Konečně šťastná

2. října 2011 v 16:25 | *Christen |  Billie Ileyová - studentka školy čar a kouzel v Bradavicích
Tak je tu další slibované pokračování povídky. Dneska je to kratší, protože nemám moc času, ale snad to nijak zvlášť nevadí. :)

Konečně šťastná


Celý jeden měsíc se nedělo nic zvláštního. Čas jsem trávila nejvíc sama v knihovně, nebo jsem si ho zkracovala spaním. Pansy nejspíš udělala, co jsem jí řekla, ale po škole se zase roznesly jiné drby. Například, že jsem určitě na straně zla a že jsem Voldemortova pravá ruka, takže se mi všichni vyhýbali velkým obloukem. Pansy byla spokojená, že se po škole i tak šíří lži o mně, ale bylo mi to už fuk. Poprvé za celou svoji školní docházku lituji, že nejezdím na prázdniny domů. Chtěla jsem být odsud hodně daleko. Měla jsem pocit, že se zblázním. Na učení jsem neměla ani pomyšlení a také to podle toho vypadalo. Profesorka McGonagallová ze mě byla úplně na nervy a jednou si mě dokonce po hodině zavolala do kabinetu a ptala se mě, co se to se mnou děje.
"Vy jste neslyšela, co se o mně povídá?" zeptala jsem se jí s hlavou skloněnou k zemi.
"Co máte na mysli? To, že jste údajně Pansy Parkinsonové přebrala Draca Malfoye, nebo to, že jste smrtijedka první třídy?" Posměšně se zasmála a tímhle mě totálně odrovnala. V té chvíli jsem si uvědomila, jak hloupě se k tomu stavím. Problémy je třeba vzít na vědomí, to je první krok a druhý krok je, s nimi něco udělat. Otázkou ale zůstává, jestli se mi to povede nebo ne. Každopádně vím, že se nemůžu před každým schovávat do ulity jako šnek. To nemá cenu, tím se nic nevyřeší. Byla jsem ráda, že mi alespoň někdo věří a najednou mi ty zvěsti okolo mě připadaly tak hloupé, že jsem si vůbec nedokázala představit, že tomu může někdo věřit.
Byl už listopad a venku se poměrně hodně ochladilo. Zrovna jsem šla na páteční hodinu lektvarů, když mě doběhl Zabini.
"Ahoj," pozdravil mě s nejistým úsměvem na tváři.
"Čau," odpověděla jsem mu a ani jsem se neobtěžovala se na něj podívat.
"Asi jsi na mě naštvaná a já se ti vůbec nedivím. Nechoval jsem se k tobě fér, ale," asi nevěděl co říct, nebo spíš nevěděl jak to říct. "Ale trochu mě zarazilo, že se zajímáš o Malfoye," když si všiml mého výrazu, trošku se začervenal a ihned dodal. "Promiň, já vím, že je to blbost, teď už tomu věřím, ale předtím… Pansy to vykládala tak věrohodně."
"Jestli věříš Pansy, pak jsem se v tobě dost zmýlila a docela mě to překvapuje," opáčila jsem pohrdavě. No, skoro dva měsíce prožité jako samotář na mě zanechaly stopy a udělaly ze mě nerudnou, panovačnou holku.
Zabini na mě vykulil oči, ale pak rychle nasadil svůj obvyklý znuděný pohled. "No, chtěl jsem se ti jen omluvit a…" A v tu chvíli jsem si uvědomila, že se nepřišel jen omluvit. Chtěl mi říct něco, co ho už dlouho trápilo. Rychle jsem tedy zhodnotila situaci, a když jsem zjistila, že mám ještě deset minut volno, zatáhla jsem ho do jedné z volných učeben a snažila jsem se nevypadat zaskočeně.
"Blaisei, poslouchej mě dobře," nad oslovením 'Blaise' se trochu pozastavil, protože byl zvyklý, že jsem ho vždycky oslovovala jen příjmením, stejně jako to dělali všichni studenti Zmijozelu.
"Beru na vědomí, že Pansy se dokáže vetřít ke každému a všem věrohodně vylíčit nejnepravděpodobnější věci o mně, ale trochu mě to u tebe zamrzelo." Řekla jsem mu popravdě.
"I mě to mrzí, nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo, já - no, já, dost mi na tobě záleží a nechtěl bych, aby se mezi námi cokoliv pokazilo." Jestli to mělo být 'vyznání lásky' pak bylo sice negramotné, ale naprosto zřejmé.
"Mám tě taky ráda, Blaisei, a jsem opravdu ráda, žes konečně přišel k rozumu." Usmála jsem se na něj a vyčkávala, co se bude dít. Blaise mi úsměv oplatil a snažil se nedat najevo, jak je nervózní. Postoupila jsem k němu a zlehka ho políbila na rty. Blaise si mě pěvně přitáhl k sobě a objal mě kolem pasu. Polibky s ním byly procítěné a byl to hřejivý pocit být po tak dlouhé době u někoho takhle blízko.
Když jsme se od sebe po chvíli 'odtrhli', usmál se na mě, políbil mě na čelo a pak mě pustil. Trošku jsem zavrávorala, když jsem si uvědomila, co se stalo, a přistihla jsem se, že se připitoměle usmívám. Ještě chvíli jsme tam takhle stáli, ale moc času už do zvonění nezbývalo.
"Měli bychom jít, ať nepřijdeme pozdě na hodinu." Řekla jsem se stále tím stejným přihlouplým úsměvem.
"Máš pravdu, půjdeme," usmál se Blaise, chytl mě za ruku a vyvedl mě ven na chodbu. Jak jsme tak procházeli kolem jednotlivých studentů, cítila jsem na sobě jejich pohledy. Ukazovali si na nás a něco si šeptali. Bylo mi to jedno. Byla jsem šťastná a spokojená, že nejsem sama. Že už jsme na všechno teď byli dva. Tak krásný pocit jsem už dlouho nezažila a vděčně jsem Blaiseovi tiskla ruku.
Když mě dovedl do sklepení před třídu, kde jsem měla mít dvouhodinovku lektvarů, rozloučil se a odešel. A já tam jen zhypnotizovaně stála a dívala se za ním, jak mizí v chodbě. Otevřela jsem dveře do učebny a zjistila, že hodina už začala. Všichni seděli na svém místě a něco míchali v kotlících. Když jsem vešla, stočilo se na mě všech 21 pohledů. Křiklan v učebně nebyl, tak jsem toho využila a rychle jsem zaplula do své lavice. Viděla jsem, jak někteří moji spolužáci zakroutili hlavou. Jistě, chodím často do hodin pozdě. Rychle jsem si vytáhla potřebné ingredience a učebnici.
"Hej, Margaret," zavolala jsem k sousednímu stolu na moji spolužačku. Ta se na mě otočila a myslím, že jí nebylo moc milé, že na ni mluvím. Jistě, už jsem zapomněla, že si o mně každý myslí, že jsem zlá. No co, je na čase jim ukázat, že ne.
"Jakej lektvar dneska děláme?" Otázala jsem se jí a nevšímala si jejího nervózního výrazu.
"Dneska jsme začali s přípravou mnoholičného lektvaru, ale potrvá to měsíc. Teď si máme namíchat jen první tři ingredience dohromady. Potom prý budeme míchat nápoj lásky." Při posledních slovech se usmála, jakoby zapomněla, že se mě má bát, potom si na to ale nejspíš vzpomněla a rychle se začala opět věnovat svému kotlíku.
Po lektvarech jsem měla Přeměňování, potom Kouzelné formule a nakonec obranu proti černé magie. Odpoledne už jsem měla volno. Šla jsem na oběd a po cestě jsem potkala Pansy Parkinsonovou. "Tak ty chodíš se Zabinim, jo?" Promluvila na mě a zachichotala.
"Do toho ti nic není," sladce jsem se na ni usmála. "Ale pro tvoji a vlastně informaci celé školy, ano, chodím s ním." Nechala jsem ji tam vykuleně stát, prošla jsem kolem ní a spokojeně se usmívala. Když jsem vešla do Velké síně, židle byly už téměř plné. Jen jediná židle byla volná. Mezi Blaisem a Malfoyem. Šťastně jsem se vydala za Blaisem a už jsem se těšila, až spolu o víkendu něco podnikneme.
"Ahoj," pozdravila jsem ho a sedla si vedle něj. Blaise se šťastně usmál a objal mě kolem pasu. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a čekala jsem na oběd. Měla jsem příšerný hlad. Nikdy by mě nenapadlo, že budu někdy chodit s o dva roky mladším klukem a už vůbec ne, že s ním budu šťastná.
"Billie, jsem dneska pozvaný na nějaký sedánek ke Křiklanovi, doufám, že půjdeš se mnou, co říkáš?" Přitiskl si mě k sobě ještě blíž a vyčkával na odpověď.
Všimla jsem si, jak nás s nelibostí pozoruje Malfoy a stejně jako Zabini, čeká na odpověď.
"Jasně, to bude skvělé," přikývla jsem a koutkem oka jsem viděla, že se Malfoy s nakrčeným nosem otočil na druhou stranu a začal se bavit s Pansy Parkinsonovou, která si k němu právě přisedla a podle jejího výrazu ve tváři byla v sedmém nebi, že se jí Malfoy věnuje. A co mi bylo po tom? Stejně už jsem myslela jenom na to, jak dnešek strávím s Blaisem a nic mě netížilo. Byla jsem prostě šťastná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lúthien Lúthien | Web | 4. října 2011 v 20:39 | Reagovat

To je naprosto skvělý!! Ted se jdu sice koupat, ale zítra si určitě přečtu i tech předchozích několik kapitol,jelikož mě to moc zaujalo. Píšeš vážně úžasně a já se nemůžu dočkat až se dám do čtení. :) Právě sis získala čtenářku :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama