Kapitola 2. Jak frustrující!

6. prosince 2012 v 11:18 | *Christine |  Way from the Eternity
2. kapitola
Jak frustrující!

Nic nevnímám, nevím, co se to děje? Co to je? Jsem snad mrtvá? Jsem v nebi? Jestli ano, tak vás můžu ujistit, že v nebi je překrásně. Spousta zeleně a je tu všechno tak nějak jinak cítit! Svěžest lesa mi občerstvovala hlavu. Bylo to tak příjemné. Uvědomila jsem si, že ležím na mýtince uprostřed jehličnanů, mezi stromy prosvítá slunce, bylo to překrásné. Tak krásné, že jsem se bála pohnout, abych nepokazila to kouzlo. A jak jsem tak ležela, vzpomínala jsem, co se vlastně stalo. Pamatovala jsem si to, ale jen s velkými obtížemi, jakoby před mými vzpomínkami byla velká šedá opona, která zabraňovala jasnému obrazu. Něco, jako když se vám porouchá anténa u televize. Vidíte, jak obraz tak divně chrčí a šumí. Tak asi jsem viděla a slyšela, co se stalo. Matně jsem si vybavila tu ženu, Claudii. Jak se snažila znechutit v mých očích toho nejčistšího pozemského anděla, mého Louise. Jak se mi zakousla do krku. Instinktivně jsem si sáhla na krk, uvědomujíc si, že ta rána, která by tam měla být, tam vlastně nebyla. Opravdu jsem mrtvá? Nebo co se to děje? Dál jsem vzpomínala, co bylo. Jak mě Lana vzala na svá záda, potom tma. A pak podivná dvojí bolest. Jedna taková, řekla bych ulevující, nikdy mě nenapadlo, že budu ráda za bolest, kterou doopravdy ctím. A potom ta druhá. Která začala z ničeho a postupně prostupovala celým mým tělem. Ta první bolest, ale tu druhou předčila, nakonec, byla jsem ráda, protože ten žár se doopravdy nedal vydržet. Co to bylo za bolest? Jen si pamatuji, něco mokrého mezi nohama. Co to mohlo být? Snad nejsem tak sentimentální, abych se ještě počůrala. A pak ta podivná bolest. Nikdy jsem si nevšimla, že bych trpěla ledvinovými kameny. Možná až teď? No, jenže pak se to dralo ven z mého těla, a já, nebyla jsem si jistá, jestli ten ledvinový kámen, není náhodou ledvinový balvan. Což mi samozřejmě přišlo divné, takže jsem to zavrhla. Proč jsem vlastně šla do té stáje? Procházka, ano ten kyprý sníh. No moment, počkejte chvilku. Sníh? Sníh! Podívala jsem se vedle sebe, kde byly zbytky kyprého sněhu. A to mi není zima? Divné, ale jestli jsem v nebi, tak se to dá pochopit! Dobře, sněhem se zabývat nebudu. Co to bylo to, co se ze mě dralo ven, já to prostě ne- no počkejte chvíli, na něco jsem zapomněla. Nebyla jsem-no jistě! Byla jsem těhotná, a ta bolest. To byl určitě porod. Kde je? Kde je mé dítě? A kde je Lana?
***


Otevřela jsem oči, v okamžiku, kdy jsem uslyšela křik dítěte. Dítě? O proboha mé dítě! Rychle jsem se zvedla. Co to - ještě jsem ani neporučila svému tělu, aby se pohnulo a já už byla na nohou. Divné. A kde to vlastně jsem?

Byla jsem v nějaké chalupě, kterou táhlo dovnitř, se slabým vánkem přicházela spousta divných pazvuků, průvan jsem na své pokožce ucítila, ale zima mi nebyla. A jak jsem se nadechla - při čemž jsem zjistila, že necítím žádnou úlevu- do hrdla mě praštila ta nejsladší vůně. Mé hrdlo stahovala ukrutná bolest a cítila jsem se, jako bych snad nikdy nepozřela sousto. Jak dlouho jsem nebyla při vědomí? Co se mezitím stalo?

