Díl 1. Nemístné představy

19. října 2011 v 21:13 | *Christen |  Případ pro psychopata
Naprostá cípovina, která se v životě nestane, jenže nemůžu si pomoct. Prostě, idol! A víc neprozradím. J

Proč je název takový jaký je? Sama nevím :)

"Nejdu tam, nesnáším to a ty to víš!" Rozčilovala jsem se ve čtvrtek, když nám skončilo vyučování. Čtvrtek, nejčernější bod v celém tomhle týdnu, jindy tak nádherně volný, dnes hýzdila událost zvaná: 1. prodloužená a nejhorší na tom je, že posledních pár volných chvil před tou šíleností utíká jako by se splašil čas. Hýzdila proto, že taneční nesnáším, nejde mi to a pokaždé přijdu domů s nohama oteklýma až hrůza. A to mluvím o normálních lekcích. Co mám čekat od prodloužené?
"Uklidni se Em, nikdo ti nekáže, abys tam chodila, vždyť-"
"Že ne? A rodiče jsou jako co? Nemluvě o tom, že jsou na mě nasraní, jelikož jsem je nepozvala! A už vůbec nemluvím o tom, že tančím s o tři hlavy menším klukem, vždyť je mi po prsa!" Zoufale jsem se chytala za hlavu a modlila se ke všem svatým, abych si po cestě domů zlomila nohu. Ale možná ani to by nebyl dostatečný důvod, abych tam nemusela jít. Ne pro mé rodiče.
"Em, zlato, klidni hormon! Já to chápu, nechce se ti tam jít, ale nemusíš to otrávit i nám!" Nám znamenalo Ev, Deb a Slim. Slim se ve skutečnosti jmenuje Simona, ale je tak hubená, že jí prostě nemůžeme říkat jinak a Deb je celým jménem Debora.
"Já vím, já vím, promiň Evy, jsem z toho jen strašně vystresovaná. Půjdu se domů převléct a nachystat, pak na mě můžeš zazvonit. Debi, Slim, večer se uvidíme, zatím zdar." Rozloučila jsem se a upalovala na tramvaj. Evka běžela hned za mnou a jen tak tak jsme to stihly.
Dorazila jsem domů něco kolem jedné hodiny odpoledne. Naložila jsem se do vany, přidala jsem si tam pěnu a zůstala tam asi hodinu. Vyfénovala jsem si vlasy a snažila se vymyslet, jaký účes si mám vytvořit. Rozhodla jsem se pro vysoký drdol, do kterého jsem si potom připnula umělou červenou růži. Lehce jsem se namalovala a snažila se vybírat jen ty odstíny, které se hodily k šatům. Bohužel má zásoba očních stínů se vztahuje na bílou, černou, zlatou a hnědou. Musela jsem tedy zvolit hnědou. Orámovala jsem si víčko tužkou, nařasenkovala a konec. Oblékla jsem si karmínové šaty nad kolena. Úplně jednoduché, trochu balónové s černou síťovinou šikmo od pasu k lemu a v pase byla velká černá mašle. Zkontrolovala jsem se v zrcadle a byla jsem se sebou celkem spokojená.
O půl páté na mě zazvonila Ev a já se neochotně vyplazila z domu. "Ani nevíš, jakej mám strach. Ještěže tam naši nejdou." Svěřila jsem se jí. Evka jen horlivě přikyvovala.
"Naši dneska přijedou pozdě z práce, takže to nestihnou. Jediný, kvůli čemu se rozčilují, je to, že jim propadnou lístky." Protočila modré oči a pohodila svými blond vlasy. Zasmála jsem se a potom jsme šli mlčky. Když jsme dorazily před budovu, v níž byl sál, nervózně jsem se rozhlédla a v duchu se uklidňovala. Věděla jsem, že za tři hodiny už odtud budu odcházet a to jediné mi pomáhalo se uklidnit.
Když jsme vešly do sálu, skoro všichni už tam seděli na židličkách. Pospíšily jsme si k našemu stolu, odkud na nás mávala Slim s Deborkou. Přezuly jsme se a mlčky čekaly na zahájení "generální" zkoušky. Přejížděla jsem po celém parketu a nemohla jsem najít toho svého "prcka". Prostě tam nebyl! Uklidňovala jsem se, že po zkoušce přijde, a že polonézu už spolu tančit budeme. Prozatím na mě vyšel nějaký brýlatý kluk s mastnými blond vlasy. Při tangu jsem zakopávala o vlastní nohy a jive jsem doslova odskákala se zavřenýma očima.
Právě zahájili začátek prodloužené a můj partner nikde. Zděšeně jsem si stoupala na špičky a marně ho hledala. Instruktoři vyhlásili pánskou volenku, ale žádný brýlatý ani jiný kluk si pro mě nepřišel. Stála jsem tam jak tvrdý Y a bezradně jsem zírala na špičky svých nových bot.
"Smím prosit?" Podívala jsem se na teď již mého partnera, který měl dost tvrdý ruský přízvuk, a okamžitě jsem pohled odvrátila. Chvíli jsem přemýšlela, jestli je to vůbec možné. Ne není. Určitě to byl špatný vtip. Snažila jsem se nedat najevo svůj údiv.
"Ty tu nechceš být, viď." Odtušil chvíli potom, co zahájily počáteční polonézu, a já si domyslela, že se právě v tuto chvíli usmívá. Nemohla jsem se podívat, protože jsem si uvědomovala, že bych na něj koukala s otevřenou pusou. Ten onen kluk, co s ním právě tančím polonézu, byl neuvěřitelně přitažlivý. Byl to sympaťák a já si uvědomila, že jen pár vteřin v jeho přítomnosti mi stačilo k tomu, abych začala mít nemístné představy. Mít volnou ruku, liskla bych si jednu pořádnou facku.
"Proč myslíš?" Dostala jsem ze sebe s pohledem pevně upřeným dopředu.
"Nejsi uvolněná, neužíváš si to, navíc mám dojem, že se mě bojíš." Potichu se zasmál nad posledním faktem a já se odvážila podívat se na něj koutkem oka. Chyba! Rychle jsem se odvrátila na druhou stranu a viděla před sebou černé a červené tečky. Panebože, nic horšího se mi stát nemohlo. Kluk, kterého ani neznám, se mi z naprosto nejasného vloudil do mysli a ne a ne vypadnout! Je to vůbec možné? Ne není. Uklidňovala jsem svoje zrychlené údery srdce a na mysl se mi opět vkrádaly TY představy. Pěvně jsem zavírala oči a snažila se nemyslet, přičemž jsem zakopla o něčí nohy, nejspíš o mé vlastní. "Panebože," vykřikla jsem, až se několik párů před námi otočilo. Naštěstí mi můj "partner" pomohlo nabýt potřebnou rovnováhu a díky němu jsem se tak tak udržela na nohou. "Promiň," zachraplala jsem.
"Nic se neděje," odpověděl s přihlouplým úsměvem. To mě rozčílilo.
"Čemu se jako směješ? Zdá se ti tu snad něco vtipnýho?" Úplně scestně jsem na něj vyjela. On se jen ještě víc usmál a já se zamračila. Musel na nás být vážně pěkný pohled.
"Nesměju se tobě," po chvíli promluvil a já se na něj tázavě otočila. "A čemu tedy?"
"Já ani nevím," odpověděl a lehce pokrčil rameny. Zaškaredila jsem se ještě víc. "Ať už to skončí," zaškemrala jsem potichu. Tentokrát se doopravdy zasmál. "Hej," drbla jsem do něj. Nikdo se mi smát nebude, i když… Vidět se z jiného pohledu směju se jak šílená. Musela jsem vypadat jak hloupá navztekaná malá holka.
"Jak se jmenuješ?" změnila jsem výraz a snažila jsem se znít přívětivě.
"Alexander, jak ty?" otázal se a z toho jeho přízvuku mě mrazilo v konečcích prstů. Připadala jsem si jako v ruské mafii.
"Ema," opáčila jsem, ale už nic nedodala.
Polonéza skončila. Toto celé se událo v necelých čtyřech minutách a já si ani doteď nevšimla, že celou tu dobu kluci v ruce drželi kytku pro svoji partnerku. Alexander nedržel nic. Omluvně se na mě podíval a řekl: "Omlouvám se ti, moc, ale byl jsem povolán na poslední chvíli a nestihl jsem žádnou kytku koupit," zadíval se na mě a čekal na moji reakci.
"V pohodě," zněla má odpověď. "Počkej, jak povolán?" Ptala jsem se ho, když mě odváděl ke stolu.
"Zaskakuju za svého kamaráda, jako asistent. Loni jsem si udělal kurz a tak jsem byl požádán, jestli bych to nemohl vzít za něj." Vysvětlil mi. Sedla jsem si ke stolu a poděkovala mu za "tanec". "Nemáš za co," odpověděl mi. "Máš tu volno? Nikoho tu neznám, nemám si ke komu sednou…" nesměle - hloupé slovo - se na mě podíval a udělal takový obličej, že jsem se rozesmála. "Jasně, ale přišoupni si židličku, tady sedí holky." Usmála jsem se a v duchu jsem si blahopřála, jak to všechno bravurně zvládám. "Děkuji," vděčně se usmál a sedl si na ukradenou židli.
O chvíli později se vrátily i holky a házely na mě střídavě údivné a významné pohledy. Nepatrně jsem zakroutila hlavou a otočila se na Alexandera. "Tohle jsou mé spolužačky, Slim, chci říct Simona, Evka a Debora. Holky, tohle je Alex," představila jsem je a v duchu už jsem si bouřlivě tleskala. "Moc mě těší," s každou mojí kamarádkou si Alex potřepal rukou a na každou se usmál. Myslím, že na ně udělal výborný dojem. Málem až zbožně na něj hleděly.
Po chvilce za Deb došel její kluk a někam spolu zmizeli. Nejspíš do víru tanečního parketu. Ev se Slim o něčem bouřlivě diskutovaly a občas mrkly po Alexanderovi. Neudivilo mě to, já sama měla problém na něj nezírat a tak jsem se zabavila hraním si s prsty u nohou. Zábava, to vám řeknu.
"Takže ty jsi druhačka…" Spíš než jako otázka to vyznělo jako domněnka a já si uvědomila, že asi neumí příliš dobře česky. Volil jen jednoduchá slovíčka a věty, což mě trochu překvapilo.
"Jo. Hele, ty tu nebydlíš, že ne?" Vyhrkla jsem otázku, ještě než se mi stihla zformulovat v hlavě. Zamračila jsem se nad tím, jak to vyznělo, protože už strašně dlouho se snažím neplácat všechno to, co mám na jazyku.
"No, ne, já tady studuji na Univerzitě Palackého. Bydlím v Norsku." Odpověděl s lehce přimhouřenýma očima.
"Tak moment, bydlíš v Norsku, máš ruskej přízvuk a studuješ v Olomouci, jak tomu mám rozumět?"
Alex se zasmál. "Ono je to ještě o něco složitější, do svých čtyř let jsem bydlel v Minsku, potom jsme se odstěhovali do Norska. Často jsem cestoval i do Moskvy, ale potom jsem se zkontaktoval se Štěpánem, to je ten asistent, co ho dnes zastupuji, a rozhodl se jít studovat do Olomouce. I takové věci se stávají." Vysvětlil mi a já přemýšlela, jestli vůbec ví, co ta poslední věta znamená, protože mi do toho kontextu vůbec neseděla, přesto jsem kývla a vstřebávala právě přijaté informace.
"To je pěkná životní story, a jestli se můžu zeptat, odkud znáš toho Štěpána?" Vyzvídala jsem dál neomaleně. Liskla bych si za to, ale bylo tu moc svědků, navíc pěknej kluk vedle mě.
"Potkali jsme se na jedné akci v Moskvě, on tam byl na nějakém tanečním soustředění a já tam byl na soutěži ve zpěvu a-"
"Moment, na soutěži ve zpěvu… máš pro mě ještě nějaké další překvapení?" Zasmála jsem se a kroutila hlavou nad jeho slovy. Ujasněme si to. Krásný, milý a nadaný. Takový někdo existuje? A já myslela, že taková můžu být jen já. Neberte to špatně, ale cvičím svoje sebevědomí.
"No, už ne, ale jo, počkej. Ještě hraji na housle a taky klavír a to už je asi všechno."
"Paráda, se svojí desetiletou praxí hry na klavír si teď připadám jako troska. Dobře no, a vyhrál jsi soutěž?" Doufala jsem, že řekne ne. Jsem strašně nepřejícná. Chci být taky v něčem nejlepší!
"Jo, vyhrál…" Usmál se a já se na oplátku zaškaredila. Namyšlenej frajírek. Nebo možná začínám být já namyšlená, nevím.
"Paráda." Odpověděla jsem s myšlenkami mířícími úplně jinam. Už zase? Dupla jsem si na nohu podpatkem, až jsem zkřivila obličej bolestí.
"Stalo se něco?" Překvapeně se mě zeptal.
"Né…" zaskučela jsem se slzami v očích. Bolest naneštěstí rychle ustoupila a tak jsem mohla opět přemýšlet. Paráda.
"Pojď si ještě zatančit." Takový rozkaz?
"Ne, dík." Odpověděla jsem s kyselým výrazem.
"Ale já se tě neptám." Řekl mi s úsměvem. Začala jsem protestovat, ale to už mě táhl na parket.
Bylo půl desáté, když jsem s bolavýma nohama a se strašnou potřebou jít na záchod, vyšla z budovy. Spěchala jsem na tramvaj tak rychle, jak mi to puchýře na nohách dovolily. Nechtěla jsem tam být už ani minutu, ale pořád jsem se rozhlížela po Alexovi. Ano, prostě se mi líbí, no a co? Jenže ten nebyl k nalezení, tak jsem se na to vykašlala a spěchala na tramvaj, která už mířila k zastávce. Stihla jsem ji, což bylo velké štěstí, neboť můj močový měchýř by čekání dalších několik minut nemusel vydržet. Vzpomněla jsem si, že jsem tam nechala holky, ale co, ony si poradí a já spěchala domů.

Týden utekl jak voda, bohužel. Protože dnes byla opět lekce tanečních. Na Alexandera už jsem moc nemyslela, vlastně vůbec a tak jsem se neměla na co těšit, navíc dnes už tam asi nebude. Jaké bylo překvapení, když si pro mě při pánské volence přišel.
"Ahoj," usmál se a vedl mě po parketu.
"Nazdar," jak ten se mi mohl líbit? Vysvětlete mi to někdo prosím! Dobře, už jsem si vzpomněla.
"Kam jsi po té prodloužené tak rychle zmizela?" Vyptával se mě.
"Co kam jsem zmizela, spěchala jsem domů, zařekla jsem se, že už mě tu nikdo nikdy neuvidí."
"Tak co tu děláš?" Zeptal se s andělským výrazem ve tváři.
"Snažím se nezbláznit," odpověděla jsem a nedívala se na něj. Zase se mi vracejí představy, takže budu muset přistoupit k sebetrestání. Opět. Vyčíhla jsem si to a omylem jsem podšoupla svoji nohu tam, kde jsem měla vypočítáno, že dopadne ta Alexova. Povedlo se. Bolest nebyla sice nijak velká, ale svůj účel to splnilo. A co víc, ještě se mi za to omluvil. Potichu jsem se zasmála a čekala na konec lekce.
Byla teprve přestávka a já jsem s ostatními kuřáky i nekuřáky vyletěla ven z budovy rychlostí blesku. Zapálila jsem si a byla pro tuto chvíli spokojená. Vedle mě postávala Slim s mírně nakrčeným nosem. Nesnášela cigaretový kouř a já to dobře věděla. Ale ona jediná, což bylo vážně divné, se mnou byla ochotná jít. A proč, jsem zjistila záhy.
"Ten Alexander," začala, "víš, že se na tebe pořád tak pěkně dívá?" Ta aby nevyužila situace zjistit nové drby.
"Fakt? Toho jsem si nevšimla," odpověděla jsem jí a celou tu věc jsem vůbec nebrala vážně, protože znám Slim moc dobře. Známe se od narození a vždycky to byla strašná kecka a drbna. Už ve druhé třídě věděla o všem, co se kde děje, i když se to vůbec nedělo. Ale ona o tom prostě věděla.
"No fakt! Všimni si toho, až si pro tebe přijde." Řekla a vyplázla na mě jazyk. Protočila jsem oči a potáhla si. Když jsem tak o tom uvažovala, proč si pro mě dneska přišel? Jasně, nikoho tu nezná, ale asistenti si přece chodí až pro ty, co zbyli. Vypadala jsem snad, že si pro mě nikdo nepřijde? Zamračila jsem se. Slim si toho všimla a zasmála se. "Co je? Ty sis toho všimla, co?" Spokojeně se usmála a málem jsem viděla, jak jí v hlavě šrotují kolečka, jak se snažila dát dohromady všechny podrobnosti.
Nadechla se, "ne! Buď už laskavě zticha, aspoň jednou, prosím!" Umlčela jsem ji. Uraženě pohodila zrzavými kudrnami a naštvaně odkráčela pryč. Ajaj, to zas bude ignorace nadlouho. Dokouřila jsem a vydala se zpátky do sálu. Viděla jsem Alexe, jak stojí kousek ode dveří a když mě zmerčil, rozzářil se a zamával mi. Zajímavé. Ne, divné. Nechápavě jsem se usmála, ale nešla za ním. Potřebovala jsem si sednout. Nutně. Mé nohy už tu hodinu a čtvrt nevydrží, tím jsem si byla naprosto jistá.
Sedla jsem si a Alex se zjevil vedle mě. "Je ti něco?" zeptal se se zájmem.
"Jen mě bolí nohy," odpověděla jsem a mnula si kotníky.
"Promiň, to bude určitě tím, že jsem ti stoupl na nohu, promiň, promiň, promiň." Říkal to tak roztomile, až jsem se musela smát. "Dobrý, to není tím, mám puchýře," vysvětlila jsem mu a snažila se nevnímat řezavou bolest na špičce chodidla.
"A nechceš zůstat sedět? Domluvím to u lektorů." Co taková starost? Všimla jsem si, že za ním stojí Slim a významně se usmívá. Naštvala jsem se.
"Ne, díky, já to zvládnu." Puf a tu atmosféru jsem jednou větou úplně zkazila, nebo ne větou, spíš tónem, kterým jsem ji řekla. Trošku mě to zamrzelo, ale mohla jsem si za to sama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Steph Steph | Web | 19. října 2011 v 21:32 | Reagovat

ještě!ještě!ještě!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama