Kapitola 3. První ochutnávky z upírského života

10. prosince 2012 v 12:20 | *Christine |  Way from the Eternity
3. kapitola
První ochutnávky z upírského života


Chvíli jsem ještě postávala před Lanou a přemítala o tom, co mi právě sdělila a potřebovala jsem čas, abych si mohla utřídit myšlenky. Co jsem věděla jistě, bylo za prvé to, že jsem upírka, za druhé to, že pokud se okamžitě nenapiju krve, asi se zblázním a za třetí to, že na světě jsem pravděpodobně na vždy. Pokud mě tedy někdo nerozčtvrtí a nespálí. Začínala jsem mít pocit, že jsem v nějakém hodně špatném hororu. To mě přinutilo přemýšlet víc a víc. A nejhorší otázkou pro mě bylo "Kolik lidí musí zemřít, abych já mohla žít?" Upíři nemívají v povaze trýznit se žízní a není nikdo, kdo by je přesvědčil, aby lidi nezabíjeli, a já mám přece výčitky svědomí za životy, které jsem ještě ani nikomu nevzala. Ale vezmu. Osud s nikým nejedná podle jeho přání, nýbrž podle toho, co se má stát a co se stát má, to se stane.
"Pojď," řekla Lana, "musíš se nakrmit." Poslední slovo řekla tiše a smutně. A mně bylo jasné, co bude následovat. Jedna polovina mně se nemohla dočkat, až se někomu zakousnu do lákavě teplého a pulzujícího krku. A druhá část mě byla naprosto zděšená, co musím udělat. A co udělám.


Lana se na mě podívala při mé poslední myšlence, poté sklonila hlavu a rozběhla se do hlubin lesa. Malou chvíli jsem ještě váhala, ale žízeň byla silnější než morální zásady. Vyběhla jsem za Lanou a nestačila jsem se divit. Krajina se kolem mě míhala takovou rychlostí, že jsem se nestačila divit, ale jakmile jsem na něco určitého zaostřila pohled, viděla jsem nejmenší detaily. Poprvé za tu dobu, co jsem se "znovuzrodila", jsem se musela upřímně usmát. Bylo to nádherné. Ale tu krásnou chvíli jsem si moc dlouho neužila. Vzápětí mě totiž do obličeje znovu praštila ta omamující vůně, až jsem si myslela, že neudržím rovnováhu a spadnu na zem. Postup byl jasný, instinkty mi radily tak, jak snad ještě nikdy v životě.
Zrychlila jsem, až jsem předběhla Lanu, která na mě smutně koukala. "Jen běž, já to chápu. Až skončíš, najdi si mě." Řekla, otočila se a odběhla pryč ode mě. A já tu zůstala sama, sama s úpornou bolestí v hrdle a s nabízející se kořistí. Předpokládala jsem, že nebude dál jak v okruhu 4 km, nejspíš severozápadním směrem.
Vyběhla jsem na severozápad nejrychleji, jak jsem dokázala a zběsile se hnala za lidskou krví. Hon za potravou začíná. Zní to opravdu zvláštně, ale bohužel tomu tak je. Za okamžik jsem doběhla k místu, kde les končil, a já měla perfektní výhled na cestu, po které šel nějaký muž, mohlo mu být něco kolem padesáti. Šel loudavým krokem, šinul se ze strany na stranu a povídal si sám pro sebe. Nové smysly byly tak vynikající, že jsem zřetelně slyšela, co říkal. Lépeřečeno, slyšela bych, kdyby tak nežvatlal a nebyl opilý. Přemítala jsem, jakou krev bude mít asi tak chuť, co když se mi u toho udělá zle? Musela jsem se potichu zasmát, že mám tak blbé myšlenky. Ale asi to tak moc potichu nebylo, když mě slyšel dokonce i ten opilec. Ulekaně se otáčel na všechny strany, přičemž se mu nakonec asi zamotala hlava a upadl na zem. Nadávky jsem slyšela velmi zřetelně, a když se snažil vstát na nohy, bylo mi jasné, že nyní přišla moje chvíle.
Vyskočila jsem ze svého úkrytu za kmenem obrovského stromu a ve zlomku vteřiny jsem se skláněla nad mužem. Ten si nejspíš myslel, že se mu zdám a tak se sladce usmíval a vztahoval po mně ruce. Vůbec nepomyslel na to, že taková drobná žena, jako jsem já, je schopná ho zabít. A já se na to připravovala. Neuvědomil si ani, že já jsem to poslední, co v životě uvidí, upřímně, jak by to mohl vědět. Začal něco povídat a já se rozhodla, že je čas. Bála jsem se toho, co přijde a zároveň jsem se na to těšila. Měla jsem hrůzu z toho, že až vstanu a budu se na něj dívat, bude po smrti. A tak hrozně moc jsem toužila po tom, se napít. Sklonila jsem se blíž k jeho tváři a musela jsem se pousmát, nad tím, že muž si asi myslel, že je v tom něco erotického, protože se ke mně přibližoval rty, rychle jsem mu srazila hlavu zpátky dolů, ale použila jsem asi trochu moc síly. Uslyšela jsem dunivý zvuk a vůně zhoustla, zhoustla tak, že se vznášela všude. Byla jsem přesvědčená, že je cítit po celém světě. Muž zavřel oči a mně bylo jasné, že ztratil vědomí, neboť z jeho hlavy vytékala spousta krve. Měla jsem zvýhodněné podmínky. Nemuselo mi ho být zase tolik líto. Nic neucítí. Zabořila jsem své zuby do jeho krku a vysála trochu krve.
Páni! V tu chvíli, jako by kolem mě lítaly červené jiskřičky, v hlavě mi hučelo a celou moji osobnost zaplavila blaženost a štěstí. Bylo mi krásně a tyto pocity by se lehce daly srovnávat s požitkem z orgasmu. Nicméně po chvilce to uhasínalo, jenže já chtěla, aby to ještě zesílilo a ne aby to skončilo! Snažila jsem se sát ještě usilovněji, ale místo, aby horká sladká krev ještě více vytékala, chuť hořkla a hořkla a proud slábl, až krev přestala téct úplně. Když jsem si uvědomila, co jsem právě provedla, zděšeně jsem vyskočila na nohy. A dívala se na tělo padesátiletého muže, který ještě před několika málo minutami dýchal, a v žilách mu kolovala krev. Tento nový pohled na nehybné tělo mi naháněl hrůzu.
Tělo bylo tak vybledlé, že bych ho popsala spíše jako šedou hromádku masa a kostí. Bez jediné kapky krve. A i přesto, že jsem vysála z jeho těla všechnu krev, má řezavá bolest v hrdle neustala. Když jsem se podívala na své šaty, zůstala jsem na ně celá šokovaná zírat. Byly zkrvavené, místy potrhané a někde byl i celý kus urvaný. Bylo mi ze sebe samé zle. Chtělo se mi křičet, kdybych mohla plakat, plakala bych vzteky a beznadějí. Místo toho jsem od mrtvého muže utekla rychlostí blesku. V lese jsem se zrychlila, abych byla od onoho místa co nejdál. Začalo se stmívat a já neměla nic. Tedy ano, jednu věc jsem měla a děsila jsem se toho, že mě bude provázet až do konce života. Žízeň. Zbavím se té bolesti někdy? Ustane to? Nejspíš, až budu zničena. Mezitím, co jsem přemýšlela o svém utrpení, nedaleko jsem zaslechla dupot kopyt. Myslela jsem, že je to Lana, ale po chvíli se ukázalo, že je to mladá srna, kterou něco vystrašilo. V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak mi Lana říkala o upírech, kteří se živí krví zvířat, a napadlo mě, že kdybych to také dokázala, nemusela bych zažívat tak rozporuplné pocity jako dnes. Vždyť lidé jedí zvířata už odjakživa, nemusela bych poslouchat své svědomí.
Zastavila jsem a po chvíli ustalo i dunění kopyt. Tu chudinku srnečku jsem nejspíš vystrašila já. Co nejvíc tiše jsem se plížila jejím směrem. Nebyla daleko. Možná takový půl kilometr od místa, kde jsem stála. Skočila jsem na strom tak, aby si mě nevšimla, z jednoho jsem přeskočila na druhý a tak jsem pokračovala, dokud jsem nebyla přímo nad ní. Srnka se spokojeně pásla na sněhem pokryté mrazem spálené trávě, ale občas zvedla hlavu, aby zkontrolovala, jestli jí nehrozí nějaké nebezpečí. Já využila situace, že zrovna nedávala pozor a z výšky asi pěti metrů jsem jí skočila za krk, váhou svého těla jsem ji srazila k zemi a zakousla se do méně voňavé a lákavého hrdla. Krev chutnala zvláštně. Ani nedokážu popsat jak, nebyla ani sladká, ani hořká. Měla specifickou chuť, která nebyla špatná, ale v mém těle nevyvolala tak blažené pocity jako krev lidská. Zklamalo mě to. Ani jsem nedopila vše, vstala jsem a zůstala jsem nad mrtvou srnou stát. Dneska jsem viděla až moc smrti. Její krev mě sice zasytila, ale měla jsem na jazyku zvláštní pachuť, která ne a ne odeznít.
Otočila jsem se od srnky a dala jsem se zase do pohybu. Potřebovala jsem vypadnout někam pryč. Po chvíli lehkého běhu jsem slyšela opět dunět kopyta a tentokrát už to byla Lana. Její pach jsem zachytila z celkem velké dálky, buď jsem já odběhla od místa, kde jsme se rozpojily, příliš daleko, nebo ona.
Zdálky jsem slyšela, jak na mě volá. V hlavě jsem jí odpověděla, že jsem to já a depresivními myšlenkami jsem jí sdělila, jak úspěšná jsem byla. Odpověděla mi povzdechem. "Milá Ginny, tohle je nyní Tvůj život, nic horšího Tě už nečeká, osud Ti připravil cestu horší než kdekomu jinému. Buď silná a přijmi své nové já ve snaze být nejlepší, jak jen můžeš být." Byla jsem od ní ještě celkem daleko, ale vycítila jsem, jak se vnitřně usmívá. Dodala mi sílu a elán pokračovat v životě monstra, ale také mi dodala odvahu stát se ze smrtící bytosti jejím opakem. A tak to také bude.
Pár vteřin po mém rozhodnutí udělat ze sebe lepšího upíra, jsem ucítila zvláštní pach. Nepodobal se ničemu, co jsem doteď měla možnost cítit, a nenapadalo mě, komu by mohl patřit. Ale hodně rychle se to ke mně blížilo. Instinkty mi radily utéct, zvědavost zůstat. Poslechla jsem zvědavost a čekala na neznámo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 pavel pavel | Web | 10. prosince 2012 v 12:43 | Reagovat

Poutavé a hezká kresba. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama