Úvod k zasazení do děje

26. listopadu 2012 v 23:13 | *Christine |  Davídek
Příběh o setkání dvou mladých lidí podle skutečné události. A o tom musím něco vědět, když je to můj příběh. :)
Enjoy it!

Bylo 15. července 2012. Měla jsem jet se školou na sportovně-turistický kurz do Chorvatska a strašně moc se mi tam nechtělo. Byl to skoro měsíc, co jsem se rozešla s Jakubem a přesto mi bylo pořád smutno.
Nešťastně a zkroušeně jsem za sebou táhla kufr na kolečkách, který jsem si dva dny před odjezdem byla vyzvednout u dědečka. Byl od známé podvodní firmy Beck a ačkoliv jsem se za to trošku styděla, že moje rodina tomuto davovému šílenství také propadla a nechala se nachytat, když si objednala nějakou sadu hrnců, které měly být za opravdu velmi unikátní cenu, vlastně skoro zdarma! K tomuto "výhodnému" nákupu (v přepočtu asi tak za 20 tisíc) dědeček dostal tři cestovní kufry jako dárek. Zpětně si říkám, že ten dárek ho přišel celkem draho.
Došla jsem na parkoviště, odkud jsme měli odjíždět a pozdravila se se svými kamarádkami a také spolusedícími v autobuse, zaparkovala jsem kufr vedle těch jejich a netrpělivě jsem si šla zapálit. Je to strašný zvyk, ale bohužel, už taková jsem.



Když jsem dokouřila a úspěšně típla cigárko, vrátila jsem se zpátky a kousek od mého kufru už stál můj spolužák a také celkem dobrý kamarád Marek a vedle něj neznámej kluk. Nevěnovala jsem mu pozornost, věděla jsem sice, že má s Markem jet nějaký jeho kamarád, ale víc mě to nezajímalo.
Asi za deset minut, nám učitelky přišly oznámit, že autobus bude mít půl hodiny zpoždění, protože se dostal do nějaké kolony, či co. Nejen, že jsem byla nešťastná, že jsem musela jet pryč z mýho milovanýho města, ale ještě ke všemu jsem musela tvrdnout na nějakým blbým parkovišti, kde jsem se příšerně nudila.




(Asi po deseti minutách v "hrůzobuse", to jsme ještě nevěděli, co všechno nás čeká)
Po půl hodině přijel autobus a my konečně nastoupili dovnitř. Mé kamarádky zabraly 5tku vzadu v domnění, že jsou to nejlepší místa. Opak byl pravdou a my toho už po dvou hodinách krutě litovaly.Na asi třetí zastávce za mnou přišla Míša a když jsme si sedly na patník na nějaké rakouské benzince značky OMW, naklonila se ke mně a pošeptala mi: "Ty, ale ten Markův kamarád není vůbec špatnej!" A pokývala hlavou k Markovi a jeho kamarádovi.
Já se na ni jen nesouhlasně zaškaredila a poklepala si na čelíčko. Neberte to špatně, já se na něj ani pořádně nepodívala, jediný co si pamatuju z té přestávky v souvislosti s ním bylo to, že na sobě měl šedý tepláky.
Dál probíhala cesta celkem poklidně a nezajímavě, až na to, že jsem seděla na prostředním místě vzadu, neměla jsem si o co opřít hlavu, takže jsem spala na prsou Sabči, a nohy jsem měla nad někým, kdo ležel na chodbičce, už si nepamatuju, kdo tam ležel. To vše se dalo ještě celkem skousnout, ale to vedro které tam panovalo bylo nechutné. Sotva jsem pustila klímu, začalo mě bolet v krku a sotva jsem ji vypla, myslela jsem, že umřu na udušení, nebo usmažení mozku a celé centrální nervové soustavy. Bylo to odporné!




(Asi takto vypadala moje "spací poloha uprostřed pětky vzadu v autobuse)


Kolem 8 hodiny ranní, mě Míša pustila k okýnku, abych se konečně vyspala, od šesti od večera jsem totiž nebyla schopná usnout. Málem jsem ani nedosedla k vytouženému místu - kde bylo jakžtakž přijatelno, protože klimatizace fungovala a já se mohla přikrýt svojí dekou s motivem psa, - a už jsem spala. Byla to taková slast, na chvíli si odpočinout. Ale nic netrvá věčně a můj spánek rozhodně věčný nebyl, nebyl ani delší než něco přes hodinku a půl, když mě probudila šílená rána a po každé akci musí následovat reakce a to bylo následné prásknutí hlavou do okna. Byla jsem tak unavená, že jsem ani nechtěla otevírat oči, ale když jsem slyšela okolo sebe vzrušené a rozčílené hlasy, rozespale jsem vykoukla zpod deky. Všichni se otáčeli směrem dozadu a najednou se začaly ozývat výkřiky na řidiče: "Vypadl kufr! Nevidíte, že právě vypadl kufr." Zpomalená nedávným spánkem jsem si vůbec neuvědomovala, co se děje. Když mi to po pár vteřinách docvaklo a já se rychle otočila k zadnímu oknu a vyhlédla ven. Vzadu na dálnici opravdu leželo něco tvarem připomínající kufr a my se od toho rychle vzdalovali.
Má dobrá kamarádka Romanka se nahlas rozčilovala (cituji): "Jestli je to můj kufr, tak mi cestovka hezky zaplatí helikoptéru a já pojedu okamžitě domů! No jistě, to je můj kufr, určitě!"
Já si říkala, že je celkem divné, že by vypadl jen jeden kufr z nákladového prostoru, ale byla jsem ještě v polospánku, tak jsem to moc nechápala. Najednou kdosi vepředu zavolal, že nám upadlo jedno kolo. Na celkový stav autobusu se mě neptejte, byl to jedním slovem hnus, ale to se dá přežít. Jenže po technické stránce, jak jsme postupem času během cesty zjistili, to taky valné moc nebylo a já vážně děkovala Bohu, že jsme v pořádku dojeli na místo určení.


První tři dny bych tak trochu přeskočila, protože jsou celkem nezajímavé, ale o fotky vás neošidím. :)







(první pohledy na moře v popředí s mým zrzavým hárem)



(já fénující si vlasy fénem, co mi trhal vlasy v naší chatce)





(ježkování)





(první papkání jídla z polní kuchyně alá chočapik)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama