Kapitola 1. Život Guinevery Rosalind Moor

4. prosince 2012 v 15:44 | *Christine |  Way from the Eternity
1. kapitola
Život Guinevery Rosalind Moor


Jmenuji se Guinevera, ale nikdo mi neřekne jinak než Ginny, tedy až na moji matku. Je mi 21 let. 2 roky jsem šťastně vdaná, byl to dobrý krok k životu v přepychu. Můj manžel je bohatý, má dobré společenské styky a je všemi oblíbený a já jej hluboce a upřímně miluji.
Narodila jsem se roku 1863 do anglické šlechtické rodiny v městě Liverpool. Naše rodina již po století vlastnila velkolepé šlechtické sídlo a já byla ta "namyšlená bohatá holka, co běhala za každým klukem, co se jí jen trochu líbil", ale proč ne. Měla jsem na to. Byla jsem pohledná, inteligentní, tak trochu rebel a žádné legrácce jsem se nebránila, dá se říct, že mě všichni považovali za dokonalou a tak trochu anděla v lidském těle. O peníze mi nikdy nešlo, ale co se téhle stránky týče, já a celá má rodina byla za vodou. Měla jsem všechno, po čem jsem kdy toužila i netoužila, všichni si mě kupovali mi drahými šperky a všemožnými kýčovitými a nevkusnými dary až mi to nebylo příjemné.


Jak říkám, byli jsme bohatí, dokud můj otec nezačal propadat sázení a hraní o peníze. Většinu z našich peněž promrhal. Má matka, zvyklá na přepych, který jsme si dopřávali, to psychicky nezvládla a utekla se mnou do ne příliš pohostinné části Irska, kde jsme nejdříve bydlely jen tak po ošklivých, otrhaných dokonce snad i špinavých ubytovnách. Ve městě, v němž jsme se usadily, nebyl nikdo jako já, okolo mne se panovala chudoba a strach z dalších zítřků. A já, tenkrát domýšlivá pěkná slečna, jsem se bavila předháněním se chlapců o mě. Jak já je ráda trápila, využívala a obírala o poslední peníze, které měli na základní lidské potřeby.
Jednou jsem šla z ubytovny, projít se do parku. Procházela jsem kolem hospody, z níž se právě v tu chvíli vypotáceli 4 muži již v podnapilém stavu. Volali na mě. Pokřikovali a smáli se. Bylo mi to nepříjemné, ačkoliv jsem v podobných situacích byla docela často a většinou jako v sedmém nebi. Možná to bylo tím, že vypadali tak strašně otrhaně, dokonce až nechutně a příšerně páchli už z dálky. Možná to bylo tím, že jsem šla sama, k večeru a už se stmívalo. Přesně si ty pocity nepamatuji. Ale pamatuji si úplně přesně, co se stalo asi o pár vteřin později, ti chlapi se opileckým krokem šinuli přímo ke mně. Couvala jsem zpátky do města. Potom jsem se bleskurychle otočila a rozběhla se. K mé smůle jsem si na vycházku vzala své "nejlepší" boty na nejvyšším podpatku. Až příliš dlouhé šaty mi pokus o útek také příliš neusnadnili, a tak se stalo, že jsem upadla. Při pádu jsem si poranila nohu a bylo nevolno, cítila jsem ostrou bolest v zápěstí, chtělo se mi zvracet, hlava se mi točila a oni už byli skoro u mě. A pak, z čista jasna, ke mně přiskočil, jako anděl strážný, statný mladý muž. Krásný muž, vlastně spíše chlapec, mohlo mu být něco okolo osmnácti jako mne. Oslovil mne a zeptal se, zda jsem v pořádku.
"Oh, snad ano," zmohla jsem se na krátkou odpověď. Představil se pod jménem Louis Spenser. Pomohl mi na nohy, nechal mne, abych se o něj opírala, tím mi dodal stabilitu a já byla schopná na svých vratkých zesláblých nohách dojít do ubytovny. Poprvé jsem zalitovala, že nemám nějaké stabilnější boty. Nebo žádné. Ale má maličkost, že by měla jít bosky? To nepřipadalo v úvahu a tak jsem dál trpěla na vysokých štaflích. Když Louis zjistil, že bydlím v takové provizorní a chudé ubytovně, nabídl mně i mé matce, že bychom mohly bydlet u něj ve vile. Prý je pro jednoho velká a rodinu, že prý nemá. Souhlasily jsme. Jak bychom mohly odmítnout?
Měsíce ubíhaly a mne bylo čerstvě devatenáct, když jsem oblečená do panenské bíle stála naproti svého snoubence k oltáři. Svatba byla velkolepá a já i matka jsme byly spokojené. Já dostávala každý den dárky a květiny a máti se motala mezi pány, až se jí jeden chytil v síťce. Necelý rok na to, nám přišla zpráva, že našli mého otce utopeného v moři. Příčinou byl alkohol, ale jestli to byla sebevražda nikdo neprokázal. A ikdyž jsem možná byla navenek povrchní a chladná, v srdci mi bylo smutno, že jsem se s otcem pořádně nerozloučila. Naopak má matka, navenek milá a sladká jako med, si z toho nic nedělala a smrt jejího manžela ji vůbec nevzrušovala. Dalo by se říci, že jí ani nepřišlo, že se stalo něco, nad čím by měla truchlit. Když jsem na to téma zavedla řeč (ač se mi o tom mluvilo stále špatně a vždycky se mi nahrnuly slzy do očí) ona jen mávla rukou, o dva týdny později se vdala za nějakého bohatého, o 10 let mladšího muže jménem Darcy De'Blanchard a odstěhovala se k němu do velkého panství a já s Louisem jsme zůstali ve vile spolu s nějakými sloužícími sami.
Psal se rok 1883, bylo brzké poledne jednoho z těch nesnesitelně horkých dnů uprostřed července. Udělalo se mi zle a v salónku jsem omdlela, když jsem hrála na klavír. Probrala jsem se až ve své ložnici, kde už u lože stál Louis po boku s doktorem Slutem. Oba se na mě zářivě usmívali. Já je jen nechápavým pohledem pozorovala těkajíc z jednoho na druhého. Louis ke mně přistoupil ještě blíž a chytil mne za ruku.
"Chtěl jsem ještě - chci říct, že jsi mne pořádně vylekala. Našla Tě Amandine a jakmile tě viděla ve stavu v jakém jsi byla, pohotově zavolala mne a já poté doktora." a dál se na mne zářivě usmíval. (Amandine je moje "služka" a také dobrá přítelkyně.)
"Můžete mi, prosím, proč se smějete při vyprávění o mém zkolabování? Je na tom snad něco veselého, nebo dokonce vtipného?" zamračila jsem se na ty dva. Louis se na mě podíval, poté na doktora, který krátce přikývnul, a já stále nechápavě těkala pohledem Louisem a doktorem.
"Zdála ses mi těch posledních pár dní nějaká zvláštní-" když jsem na něj vrhla krátký pohled, rychle pokračoval. "Nebo přinejmenším unavená. Nevěděl jsem co se to-"
"Tak dost!" nenechala jsem doznít jeho epilog a pokračovala jsem se značným pobouřením v hlase. "Přestaň chodit okolo horké kaše! Víš, že nemám ráda, když se mnou nejednáš narovinu!" bolestně jsem se chytla za hlavu, když jsem se trhavým pohybem posadila.
"Jen ležte." zatlačil mne jemně doktor Slut zpátky do polštářů. Vrhla jsem na něj rozčílený pohled a začala se znovu hlasitě rozčilovat.
"Okamžitě mi povězte co se to se mnou děje, nebo bude zle!" neměla jsem ve zvyku obořovat se na lidi, zvláště na Louise ne, měla jsem ho příliš ráda, ale dnes mi opravdu nebylo dobře a byla jsem podrážděná, že si o věci, která se týkala spíše mne, než jich, povídali za mými zády.
"Ginny, já, nebyl jsem nikdy šťastnější. Čekáme miminko!" vykřikl radostně a já jen upírala nevěřícný pohled na doktora, aby Louise vyvedl z omylu. Ten ale, jakoby se snad domluvili, jen přikývl a zářivě se usmál. " Jsem si tím jist, jen ještě musím pohlédnout na některá fakta, ale myslím si, že je tu jen sedm ke stu procent, že se mílím, maminko. Podle mých výpočtů jste těhotná už víc než měsíc."
Při tom oslovení se zadumaně zahleděl na mé břicho a já stále nevěřícně mrkala. Přes můj obličej se prohnaly snad všechny pocity a k mému velkému údivu se tam usadila něha. S neskrývanou láskou a opatrností jsem se pomalinku posadila a opřela se do polštářů. Rukou jsem si sáhla na své stále stejně vypadající břicho a ohromeně jsem se podívala na Louise. Ten se opět zářivě usmál, pohladil mne nejdříve po tváři a poté po bříšku a sršela z něj neobjevená něha spojená s neskrývanou radostí. "Já nevím co na to říct!" Nebyla jsem schopna slova.
Od té doby, se mnou Louis trávil ještě víc času. Ještě víc o mne pečoval a já ho tím více milovala. Když se dozvěděla tu novinu má matka, okamžitě vkráčela k nám do domu a udělala scénu neuvěřitelné "péče".
Nesnesla jsem pocit, že matka otcovu smrt prostě jen přešla mávnutím ruky, a pochybuji, že se přes to někdy přenesu, proto mi bylo nepříjemně, že byla opět u nás v domě a ač se mi to sebevíc příčilo jít proti ní, jednou jsem té její péče měla dost a vyhodila ji se slovy:"Jdi tam, kde o tvou péči bude někdo stát, zapomněla jsi snad, jak mne ranilo, když ses dva týdny po oznámení otcovi smrti vdala? Ani žádný smutek jsi neprojevila. Proto Tě tu nechci." Matka se urazila, pochybuji, že mi to někdy odpustí, ale co já jsem s tím měla dělat? Nenáviděla jsem ji, tolik!
* * * O sedm měsíců později * * *
Šla jsem se projít po naší vile. Byla opravdu obrovská, se tři patra, na každém patře tři koupelny, pět ložnic, salónek. V přízemí kuchyň a jídelnu a venku se táhla rozsáhlá zahradníky opečovávaná zahrada s nádhernými květinami všeho druhu, park a stáj. Louis miloval koně víc než cokoliv jiného. Naučil mne porozumět zvířatům, jezdit na koni a nemyslet jen sama na sebe.
Došla jsem do třetího patra. Tam máme ložnici a tam už je také vybudovaný pokoj pro dítě. Samozřejmě, ještě nevíme, jestli to bude chlapec, nebo děvče, proto jsme zvolili žlutou tapetu a všechno jsme sladili do žluté a zelené. Sedla jsem si k postýlce a přemýšlela. Za měsíc se narodí. Tak moc jsem se těšila! Pohladila jsem si bříško a dítě, jakoby cítilo dotek a jemně mne koplo. V té chvíli jsem věděla jen to, že musím to dítě přivést na svět ať se děje, co se děje.
Vyšla jsem z pokoje a zamířila do parku. Už bylo pozdní odpoledne, ale venku bylo příjemně a já se brodila únorovým, čerstvě napadeným sněhem, pomalu se začalo stmívat. Já ale chtěla zůstat ještě venku. Fascinovala mne záře, která i přes soumrak vycházela z bílého, kyprého sněhu. Procházela jsem kolem stáje a rozhodla se, že půjdu podívat dovnitř na moji kobylku Lanu. Byla černá jako uhel a její vychytralé a přesto miloučké oči mne pozorovali již zdálky, jak jsem se k ní blížila. Na pozdrav zařehtala, jakoby chtěla říct:" To jsem ráda, že se také někdy ukážeš, nebyla jsi tu již celou věčnost!" Byla to pravda. Od doby, co jsem zjistila, že čekám dítě, jsem do stáje ani jednou nevešla. Lépe řečeno jsem to měla od Louise zakázané, prý aby se mi něco nestalo.
Přistoupila jsem k Laně a pohladila ji po měkkých nozdrách. Spokojeně zafrkala. Její teploučké pysky se na mne zvesela usmívaly a dávaly mi tak najevo, že jsem vítaná."Laničko, kdybys věděla, co se za tu dobu stalo." Usmála jsem se na svoji "přítelkyni" a Lana zakývala hlavou čímž dávala najevo, že rozumí.
Najednou se zhasly svíce, co hořely na stojanech vedle a Lana neklidně zařehtala.
"Klid klisničko, kliiid." Uklidňovala jsem ji, přitom jsem se sama necítila zrovna moc dobře. Venku vítr nebyl. Jak mohly svíčky zhasnout samy od sebe? Usadil se ve mně pocit, že mne někdo pozoruje. Otoč se. Neotáčej se! Přel se strach s rozumem. Nakonec jsem se otočila. Nikoho jsem neviděla. A tak jsem se tam šla podívat. Lanu jsem měla otevřenou, nikdy neutekla. Vytáhla jsem sirky z poličky vedle dveří a zapálila svíce. Už jsem chtěla jít zpátky k Laně, když tu jsem zahlédla nějaký pohyb na kraji parku kousek od stáje a dvě rudé oči na mne upíraly lačný pohled. Zalapala jsem po dechu, na čele mi vyskočily kapičky potu a po zádech mi přejel mráz. Lana mne pozorovala, já se nehýbala, nekřičela jsem - nemohla jsem. Byla jsem, jako přimražená k místu, kde jsem stála. Nohy vypovídaly službu. A potom se ty červené oči pohnuly. Mířily přímo ke mně. Vynořily se z temnoty a vkročily do okruhu světla, které vrhaly svíce. A já zjistila, že patří vysoké překrásné ženě. Byla bledá jako smrt, byla nádherná. Až na její rudé oči, svítící na desítky metrů daleko.
Žena se pomalu přibližovala a já trnula hrůzou a obdivem, že existuje ještě někdo krásnější než já. Byla už skoro u mne, když promluvila nádherným melodickým, sametovým hlasem:"Doufám, že jsem Vás nevylekala, slečno."
Řekla to tak procítěně, že bych skoro nepoznala, že to byla ironie. Když byla asi dva metry ode mne, pokračovala. "Jmenuji se Claudia." Představila se zdvořile a zvědavě si mne prohlížela. Když jsem se neměla k odpovědi, zeptala se:"A ty?!" Řekla to s takovou autoritou v hlase, že jsem neměla odvahu oponovat. "Já-já jmenuji se Guinev-Ginny." Vykoktala jsem.
"Ginny?" vyprskla mé jméno s takovou opovržlivostí, že mě to v tu chvíli velice rozčílilo.
"Víš, kdo já jsem?" Zeptala se a přitom se nepohnula ani o centimetr. Kdybych neviděla, jak jasně se hnuly její rty, myslela bych, že to ani nebyla ona. "N-ne." Odpověděla jsem a ta žena, chci říct Claudia, se přiblížila o další půl metr. A já bázlivě pohlédla do jejich karmínových očí.
Našpulila rty. "No tak, snaž se trochu!" A zasmála se zvonivým smíchem. "J-já o-pravdu n-nevím." Zoufale jsem se snažila přemýšlet, ale podlehla jsem jakémusi neznámému pocitu. Pocitu úplné nevědomosti. Jako bych ani nevěděla, kdo jsem já, natož abych věděla, kdo je ta cizinka.
"Jsem nebezpečná." Řekla prostě. Já jen dál pozorovala její žhnoucí oči. Vypadalo to, že se baví mým strachem. Že se jím sytí. "Víš, pozorovala jsem tě již jistou dobu. Nejdřív jsem chtěla tvého mužíčka. Chtěla jsem ho zabít." Při těch slovech jsem se roztřásla. Dělala, jakože si toho nevšimla a pokračovala.
"Před 50 lety, mi jeho otec zabil snoubence." Nechápavě jsem vykulila oči. Před 50 lety? Vždyť to ještě nemohla být na světě, natož být zasnoubená!
"Ano, před padesáti lety. Jejich rodiny se vzájemně nesnesly. A já mu to chci oplatit." Znovu se na mne zvědavě podívala. "Přemýšlela jsem jak to udělat. Potom jsem došla k závěru, že když mu také vezmu milovanou osobu, nebo osobu jeho rodiny, bude velmi trpět. Ano, Tvůj Louis má rodiče. Jenže je vyhodil. Chtěl mít všechno pro sebe."
"Ne! Tomu nevěřím. Chceš jen poskvrnit jejich rodinu." Odmítala jsem uvěřit této směšnou poznámce. Můj Louis, že by nechal rodiče na holičkách? Ne. Tomu jsem prostě odmítala věřit!
"Ach, ty moje hloupoučká Ginny. Jsi asi tak jediná, koho doopravdy miluje, kromě sebe. Copak sis nikdy nevšimla, jak se k ostatním choval?" Ptala se a vrtěla hlavou. Zpětně jsem přemýšlela o tom, jak se choval Louis k ostatním lidem. Nikdy jsem si nevšimla, že by byl na někoho zlý. Proto jsem došla k závěru, že si to tato Claudia vymyslela.
"Nevěřím Ti! Lžeš!" Prskla jsem na ni, moje rozčílenost se vrátila. Potichu, zlověstně zavrčela. "Dost, máš pravdu, urychlím to, nebudu ti tvá muka protahovat… I když bych mohla." Poslední slova si pošeptala spíš pro sebe.
Začala kolem mne kroužit, jako kolem své oběti. No vlastně, já jsem její oběť. Teď jsem propukla v paniku. Začala jsem vřískat. Žádat o pomoc. Zdálo se, že mě nikdo neslyší. Koně nervózně dupali ve stáji. Claudia se mi vrhla po hrdle a zkousla. V té chvíli ze stáje vyrazila Lana a kopla ji do hlavy. Pak jsem z veliké dálky slyšela hlasy. Claudia rychle utekla. Já se svalila na zem, ale Lana do mne strkala hlavou. Jemně mne kousala do ruky. Jakoby chtěla říct:"Jdeme, musíme jít pryč, než Tě tu někdo najde." Nevěděla jsem proč, ale dělala jsem jak mi instinkty a Lana radili. Pomalým, mátožným krokem jsem došla pro sedlo. Jako ve snách jsem ji nasedlala a nauzdila a potom to přišlo. Nejhorší bolest jakou jsem kdy zažila. Spalovalo mne milion ohňů. Lana si toho všimla a netrpělivě zahrabala kopytem. Lehla si, abych na ni mohla nasednout. Jakmile mne cítila na zádech, pomalým plynulým jemným a opatrným cvalem zamířila přes park k místu, kde park přerůstal v les. A potom už si na nic nevzpomínám. Jenom ten strašný a spalující oheň. Který prostupoval celým tělem až do morku kostí. Neměla jsem sílu otevřít oči a Lana mne stále nesla na svých zádech.
* * *
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 pavel pavel | Web | 5. prosince 2012 v 11:44 | Reagovat

I ta kresbička se mi líbí. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama