Díl 2. Rozhodnutí

25. října 2011 v 22:17 | *Christen |  Případ pro psychopata
Dneska je to jen takhle kratičké, protože nemám nějakou psací náladu, už jen tohle málo je sračka a nechtěla jsem si pokazit děj. Tak aspoň něco, doufám, že se vám to bude alespoň trošku líbit. Dobrou noc, *Chris =)

Byl konec lekce a já se pomalu loudala ze sálu k šatně, abych si vyzvedla svůj kabát. Lidé, co stáli okolo, vypadali, že se dobře baví. Já si tak nepřipadala. Byla jsem smutná, v depresi, měla jsem zkrátka špatnou náladu. Nevěděla jsem proč, ani kvůli čemu. Z ničeho nic se můj mozek zbláznil a vysílal jen samé negativní myšlenky. Je mi za pár dní sedmnáct, skoro žádné zkušenosti s kluky, zůstanu snad nakonec úplně sama? Podobné otázky se mi nořily v hlavě, a ačkoliv jsem se snažila, jak jsem chtěla, nešly odstranit.
"Už odcházíš?" Slyšela jsem Alexandrův hlas přímo za mnou.
Otočila jsem se na podpatku, chvíli přemýšlela co říct a už jsem si docela zvykla na to, že se po mně ostatní divně dívají, když se s ním bavím. Závistivě? Potutelně? Nevím, nedokážu to identifikovat.
"Mám ještě nějaké věci do školy, takže spěchám domů." Trošku jsem zalhala.
"A to ti mám věřit? Neznám jediného člověka, kterému by se ještě chtělo po tanečních učit." Usmál se na mě.
"Tak tahle výmluva nevyšla,"odtušila jsem nahlas a povzdechla si. "Jsem unavená, zavírají se mi oči." Řekla jsem mu, teď už popravdě. A ještě ke všemu mě rozbolela hlava, jo, nejvyšší čas jít domů.
"To je škoda, myslel jsem, že bychom mohli jít ještě někam sednout." Pokrčil rameny, ale viděla jsem na něm jakési zklamání. Bylo mi to líto, tak moc jsem s ním chtěla někam jít!
"Omlouvám se, ale budu ráda, když zvládnu dojít domů." Usmála jsem se na něj, trošku omluvně a čekala, co řekne.
"Dobře, doprovodím tě domů, nevypadáš moc zdravě, ještě se někde složíš a co potom?" Lehce se zasmál, ale věděla jsem, že má starost. A to bylo to pěkné. Viděli jsme se dvakrát, přitom jsem o něm věděla už skoro všechno. Připadala jsem si jako ve snu. V krásném snu, ze kterého se brzo probudím. "Dobře," souhlasně jsem přikývla a vydala se na zastávku, Alex mi šel v patách.
"Ty boty jsou tak nepohodlný, já nechápu, proč zrovna dnes jsem si nevzala boty ne přezutí." Rozčilovala jsem se na zastávce.
"Tak si pojď sednout, ať si trošku odpočineš." Alex nečekal na moji reakci a stáhl mě k sobě na lavičku. Seděla jsem vedle něj, mlčky si prohlížela svoje ruce a přemýšlela jsem. Znám ho chvíli, je možné, abych byla zamilovaná? A u mě bych se ani nedivila. Jsem věčně zamilovaná, pořád do někoho jiného, střídám kluky jako ponožky, ale ne stylem, že bych s jedním chodila, hned se s ním rozešla a potom začala chodit s dalším. Ne, myslím to tak, že se mi pořád někdo líbí, ale pokaždé se dočkám jen zklamání, tak to zkouším přerazit něčím (někým) jiným. Funguje to, ale ta věčná zklamanost už mi leze na nervy.
"Jak je to možný?" opět jsem vyhrkla otázku dřív, než jsem si stihla uvědomit, na co se vlastně chci zeptat.
"Jak je možné co?" Nechápavě se zeptal Alex.
"Jak, jak, no jak je možný, že se s tebou cítím tak příjemně a dobře, když na druhou stranu z tebe mám určitým způsobem strach a ještě ke všemu myslím na věci, na který bych myslet neměla?" Vysypala jsem ze sebe a chtěla jsem si lisknout. Udělám já konečně někdy něco s tou svojí zbrklostí? Musím říkat všechno to, co mám na jazyku? Je to nutné?
"To bys měla vědět ty sama, nemyslíš? Ale nechápu, proč ze mě máš strach, mě se bát nemusíš," řekl, přisunul se o kousíček blíž a donutil mě, abych se na něj podívala. Díval se na mě soustředěně, snažil se ze mě vyčíst, jak to myslím. Jenomže už kolik kluků mi řeklo, že ze mě nikdy nic nevyčetli, že jsem tajemný jako hrad v Karpatech.
"Já nevím, nevím, jak to říct, vysvětlit. Víš, jsi skvělej kluk, oblíbila jsem si tě. A nechápej to špatně, ale mám strach, že tě neberu jen jako normálního kamaráda." Vykoktala jsem. Jestli tohle mělo být vysvětlení, že se mi líbí, nemusel by to být Nor, Bělorus, nebo co to je, aby to nepochopil. Ale z jeho výrazu jsem poznala, že to pochopil. Usmál se tím nejkrásnějším úsměvem, jaký jsem u něj ještě neviděla, nejspíš si ho schovává pro takovéhle situace. Jenže právě v tuto chvíli jsem si uvědomila, co jsem právě způsobila. Tohle jsem nechtěla. Líbí se mi, to jo. Ale nejsem si jistá, že bych chtěla, aby to pokračovalo tímhle směrem.
A to je moje další typická vlastnost. Už mám na dosah ruky, to, co vlastně chci, jenže zpanikařím a začnu couvat. Dělám to ve všem. Je to šílené a štve mě to, ale nic už s tím asi neudělám. Alex se na mě pořád díval tím samým způsobem a já si uvědomovala další fakta, která jasně svědčila tomu, že není šance, abychom spolu byli. Jasně, asi přeháním, třeba se mnou ani nic mít nechce, ale přece jenom. Už jen samotný fakt, že je o skoro 9 let starší. Že když mu bylo osmnáct, mně bylo devět a tak podobně. Nebo že bydlí v Norsku, a kdybychom to spolu třeba mysleli opravdu vážně, byla bych zklamaná, že za pár let dostuduje a odjede domů. V té chvíli jsem se rozhodla, že to není možné a že pokud v tomhle rozhodnutí chci vytrvat, měla bych ho vidět už jen minimálně.
Naštěstí mi zrovna jela tramvaj, vyskočila jsem na nohy a otočila se zpátky na Alexandera. "Promiň, už musím jít," a když jsem viděla, že se zvedá, aby mě následoval, zarazila jsem ho. "To není nutné, domů trefím, dobrou noc." Rozloučila jsem se a nastoupila do tramvaje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama