluk, kterého ani neznám, se mi z naprosto nejasného vloudil do mysli a ne a ne vypadnout! Je to vůbec možné? Ne není. Uklidňovala jsem svoje zrychlené údery srdce a na mysl se mi opět vkrádaly TY představy. Pěvně jsem zavírala oči a snažila se nemyslet, přičemž jsem zakopla o něčí nohy, nejspíš o mé vlastní. "Panebože," vykřikla jsem, až se několik párů před námi otočilo. Naštěstí mi můj "partner" pomohlo nabýt potřebnou rovnováhu a díky němu jsem se tak tak udržela na nohou. "Promiň," zachraplala jsem.
"Nic se neděje," odpověděl s přihlouplým úsměvem. To mě rozčílilo.
"Čemu se jako směješ? Zdá se ti tu snad něco vtipnýho?" Úplně scestně jsem na něj vyjela. On se jen ještě víc usmál a já se zamračila. Musel na nás být vážně pěkný pohled.
"Nesměju se tobě," po chvíli promluvil a já se na něj tázavě otočila. "A čemu tedy?"
"Já ani nevím," odpověděl a lehce pokrčil rameny. Zaškaredila jsem se ještě víc. "Ať už to skončí," zaškemrala jsem potichu. Tentokrát se doopravdy zasmál. "Hej," drbla jsem do něj. Nikdo se mi smát nebude, i když… Vidět se z jiného pohledu směju se jak šílená. Musela jsem vypadat jak hloupá navztekaná malá holka.
"Jak se jmenuješ?" změnila jsem výraz a snažila jsem se znít přívětivě.
"Alexander, jak ty?" otázal se a z toho jeho přízvuku mě mrazilo v konečcích prstů. Připadala jsem si jako v ruské mafii.
"Ema," opáčila jsem, ale už nic nedodala.
Polonéza skončila. Toto celé se událo v necelých čtyřech minutách a já si ani doteď nevšimla, že celou tu dobu kluci v ruce drželi kytku pro svoji partnerku. Alexander nedržel nic. Omluvně se na mě podíval a řekl: "Omlouvám se ti, moc, ale byl jsem povolán na poslední chvíli a nestihl jsem žádnou kytku koupit," zadíval se na mě a čekal na moji reakci.
"V pohodě," zněla má odpověď. "Počkej, jak povolán?" Ptala jsem se ho, když mě odváděl ke stolu.
"Zaskakuju za svého kamaráda, jako asistent. Loni jsem si udělal kurz a tak jsem byl požádán, jestli bych to nemohl vzít za něj." Vysvětlil mi. Sedla jsem si ke stolu a poděkovala mu za "tanec". "Nemáš za co," odpověděl mi. "Máš tu volno? Nikoho tu neznám, nemám si ke komu sednou…" nesměle - hloupé slovo - se na mě podíval a udělal takový obličej, že jsem se rozesmála. "Jasně, ale přišoupni si židličku, tady sedí holky." Usmála jsem se a v duchu jsem si blahopřála, jak to všechno bravurně zvládám. "Děkuji," vděčně se usmál a sedl si na ukradenou židli.
O chvíli později se vrátily i holky a házely na mě střídavě údivné a významné pohledy. Nepatrně jsem zakroutila hlavou a otočila se na Alexandera. "Tohle jsou mé spolužačky, Slim, chci říct Simona, Evka a Debora. Holky, tohle je Alex," představila jsem je a v duchu už jsem si bouřlivě tleskala. "Moc mě těší," s každou mojí kamarádkou si Alex potřepal rukou a na každou se usmál. Myslím, že na ně udělal výborný dojem. Málem až zbožně na něj hleděly.
Po chvilce za Deb došel její kluk a někam spolu zmizeli. Nejspíš do víru tanečního parketu. Ev se Slim o něčem bouřlivě diskutovaly a občas mrkly po Alexanderovi. Neudivilo mě to, já sama měla problém na něj nezírat a tak jsem se zabavila hraním si s prsty u nohou. Zábava, to vám řeknu.
"Takže ty jsi druhačka…" Spíš než jako otázka to vyznělo jako domněnka a já si uvědomila, že asi neumí příliš dobře česky. Volil jen jednoduchá slovíčka a věty, což mě trochu překvapilo.
"Jo. Hele, ty tu nebydlíš, že ne?" Vyhrkla jsem otázku, ještě než se mi stihla zformulovat v hlavě. Zamračila jsem se nad tím, jak to vyznělo, protože už strašně dlouho se snažím neplácat všechno to, co mám na jazyku.
"No, ne, já tady studuji na Univerzitě Palackého. Bydlím v Norsku." Odpověděl s lehce přimhouřenýma očima.
"Tak moment, bydlíš v Norsku, máš ruskej přízvuk a studuješ v Olomouci, jak tomu mám rozumět?"
Alex se zasmál. "Ono je to ještě o něco složitější, do svých čtyř let jsem bydlel v Minsku, potom jsme se odstěhovali do Norska. Často jsem cestoval i do Moskvy, ale potom jsem se zkontaktoval se Štěpánem, to je ten asistent, co ho dnes zastupuji, a rozhodl se jít studovat do Olomouce. I takové věci se stávají." Vysvětlil mi a já přemýšlela, jestli vůbec ví, co ta poslední věta znamená, protože mi do toho kontextu vůbec neseděla, přesto jsem kývla a vstřebávala právě přijaté informace.
"To je pěkná životní story, a jestli se můžu zeptat, odkud znáš toho Štěpána?" Vyzvídala jsem dál neomaleně. Liskla bych si za to, ale bylo tu moc svědků, navíc pěknej kluk vedle mě.
"Potkali jsme se na jedné akci v Moskvě, on tam byl na nějakém tanečním soustředění a já tam byl na soutěži ve zpěvu a-"
"Moment, na soutěži ve zpěvu… máš pro mě ještě nějaké další překvapení?" Zasmála jsem se a kroutila hlavou nad jeho slovy. Ujasněme si to. Krásný, milý a nadaný. Takový někdo existuje? A já myslela, že taková můžu být jen já. Neberte to špatně, ale cvičím svoje sebevědomí.
"No, už ne, ale jo, počkej. Ještě hraji na housle a taky klavír a to už je asi všechno."
"Paráda, se svojí desetiletou praxí hry na klavír si teď připadám jako troska. Dobře no, a vyhrál jsi soutěž?" Doufala jsem, že řekne ne. Jsem strašně nepřejícná. Chci být taky v něčem nejlepší!
"Jo, vyhrál…" Usmál se a já se na oplátku zaškaredila. Namyšlenej frajírek. Nebo možná začínám být já namyšlená, nevím.
"Paráda." Odpověděla jsem s myšlenkami mířícími úplně jinam. Už zase? Dupla jsem si na nohu podpatkem, až jsem zkřivila obličej bolestí.
"Stalo se něco?" Překvapeně se mě zeptal.
"Né…" zaskučela jsem se slzami v očích. Bolest naneštěstí rychle ustoupila a tak jsem mohla opět přemýšlet. Paráda.
"Pojď si ještě zatančit." Takový rozkaz?
"Ne, dík." Odpověděla jsem s kyselým výrazem.
"Ale já se tě neptám." Řekl mi s úsměvem. Začala jsem protestovat, ale to už mě táhl na parket.
Bylo půl desáté, když jsem s bolavýma nohama a se strašnou potřebou jít na záchod, vyšla z budovy. Spěchala jsem na tramvaj tak rychle, jak mi to puchýře na nohách dovolily. Nechtěla jsem tam být už ani minutu, ale pořád jsem se rozhlížela po Alexovi. Ano, prostě se mi líbí, no a co? Jenže ten nebyl k nalezení, tak jsem se na to vykašlala a spěchala na tramvaj, která už mířila k zastávce. Stihla jsem ji, což bylo velké štěstí, neboť můj močový měchýř by čekání dalších několik minut nemusel vydržet. Vzpomněla jsem si, že jsem tam nechala holky, ale co, ony si poradí a já spěchala domů.

Týden utekl jak voda, bohužel. Protože dnes byla opět lekce tanečních. Na Alexandera už jsem moc nemyslela, vlastně vůbec a tak jsem se neměla na co těšit, navíc dnes už tam asi nebude. Jaké bylo překvapení, když si pro mě při pánské volence přišel.
"Ahoj," usmál se a vedl mě po parketu.
"Nazdar," jak ten se mi mohl líbit? Vysvětlete mi to někdo prosím! Dobře, už jsem si vzpomněla.
"Kam jsi po té prodloužené tak rychle zmizela?" Vyptával se mě.
"Co kam jsem zmizela, spěchala jsem domů, zařekla jsem se, že už mě tu nikdo nikdy neuvidí."
"Tak co tu děláš?" Zeptal se s andělským výrazem ve tváři.
"Snažím se nezbláznit," odpověděla jsem a nedívala se na něj. Zase se mi vracejí představy, takže budu muset přistoupit k sebetrestání. Opět. Vyčíhla jsem si to a omylem jsem podšoupla svoji nohu tam, kde jsem měla vypočítáno, že dopadne ta Alexova. Povedlo se. Bolest nebyla sice nijak velká, ale svůj účel to splnilo. A co víc, ještě se mi za to omluvil. Potichu jsem se zasmála a čekala na konec lekce.
Byla teprve přestávka a já jsem s ostatními kuřáky i nekuřáky vyletěla ven z budovy rychlostí blesku. Zapálila jsem si a byla pro tuto chvíli spokojená. Vedle mě postávala Slim s mírně nakrčeným nosem. Nesnášela cigaretový kouř a já to dobře věděla. Ale ona jediná, což bylo vážně divné, se mnou byla ochotná jít. A proč, jsem zjistila záhy.
"Ten Alexander," začala, "víš, že se na tebe pořád tak pěkně dívá?" Ta aby nevyužila situace zjistit nové drby.
"Fakt? Toho jsem si nevšimla," odpověděla jsem jí a celou tu věc jsem vůbec nebrala vážně, protože znám Slim moc dobře. Známe se od narození a vždycky to byla strašná kecka a drbna. Už ve druhé třídě věděla o všem, co se kde děje, i když se to vůbec nedělo. Ale ona o tom prostě věděla.
"No fakt! Všimni si toho, až si pro tebe přijde." Řekla a vyplázla na mě jazyk. Protočila jsem oči a potáhla si. Když jsem tak o tom uvažovala, proč si pro mě dneska přišel? Jasně, nikoho tu nezná, ale asistenti si přece chodí až pro ty, co zbyli. Vypadala jsem snad, že si pro mě nikdo nepřijde? Zamračila jsem se. Slim si toho všimla a zasmála se. "Co je? Ty sis toho všimla, co?" Spokojeně se usmála a málem jsem viděla, jak jí v hlavě šrotují kolečka, jak se snažila dát dohromady všechny podrobnosti.
Nadechla se, "ne! Buď už laskavě zticha, aspoň jednou, prosím!" Umlčela jsem ji. Uraženě pohodila zrzavými kudrnami a naštvaně odkráčela pryč. Ajaj, to zas bude ignorace nadlouho. Dokouřila jsem a vydala se zpátky do sálu. Viděla jsem Alexe, jak stojí kousek ode dveří a když mě zmerčil, rozzářil se a zamával mi. Zajímavé. Ne, divné. Nechápavě jsem se usmála, ale nešla za ním. Potřebovala jsem si sednout. Nutně. Mé nohy už tu hodinu a čtvrt nevydrží, tím jsem si byla naprosto jistá.
Sedla jsem si a Alex se zjevil vedle mě. "Je ti něco?" zeptal se se zájmem.
"Jen mě bolí nohy," odpověděla jsem a mnula si kotníky.
"Promiň, to bude určitě tím, že jsem ti stoupl na nohu, promiň, promiň, promiň." Říkal to tak roztomile, až jsem se musela smát. "Dobrý, to není tím, mám puchýře," vysvětlila jsem mu a snažila se nevnímat řezavou bolest na špičce chodidla.
"A nechceš zůstat sedět? Domluvím to u lektorů." Co taková starost? Všimla jsem si, že za ním stojí Slim a významně se usmívá. Naštvala jsem se.
"Ne, díky, já to zvládnu." Puf a tu atmosféru jsem jednou větou úplně zkazila, nebo ne větou, spíš tónem, kterým jsem ji řekla. Trošku mě to zamrzelo, ale mohla jsem si za to sama.

Nová ff aneb *Christen je naprosto nestálá

19. října 2011 v 19:26 | *Christen |  Diary
Je to tak! Píšu novou povídku, kterou sem hodlám dát až... až uznám za vhodné :D

Mít idola není špatné, ale mít idola, o kterém MUSÍTE prostě musíte napsat povídku? TOmuse říká šílenství takže ano, já jsem šílená :D děj nebude nic moc, spíš to je povídka o mém životě... akorát je v ní idol :D platonická "láska" nooo ! :D Berte to s rezervou a hlavně mě za to neukamenujte, počítám, že bych sem možná mohla dát kousek už dnes. :)

Zatím pá

Zajímá to někoho? :)

18. října 2011 v 19:41 | *Christen |  Diary
Ahoj. Tak se hlásím opět v plné své síle s článkem, jehož název je sice hloupý, ale na jiný jsem nemohla přijít.

Přestože vás to asi nezajímá a já s vám vážně nedivím, napíšu sem své oblíbené jídlo, filmy, skupiny atp. :)

FILMY
  • Amelie z Montmartru (tento film býval mojí drogou a každotýdenním rituálem, ale teď už to moc neprožívám)
  • Deník Bridget Jonesové
  • Bridget Jonesová: S Rozumem v Koncích
  • Před Svatbou NE!
  • 500 se Summer
  • Láska Nebeská
  • P.S.:I Love You
  • Harry Potter Saga
  • Twilight Saga (občas)
  • Bathory
  • Ženy v Pokušení
  • Muži v Naději
  • Správci Osudu
  • Inception
  • Madagaskar 1,2
  • Shrek 1,2,3,4
  • Jak vycvičit draka
  • Hvězdná prach
  • Vzhůru do oblak
  • Scary Movie 1,2,3,4
  • Kráska a ošklivka
  • Orphan
  • Prci Prci Prcičky (všechnooo)
  • Božský Bruce
  • Božšký Even
  • Čokoláda
  • Hlavně nezávazně
  • Charlieho Andílci 1,2
  • Jedna ruka netleská
  • Kdo hulí ten umí
  • Ten největší
  • Máj
  • Ospalá díra
  • Nějak se to komplikuje
  • Pianista
  • Lidice (už bych se asi nepodívala znovu, ale parádní film)
  • Katyň (stejně tak)
  • Přes noc třicítkou
  • Šestý smysl
  • Tupíři (parodie na Stmívání, mně se moc líbí)
  • Ulovit miliardáře
  • Víla zuběnka (taková pohádka)
  • Zahulíme uvidíme 1,2
  • Vyfič
  • Pýcha a předsudek (název blogu odpovídá)

    HUDBA

  • Alexander Rybak (nový idol)
  • Alexandra Stan (jedna písnička? :D a občas je potřeba vymýt si hlavu sračkama)
  • Avril Lavigne (občas, odpočinek od metalu :D)
  • Beatles (droga)
  • Gotthard
  • Evanescence
  • Nightwish
  • Within Temptation
  • System of a Down
  • Beyonce
  • Bob Sinclar (miluju)
  • Daniel Landa
  • Eminem (je to rap, ne? ta ten jedinej se mi fakt líbí)
  • Ingrid Michaelson
  • Inna
  • Jet
  • Ok Go
  • Johnossi
  • Katy Perry
  • The Killers
  • The Kooks
  • KoRn (Word up - bezkonkurenční)
  • Lafee (jo, kdysi dávno, ale i teď si ji občas poslechnu)
  • Regina Spektor
  • Lily Allen
  • Mando Diao
  • Maroon 5
  • The Rasmus
  • Metallica
  • Muse
  • Nirvana
  • Oasis (ano, na Wonderwall nemám dobrý vzpomínky, přesto tu písničku miluju)
  • The Offspring
  • One Republic
  • Owl City
  • Panic! At the Disco
  • Paramore
  • Pink
  • Pink Floyd
  • Coldplay
  • Yann Tiersen
  • Puddle of Modd
  • Radiohead
  • Red Hot Chili Peppers
  • Sabaton (trošku z tvrdšího soudku)
  • Simple Plan


JÍDLO

  • Gyros
  • Pizza
  • Zmrzlina
  • Twister (KFC)
  • Špenát
  • Těstoviny
  • Mozzarella
  • Rajčata (!!!!!!!!!)
  • Hroznové víno
  • Čokoláda (jako každej normální člověk, žejo)
  • Nektarinky
  • Maso (!!!!!)
  • Prostě skoro všecko krom kapusty a leča :)


ALKO

  • Pivo
  • Víno
  • Vodka (jen občas)
  • Frisco
  • Rum (s kofolou, jedině!)
  • Šampáňo


NEALKO

  • Kofola
  • Cola
  • Sprite
  • Fanta
  • Hanáská kyselka
  • Čaj (zelenej!!!!!!)
  • KAFE (!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!) - nejlépe Latté nebo Frappé :P
  • ...


KNÍŽKY

  • Vampýrská akademie
  • Harry Potter Saga
  • Stmívání Saga
  • Experti
  • Pouští a pralesem
  • Na větrné hůrce
  • ...

SERIÁLY

  • Prátelé (bezkonkurenčně)
  • Jmenuji se Earl
  • Chůva k pohledání
  • Čarodějky (nedívejte se na mě tak! mně se to líbí :D)
  • Futurama
  • Simpsonovi (nic moc)
  • Joey (o Joeym z přátel)
  • Sex ve městě
  • Chlapi sobě
  • Ulice

Nestíhám

5. října 2011 v 18:58 | *Christen |  Diary
Moc, MOC se omlouvám, ale já nic nestíhám. Nemám čas vůbec na nic. Ve škole je to mordor, úterý, středa, čtvrtek máme chemii ( někdy i dvě hodiny) každej den zkouší, píšem písemky, v pátek analytická chemie, taky píšem a do toho ještě ostatní předměty. Navíc ještě chodím do tanečních a klavíru a fakt nemám šanci, takže tímto bych se vážně moc chtěla omluvit a víkendu tu asi také nic nepřidám, budu v Beskydech.
Papa
Vaše *Christie :)

Konečně šťastná

2. října 2011 v 16:25 | *Christen |  Billie Ileyová - studentka školy čar a kouzel v Bradavicích
Tak je tu další slibované pokračování povídky. Dneska je to kratší, protože nemám moc času, ale snad to nijak zvlášť nevadí. :)

Konečně šťastná


Celý jeden měsíc se nedělo nic zvláštního. Čas jsem trávila nejvíc sama v knihovně, nebo jsem si ho zkracovala spaním. Pansy nejspíš udělala, co jsem jí řekla, ale po škole se zase roznesly jiné drby. Například, že jsem určitě na straně zla a že jsem Voldemortova pravá ruka, takže se mi všichni vyhýbali velkým obloukem. Pansy byla spokojená, že se po škole i tak šíří lži o mně, ale bylo mi to už fuk. Poprvé za celou svoji školní docházku lituji, že nejezdím na prázdniny domů. Chtěla jsem být odsud hodně daleko. Měla jsem pocit, že se zblázním. Na učení jsem neměla ani pomyšlení a také to podle toho vypadalo. Profesorka McGonagallová ze mě byla úplně na nervy a jednou si mě dokonce po hodině zavolala do kabinetu a ptala se mě, co se to se mnou děje.
"Vy jste neslyšela, co se o mně povídá?" zeptala jsem se jí s hlavou skloněnou k zemi.
"Co máte na mysli? To, že jste údajně Pansy Parkinsonové přebrala Draca Malfoye, nebo to, že jste smrtijedka první třídy?" Posměšně se zasmála a tímhle mě totálně odrovnala. V té chvíli jsem si uvědomila, jak hloupě se k tomu stavím. Problémy je třeba vzít na vědomí, to je první krok a druhý krok je, s nimi něco udělat. Otázkou ale zůstává, jestli se mi to povede nebo ne. Každopádně vím, že se nemůžu před každým schovávat do ulity jako šnek. To nemá cenu, tím se nic nevyřeší. Byla jsem ráda, že mi alespoň někdo věří a najednou mi ty zvěsti okolo mě připadaly tak hloupé, že jsem si vůbec nedokázala představit, že tomu může někdo věřit.
Byl už listopad a venku se poměrně hodně ochladilo. Zrovna jsem šla na páteční hodinu lektvarů, když mě doběhl Zabini.
"Ahoj," pozdravil mě s nejistým úsměvem na tváři.
"Čau," odpověděla jsem mu a ani jsem se neobtěžovala se na něj podívat.
"Asi jsi na mě naštvaná a já se ti vůbec nedivím. Nechoval jsem se k tobě fér, ale," asi nevěděl co říct, nebo spíš nevěděl jak to říct. "Ale trochu mě zarazilo, že se zajímáš o Malfoye," když si všiml mého výrazu, trošku se začervenal a ihned dodal. "Promiň, já vím, že je to blbost, teď už tomu věřím, ale předtím… Pansy to vykládala tak věrohodně."
"Jestli věříš Pansy, pak jsem se v tobě dost zmýlila a docela mě to překvapuje," opáčila jsem pohrdavě. No, skoro dva měsíce prožité jako samotář na mě zanechaly stopy a udělaly ze mě nerudnou, panovačnou holku.
Zabini na mě vykulil oči, ale pak rychle nasadil svůj obvyklý znuděný pohled. "No, chtěl jsem se ti jen omluvit a…" A v tu chvíli jsem si uvědomila, že se nepřišel jen omluvit. Chtěl mi říct něco, co ho už dlouho trápilo. Rychle jsem tedy zhodnotila situaci, a když jsem zjistila, že mám ještě deset minut volno, zatáhla jsem ho do jedné z volných učeben a snažila jsem se nevypadat zaskočeně.
"Blaisei, poslouchej mě dobře," nad oslovením 'Blaise' se trochu pozastavil, protože byl zvyklý, že jsem ho vždycky oslovovala jen příjmením, stejně jako to dělali všichni studenti Zmijozelu.
"Beru na vědomí, že Pansy se dokáže vetřít ke každému a všem věrohodně vylíčit nejnepravděpodobnější věci o mně, ale trochu mě to u tebe zamrzelo." Řekla jsem mu popravdě.
"I mě to mrzí, nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo, já - no, já, dost mi na tobě záleží a nechtěl bych, aby se mezi námi cokoliv pokazilo." Jestli to mělo být 'vyznání lásky' pak bylo sice negramotné, ale naprosto zřejmé.
"Mám tě taky ráda, Blaisei, a jsem opravdu ráda, žes konečně přišel k rozumu." Usmála jsem se na něj a vyčkávala, co se bude dít. Blaise mi úsměv oplatil a snažil se nedat najevo, jak je nervózní. Postoupila jsem k němu a zlehka ho políbila na rty. Blaise si mě pěvně přitáhl k sobě a objal mě kolem pasu. Polibky s ním byly procítěné a byl to hřejivý pocit být po tak dlouhé době u někoho takhle blízko.
Když jsme se od sebe po chvíli 'odtrhli', usmál se na mě, políbil mě na čelo a pak mě pustil. Trošku jsem zavrávorala, když jsem si uvědomila, co se stalo, a přistihla jsem se, že se připitoměle usmívám. Ještě chvíli jsme tam takhle stáli, ale moc času už do zvonění nezbývalo.
"Měli bychom jít, ať nepřijdeme pozdě na hodinu." Řekla jsem se stále tím stejným přihlouplým úsměvem.
"Máš pravdu, půjdeme," usmál se Blaise, chytl mě za ruku a vyvedl mě ven na chodbu. Jak jsme tak procházeli kolem jednotlivých studentů, cítila jsem na sobě jejich pohledy. Ukazovali si na nás a něco si šeptali. Bylo mi to jedno. Byla jsem šťastná a spokojená, že nejsem sama. Že už jsme na všechno teď byli dva. Tak krásný pocit jsem už dlouho nezažila a vděčně jsem Blaiseovi tiskla ruku.
Když mě dovedl do sklepení před třídu, kde jsem měla mít dvouhodinovku lektvarů, rozloučil se a odešel. A já tam jen zhypnotizovaně stála a dívala se za ním, jak mizí v chodbě. Otevřela jsem dveře do učebny a zjistila, že hodina už začala. Všichni seděli na svém místě a něco míchali v kotlících. Když jsem vešla, stočilo se na mě všech 21 pohledů. Křiklan v učebně nebyl, tak jsem toho využila a rychle jsem zaplula do své lavice. Viděla jsem, jak někteří moji spolužáci zakroutili hlavou. Jistě, chodím často do hodin pozdě. Rychle jsem si vytáhla potřebné ingredience a učebnici.
"Hej, Margaret," zavolala jsem k sousednímu stolu na moji spolužačku. Ta se na mě otočila a myslím, že jí nebylo moc milé, že na ni mluvím. Jistě, už jsem zapomněla, že si o mně každý myslí, že jsem zlá. No co, je na čase jim ukázat, že ne.
"Jakej lektvar dneska děláme?" Otázala jsem se jí a nevšímala si jejího nervózního výrazu.
"Dneska jsme začali s přípravou mnoholičného lektvaru, ale potrvá to měsíc. Teď si máme namíchat jen první tři ingredience dohromady. Potom prý budeme míchat nápoj lásky." Při posledních slovech se usmála, jakoby zapomněla, že se mě má bát, potom si na to ale nejspíš vzpomněla a rychle se začala opět věnovat svému kotlíku.
Po lektvarech jsem měla Přeměňování, potom Kouzelné formule a nakonec obranu proti černé magie. Odpoledne už jsem měla volno. Šla jsem na oběd a po cestě jsem potkala Pansy Parkinsonovou. "Tak ty chodíš se Zabinim, jo?" Promluvila na mě a zachichotala.
"Do toho ti nic není," sladce jsem se na ni usmála. "Ale pro tvoji a vlastně informaci celé školy, ano, chodím s ním." Nechala jsem ji tam vykuleně stát, prošla jsem kolem ní a spokojeně se usmívala. Když jsem vešla do Velké síně, židle byly už téměř plné. Jen jediná židle byla volná. Mezi Blaisem a Malfoyem. Šťastně jsem se vydala za Blaisem a už jsem se těšila, až spolu o víkendu něco podnikneme.
"Ahoj," pozdravila jsem ho a sedla si vedle něj. Blaise se šťastně usmál a objal mě kolem pasu. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a čekala jsem na oběd. Měla jsem příšerný hlad. Nikdy by mě nenapadlo, že budu někdy chodit s o dva roky mladším klukem a už vůbec ne, že s ním budu šťastná.
"Billie, jsem dneska pozvaný na nějaký sedánek ke Křiklanovi, doufám, že půjdeš se mnou, co říkáš?" Přitiskl si mě k sobě ještě blíž a vyčkával na odpověď.
Všimla jsem si, jak nás s nelibostí pozoruje Malfoy a stejně jako Zabini, čeká na odpověď.
"Jasně, to bude skvělé," přikývla jsem a koutkem oka jsem viděla, že se Malfoy s nakrčeným nosem otočil na druhou stranu a začal se bavit s Pansy Parkinsonovou, která si k němu právě přisedla a podle jejího výrazu ve tváři byla v sedmém nebi, že se jí Malfoy věnuje. A co mi bylo po tom? Stejně už jsem myslela jenom na to, jak dnešek strávím s Blaisem a nic mě netížilo. Byla jsem prostě šťastná.

Coldplay - For You

2. října 2011 v 13:11 | *Christen |  Hudba
Dneska potřebuji něco uklidňujícího, nenásilného a pomalého. Proto jsem se rozhodla pro Coldplay.