Začala jsem se rozhlížet po skromně zařízené místnosti. Ale dřív než jsem si stihla všimnout nějakých detailů, znovu a ještě silněji mnou projela ta dráždivá bolest. Co to ksakru je? Ta bolest mi zakazovala, co zakazovala, přímo mi bránila čistě přemýšlet. Ten hlad, ta žízeň, to se nedalo vydržet!

Do pokoje vešla krásná, mladá žena v rukou nesouc dítě. To nejkrásnější dítě. Moje dítě. Cítila jsem údery srdce, zrychlené dýchání a proud krve hnaný srdcem do malého, drobounkého tělíčka. Jak to, že jsem si nikdy nevšimla, jak jsou všechny tyhle procesy hlasité? Mám tolik nevyslovených otázek a ani jednu odpověď. 'Nevím, co si myslet. Nevím, co dělat.' To byly otázky, které jsem si kladla a na které bych co nejradši zjistila odpověď. Věděla jsem, že ta žena nese mé dítě, ale neměla jsem se k tomu, jít k ní a dítě si vzít. Měla jsem strach.

"Ššt. Nelekejte se. Hlavně v klidu. Nedělejte žádné prudké pohyby. Uklidněte se. Všechno je v pořádku, všechno vám vysvětlím." Řekla ta žena uklidňujícím, téměř hypnotizujícím a přitom rázným, velitelským tónem a pomaličku, krůček po krůčku se ke mně přibližovala. Čím blíž byla, tím víc mě sžírala bolest, která byla naprosto neskutečná. Z mého hrdla se vydral zvuk podobný temnému zavrčení. 'Co to se mnou je? Vrčím na své vlastní dítě a na ženu, která jej nejspíš zachránila a mě - i když patrně věděla, že jsem zvláštní - si vzala do svého skromného příbytku.'

"Ne, ne! Ššššt." Nejdřív jsem nerozlišila, jestli ta žena konejší dítě nebo mne, neboť mé děťátko ke mně vztahovalo ručičky a nahlas se rozplakalo. Ta spalující vůně byla ale čím dál horší. Nemohla jsem si dovolit jen tak ledabyle chovat nevinné dítě, když mám chuť jej - ano zní to melodramaticky - SNÍST! Ale vážně jsem to nemohla vydržet, rozhodně ne 5 metrů od tak lákavé kořisti. Mohla bych to dítě kousnout a nakrmit se z něj. Měla bych to udělat? Je to snadná kořist, čím dřív to udělám, tím dřív svoji žízeň po krvi uhasím. Mé myšlenky byly čím dál zvrhlejší a temnější. A pak náhle zčistajasna, jako by vás někdo vytáhl tonoucího z vody, jakoby si člověk nasadil brýle, tenhle proud myšlenek se úplně utnul. Na druhou stranu mi vytanuly na mysli otázky typu: 'Nad čím to uvažuješ, chceš "sníst" vlastní dítě?'. Ta chvíle byla nesnesitelná.

" Našla jsem vás nedaleko, když jsem byla na lovu. Vzala jsem vás do mého příbytku. Dítě se zdá být v naprostém pořádku, což je docela zvláštní, na, ehm podmínky, kterým čelila. Je to děvče. Jaké pro ni máte jméno?" Mluvila a mluvila a jak jsem dávala pozor, málem jsem zapomněla na tu spalující, ohnivou bolest. Jistě, to je ono. Snažila se, abych se po tom dítěti nevrhla, jistě. Sílu mi dodávalo akorát to, že to dítě bylo mé a vrhnout se po někom z mé rodiny, navíc po někom tak čistém a nevinném jako je malé miminko, to prostě nepřipadalo v úvahu.

"Já-ještě-jsem-nepřemýšlela." Každé slovo jsem volila s velkou důkladností, kvůli vzduchu, abych se nemůsela příliš nadechovat. Asi starý zvyk, neuvědomila jsem si, že dýchat nemusím, ale riskovat jsem to nechtěla.

"Samozřejmě, neměla jste čas a co v lidském životě? Musela jste o tom někdy přemýšlet." Odpoutává moji pozornost. To je dobře, to je moc dobře.

"Edith." Vážně, takhle to dlouho nevydržím. "Dejte-ji-pryč-nechci-ublížit!" Křečovitě jsem se držela, abych nevyrvala malou Edith té ženě z rukou. "Dobře, můžu, můžu ji dát k příbuzným, co říkáte?" Očividně nemá zkušenosti s podobnými záležitostmi. Neví si se mnou rady. To není dobré, to ne. "Sirotčinec-daleko!" Můj hlas zněl tak prosebně ale tak rázně, že se žena okamžitě pomaličku začala vzdalovat směrem ven z místnosti. 'Nemůžu, já už nemůžu. Proč mi to udělala? Za co? Proč se mstila mně?! Nenávidím to! Nenávidím tento nový, naprosto nereálný, abnormální život!'

"Dobře. Dobře už s ní někam jdu. Jen, dobře, dobře." Vyděšeně se otočila a rychlostí blesku mi zmizela z dohledu.
Já jsem zlo. Jsem největší zlo na světě. Jistě, spousta rodičů chce své děti zabít -v nepravém slova smyslu -, ale kolik z nich chce své děti sníst? Jsem špatná a vše co dělám a co jsem dělala, je špatné. Místnost stále zůstávala plná té zpropadené žhnoucí vůně, na které závisel život mého jediného dítěte. Ne tady jsem nesměla zůstat, venku bude jistě čistější vzduch.

Vyšla jsem před dům, kde mezi stromy slabě prosvítaly ranní sluneční paprsky. Někde v dálce bublal potok, ptáci švitořili nedaleko něj, tráva rostla přímo před očima, všechno jako z pohádky. Ale moje osobnost byla spíš jako z nějakého hororu. Chvíli jsem přemýšlela a nechala plynout tok mých myšlenek, když najednou se vedle mě ozvalo:

"Dobře, že já vím, co je zač, dobře, že já vím, že mi neublíží, dobře, že mne má tak ráda. Chudáci ti, kteří nebudou mít takové štěstí."

Co to? Kdo? Otáčím se okolo své osy, cítím podivný pach. Rozžvýkaná tráva, to je ono. A najednou jsem spatřila moji milovanou, nejúžasnější Lanu. Moji klisničku. Cítila jsem, jak jí v žilách proudla horká krev, jak jí v hrudi tepe srdce. Rozběhla jsem se za ní a dřív, než jsem si stihla uvědomit, co to dělám, už jsem byla u ní. Pohladila jsem ji po hebkém, sluncem vyhřátém krku a divila se, že se nebojí.

"Samozřejmě se nebojím. Vím, že mi neublížíš. Neublížila bys někomu, koho miluješ. Věděla jsem, že neublížíš ani tomu mláděti, co jsi nedávno porodila, nejsi zlo. Jsi v tom nová, nesmíš se divit, že nejde všechno hladce. Chce to čas a trénink."

Zase ten vnitřní hlas, co to je? Lana se mi zpříma dívala do očí a lehce mě ždouchala čumákem do ramene. Hleděla na mě mírně povýšeně, ale důvěřivě. Kolika věcem jsem nikdy nerozuměla a chápu je až teď? V duchu si sestavuji otázku. Ale než ji stačím vyslovit nahlas, odpověď je mi hned k dispozici.

"Ptáš se, jak to, že se mnou můžeš mluvit? Nevím, jak je to možné, ale měla bys vědět, že upíří dokážou spoustu nadpřirozených věcí a mají spoustu abnormálních dovedností. Neptej se proč, sama to nevím, ale žila jsem jistou dobu s větší skupinkou takových lidí, dá-li se jim tak říkat. Samozřejmě, ptáš se, k čemu jsem jim byla? Oni samotní byli mnohem rychlejší než já a zvířecí krev jim nechutnala. Snažili se chovat jako lidé. V té době každý vlastnil dobytek a oni nechtěli vzbuzovat nedůvěru. Jednou, bylo již pozdní odpoledne, slunce zapadlo a já se pásla s ostatními na louce nedaleko panství. Bylo tam nádherně, rozsáhlé pastviny s tou nejměkčí trávou, do které byla slast a radost ponořit čenich. Okolo se táhly hluboké lesy, do kterých jsme často jezdili na 'vyjížďku', samozřejmě nás nechali na kraji a šli na lov do vedlejších 5 měst. Nedokázali se krmit ničím jiným, než krví lidí. Slyšela jsem i o skupinách vám podobných, kteří se živili krví zvířat. Za což je obdivuji, je to něco jako místo trávy žrát jen seno. Abych se vrátila k tématu, přišli nějací lidé, prý jestli by nemohli zůstat přes noc. Samozřejmě v tom byl háček. Navenek bylo vše v naprostém přádku, ale jak to bylo uvnitř, to nikdo nevěděl. Šlo o to, že ti lidé byli ve strašném nebezpečí, dá-li se tomu tak říkat. Upíři okamžitě využili situace a jednoho po druhém pozabíjeli."

"To si nikdo nevšiml, že zmizeli?" Ptala jsem se nevěřícně a s úlevou zjišťovala, že ta bolest v hrdle úplně přestala.

"Samozřejmě ne, byli to turisté, nikdo je neznal. Navíc upíří si po sobě vždycky pečlivě uklidili, nechtěli riskovat návštěvu Volturiů - ne nepřerušuj mě, hned ti vysvětlím kdo to Volturiovi jsou." Řekla a dál pokračovala s takovým opovržením, až se to dotklo i mne. "Ti upíři, ti vrazi, co zabíjeli a krmili se přímo před mýma očima, jedli s takovou vervou, až se poprali. A ta rvačka nebyla taková, jaké znáš ty. Upíři bojují na život a na smrt. Během té vřavy, kde mimochodem létaly utrhnuté hlavy a končetiny, všude byl kouř a pach zapálených těl - ano tohle jsou dva způsoby jak na věčnost odstranit upíra, - se mi omylem jejich jed dostal do krevního oběhu. Je to moje teorie, protože jinak si to nedokážu představit. Nebylo to nijak dramatické, jestli sis nevšimla, lidi nejím, ale je pravda, že občas na krev chuť mám. Ne na lidskou, je to něco jiného. Spíš, na zvířecí, třeba na srnčí, nebo tak podobně. Problém je ten, že já jsem býložravec, ne masožravec a pro tuto abnormální a naprosto nemožnou činnost nemám uzpůsobené tělo. Tak žiji z trávy a vystačuje mi to. Dále, nevím, jestli je to výhoda či nikoliv, ale jak se zdá, jsem na světě již bez mála 100 let. Usuzuji tedy, že jsem nejspíš nesmrtelný exemplář. Ovšem nechápu, proč si osud vybral zrovna mne. Možná proto, že jsem vždy byla vnímavější než kdokoliv mého druhu. Možná, ale tímto se nyní zaobírat nebudu. Chtěla jsi vědět, kdo jsou Volturiovi, dobře mě poslouchej. Volturiovi jsou nejstarší a nejmocnější upírský rod, mají proto úplnou moc nad celým utajeným upírským životem. Nechtějí riskovat odhalení upírské existence, a proto žijí navenek jako normální lidé. Jejich sídlo je v Itálii, v malém městečku. A jestli si myslíš, že lidé z toho městečka jsou v nejnebezpečnější oblasti světa, není to pravda. Volturiové jsou neobyčejně pečlivý a nechtějí u lidí vzbuzovat nedůvěru, proto loví tím způsobem, že pozabíjí turisty, co si přišli prohlédnout impozantní starobylé sídlo, ve kterém Volturiovi žijí. Když někdo vašeho druhu poruší upírské zákony (neznám jich mnoho, ale některé jsem za těch svých 100 let života zaslechla: např.: nechodit na přímé sluneční světlo, asi sis toho nevšimla, ale upírům se ve slunečním světle třpytí pokožka; dále je nějaký zákon, který omezuje přeměňování lidí. Nesmíte přeměnit dítě a dalším jsem nijak nevěnovala pozornost), Volturiové si je najdou, a přiřadí jim určitý trest podle vážnosti přestupku, ale většinou je to smrt. Upíři se dají zlikvidovat způsoby, které jsem ti ve svém vyprávění odhalila."

Když Lana viděla, že čekám, jestli něco dodá. Řekla: " A to je asi vše, co vím o upírském životě, nemusíš se bát, budu s tebou, pokud budeš chtít. Jsem ti k dispozici." Její oči se na mne usmály a já věděla, že už v tom nejsem sama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 pavel pavel | Web | 6. prosince 2012 v 11:37 | Reagovat

Jako medvědice. V Pražské zoo sežrala už svá dva mláďata.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama